Naposledy aktualizováno: 24.2.2023
Málokterý kumštýř, lhostejno v jakém oboru, vykazuje tak obrovský rozdíl mezi uměleckou kvalitou a komerčním úspěchem jako O.V. Wright (9. 10. 1939 – 16. 11. 1980, narozen jako Overton Vertis Wright). Přestože byl velmi talentovaným gospelovým a soulovým zpěvákem, nevydal tolik alb jako jiní známější souloví zpěváci té doby. To, co mu chybí na kvantitě, vynahrazuje kvalitou.
pověst a sláva se dostavily až desítky let po jeho předčasné smrti
O.V. Wright je vokalistou, jehož pověst a sláva byly předurčeny k tomu, aby se dostavily až desítky let po jeho předčasné smrti na infarkt ve věku 41 let v roce 1980. Hořkou pravdou je, že o Wrightovi, a jeho geniální hudbě, mnoho českých hudebních fanoušků nikdy neslyšelo. Přitom podle názoru mnoha zasvěcených příznivců soulové hudby je jedním z nejlepších deep soulových zpěváků vůbec. Možná i díky tomu, že byl obdařen nezaměnitelným, chraplavým hlasem.
Postrádal šamanský šmrnc Screamin‘ Jay Hawkinse (kdo ho ale někdy měl?) ani se nepokoušel o něco, s čím prorazil Jackie Wilson, ale přesto zní jeho písničky úchvatně. Zcela určitě ho najdete mezi zvláštní sortou chlápků v síni slávy smolařů, do níž se zařadil společně s takovými blázny, smutňáky a životními ztroskotanci, jakými byli Marvin Gaye nebo Percy Sledge.
O.V. Wright ale byl rovněž současníkem velkých soulových zpěváků šedesátých let dvacátého století Solomona Burkeho, Wilsona Picketta či Otise Reddinga, kteří tehdy definovali dodnes nepřekonané standardy pro popový a rockový zpěv. Stali se vzorem nejenom pro Micka Jaggera, Steva Marriotta či Johna Fogertyho – nejvýraznější zpěváky šedesátkové bělošské rockové vlny na obou březích Atlantiku – ovlivněné Southern soulem, ale i pro o muzikantské generace mladšího Prince nebo Michaela Jacksona.
Soul jako sekularizovaná verze gospelu
Soul rozhodně není veselá hudba. Je pro ty, kteří se ubrečí ke spánku a po chvíli se probudí, jen aby si vše co je ničí znovu připomněli. Je to soundtrack k pití o samotě, pomalé jízdě kolem bytu vaší ex, vytočení jejího čísla a následnému zavěšení.
Na přelomu páté a šesté dekády dvacátého století byla soulová hudba jen spoře přioděnou sekularizovanou verzí gospelové hudby. Částečně je to proto, že soulový zpěv vycházel bezprostředně z prostředí černošských kostelních pěveckých sborů, zejména z baptistické a letniční církve, jež kladou důraz na uvolněný emocionální projev. Zpívat – a být slyšet uprostřed rozbouřené nedělní baptistické nebo svatodušní bohoslužby – vyžaduje značnou kapacitu plic, silný hlas a hluboké emocionální nasazení a většina prvních soulových zpěváků z takového prostředí přímo vzešla.
Nejprve uspěl coby gospelový zpěvák
O.V. Wright se nejprve prosadil coby gospelový zpěvák. Skvělou průpravu získal v církevním pěveckém sboru. Jako teenager na střední škole se kamarádil s Johnnym Friersonem z vokální skupiny Sunset Travelers, do které nastoupil krátce předtím, než v roce 1959 nazpívali píseň Sit Down And Rest A While pro label Peacock Records.
Dalšími snímky, na kterých O.V. zpívá nebo je sám zkomponoval, jsou např. When Jesus Comes, Ain’t That Good News, Lazurus nebo You Are Blessed. Poslední Wrightovy nahrávky se Sunset Travelers se objevily až mnohem později v létě 1964, když vyšel singl Another Day Lost / On Jesus‘ Program.
Spolupráce se skladatelem Rooseveltem Jamisonem vynesla první světský hit
Po odchodu od Sunset Travelers se O.V. Wright stává frontmanem několika dalších gospelových seskupení – The Harmony Echoes (společně s dalším budoucím soulovým démantem Jamesem Carrem), The Spirit Of Memphis a The Highway Q.C.’S.. Bylo to krátce před vydáním jeho prvního komerčního singlu There Goes My Used To Be u Goldwax Records. Na etiketě je uvedená hlavička seskupení O.V. Wright With The Keys.
Paradoxně více, než skladba There Goes My Used To Be, uspěla její b-strana That’s How Strong My Love Is. Na konci horkého léta 1964 se stala jedničkou rhythm’n’bluesové žebříčku na Floridě a objevovala se ve vysílání dalších rozhlasových stanic na Jihu.
Napsal ji Roosevelt Jamison, ambiciózní milovník hudby, který přes den trávil čas v laboratoři memphiské krevní banky. Mimochodem, ta sídlila ve stejném cihlovém domě, v němž nějakou dobu žil a tvořil bluesový praotec W. C. Handy. Mezi odběry krevních vzorků Roosevelt skládal v zadním skladu krevní banky písničky, psal texty a vedl zkoušky gospelových kvartetů.
Jamison se také ujal nejenom kariéry O.V. Wrighta, ale i Jamese Carra. Oba nebyli připraveni na svody popového světa; Wrightova kariéra uvadla díky závislostí na heroinu, a pozoruhodnou kariéru Jamese Carra ochromily jeho psychické problémy.
Na začátku šedesátých let se však zdálo, že budoucnost je zářná. Roosevelt Jamison napsal píseň, která postrádala spirituální sentiment a doufal, že ji nabídne Samu Cookeovi.
O.V. Wright ho musel mezi chlaďáky s krví poměrně dlouho přemlouvat, aby ji mohl nazpívat alespoň coby demosnímek. Vyplatilo se. V uhrančivé milostné baladě se doslova rozdává, když našel nesrovnatelně více citu, než v jejích pozdějších předělávkách Otis Redding nebo Rolling Stones.
rozmanitá pokušení a bolesti světského světa
O.V. Wright nebyl zdaleka prvním zpěvákem, který zanevřel na církevní prostředí a vydal se hledat ocenění a především rozmanitá pokušení a bolesti světského světa. Al Green, Aretha Franklin, Mitty Collier, Johnnie B. Taylor a Sam Cooke také opustili gospel a stali se úspěšnými soulovými zpěváky. Jejich světské písně se více otevřeně či skrytě zmiňují o traumatu tohoto exilu, do kterého se sami uvrhli.
V tvorbě žádného jiného umělce, snad s výjimkou Greena, však tento úděl nehraje tak principiální roli. Wrightovy nahrávky jsou jednoznačně dílem psychicky ztrápeného člověka. Jako kdyby chtěl zdůraznit tíhu svého rozhodnutí, O.V. světské nahrávky se více než snímky jeho vrstevníků věrně drží stylu, struktury, a hlavně citu a vroucnosti nejhlubší a nejupřímnější gospelové hudby.
Právě tento motiv je přítomen ve všech jeho nejsilnějších nahrávkách – You’re Gonna Make Me Cry, Eight Men, Four Women, Everybody Knows (The River Song), Born All Over, Heartaches, Heartaches, Memory Blues – a dodává jim nadčasovou univerzálnost, která je staví na roveň hymnám Mahalie Jackson, blues Roberta Johnsona nebo country Hanka Williamse.
A to přesto, že se ani jedna z nahrávek nedostala do rozhlasového vysílání mimo omezený svět rhythm’n’bluesových místních rádií šedesátých let. Rozhlasové stanice na konci šesté dekády, v době rozkvětu jižanské soulové hudby s prvky gospelu, jsou vlastně jediným formátem v letech Wrightovy kariéry, kde si lze představit, že by jeho mrazivé výpovědi o duchovní prázdnotě našly své místo.
Sólová kariéra odstartovala pod křídly „cara houstonského rhythm’n’bluesového podsvětí“ Dona Robeyho
Zásadní pro Wrightovu kariéru bylo pokračování jeho gospelové nahrávací smlouvy s Peacocock Records u další houstonské značky Back Beat Records. Obě vlastnil a provozoval „car houstonského rhythm’n’bluesového podsvětí“ Don Robey. O.V. u Back Beatu působil osm let a mnozí znalci soulové hudby jsou přesvědčeni, že Wright u této značky natočil své nejlepší snímky.
Vedle solidní várky singlů připravil také pět řadových LP desek (If It Is) Only For Tonight (1965), 8 Men And 4 Women (1967), Nucleus Of Soul (1968), A Nickel And A Nail And Ace Of Spades (1971, spotify link) a Memphis Unlimited (1973, spotify link). Jsou na nich hity Ace Of Spades a A Nickel And A Nail, které si proklestily cestu do žánrové TOP20, ale i trestuhodně zapomenuté písně, jako Gone For Good nebo I’d Rather Be (Blind, Crippled And Crazy).
Zajímavé je, že Wrightova kariéra byla vždy úzce spjata s jiným hudebním labelem Hi Records, jenž sídlil v jižním Memphisu. Veškerou hudbu, kterou O.V. Wright vydal u Back Beat, natočil ve studiu Hi Records, pod dohledem producenta Willieho Mitchella z Hi Records a napsal ji autorský tým Hi Records.
Obzvláště Mitchell, trumpetista a dědic odkazu jazzového saxofonisty a kapelníka Jimmieho Lunceforda, nahrál na počátku šedesátých let několik úspěšných instrumentálních skladeb, měl na kariéru O.V. zásadfní vliv. Vedl ho celých deset let.
až Po odpykání trestu za drogový delikt definitivně přešel pod Hi Records
Když v březnu 1976 vypršela Wrightovi po dvou singlech What More Can I Do / Hen Pecked Man a Nobody But You / Slow And Easy smlouva s ABC/Back Beat Records, logickým krokem byl přechod k Hi Records.
Přiznejme si otevřeně, jak to celé bylo. Wright si musel odkroutit ve vězení trest za heroin, Back Beat Records mezitím koupily ABC Paramount a Don Robey zemřel, takže jeho ochranná ruka nad O.V. byla pryč. Manažeři ABC o Wrighta po propuštění z vězení neměli zájem, takže si ho jako volného agenta k sobě stáhl starý přítel Willie Mitchell, který byl nyní producentem a člověkem zodpovědným za AR u Hi Records!
Pro Hi Records společně nachystali kolekci čtyř studiových LP desek – Into Something (Can’t Shake Loose) (1977, spotify link), The Wright Stuff (1977), The Bottom Line (1978, spotify link) a We’re Still Together (1979, spotify link) – a jednoho koncertního alba O.V. Wright Live (1979, spotify link). Všechny jsou dokladem velkého hudebního talentu jednoho z nejlépe střežených tajemství soulové hudby.
V mistrovské Mitchellově produkci, a za doprovodu úžasné studiové kapely složené z Hi Rhythm Section (klávesista Charles Hodges, bubeníci Howard Grimes resp. Al Jackson Jr., baskytarista Leroy Hodges a kytarista Mabon „Teenie“ Hodges) a dechařů z Memphis Horns (mj. saxofonisté Andrew Love, Ed Logan, James Mitchell a trumpetista a pozounista Wayne Jackson), nazpíval takové hudební nuggety, jako I Don’t Do Windows, I Don’t Know Why. Přestože je při poslechu nahrávek již bez pochyb zřejmá skutečnost, že se nezvratně zhoršoval celkový Wrightův zdravotní stav kvůli drogové závislosti, která si nakonec vyžádala jeho odchod na věčnost.
Několik týdnů před smrtí se vrátil ke gospelu
Tak jako jeho první nahrávky i poslední studiové počiny O. V. Wrighta byly gospelové. Na albu 4 & 20 Elders (1981, Creed Records) se měsíc před smrtí připojil ke skupině Luckett Brothers ve čtyřech skladbách – Four And Twenty Elders, Give An Account, He’ll Understand And Say Well Done a Stand Up And Testify.
Těžko lze tvrdit, že patří k jeho nejlepším nahrávkám, a názory na jejich přednosti se různí. Bill Pollak je na svých webových stránkách označuje za „polovičatý pokus Wrighta vrátit se na sklonku života do jedné ze svých bývalých gospelových skupin. Zní ztrápeně a bez odhodlání.“
O.V. Wright bohužel v listopadu 1980 náhle zemřel v sanitce na rozsáhlý infarkt cestou do nemocnice v Mobile v Alabamě. Pohltila ho hudba, která ho pronásledovala, a život, který s ní souvisel. Od jeho smrti ho „objevilo“ mnoho lidí a on nadále ovlivňuje nové generace soulových zpěváků a hudebních fanoušků.
P.S.
Muzikanti z jeho doprovodné kapely se rozhodli pokračovat pod názvem O.V. Wright Band dalších třináct let. Objevovali se na koncertních pódiích po boku B. B. Kinga, Little Miltona, Bobbyho „Blue“ Blanda, Little Johnnyho Taylora a Blues Boye Willieho.
