Naposledy aktualizováno: 20.3.2023
V roce 1969 byl Miroslav Vitouš (6. 12. 1947) již respektovaným průkopníkem rodícího se fusion stylu a jedním z nejžádanějších hráčů na kontrabas na newyorské jazzové scéně. Na své muzikantské konto si již samozřejmě připsal řadu úspěchů. Nehleděl však jen na kariéru uznávaného spoluhráče, ale vyhlížel i příležitosti, jak zahájit dráhu sólového umělce.
Z pražské konzervatoře na Berklee College Of Music
Absolvent Pražské konzervatoře Miroslav Vitouš studoval kontrabas ve třídě nesmírně náročného profesora Františka Pošty. V roce 1961 založil s bratrem bubeníkem Alanem Vitoušem a pianistou Janem Hammerem mladším – možná vůbec nejlepší české jazzové klavírní trio všech dob. Sestavu Junior Tria zachytily kompilace československého Gramofonového klubu Československý Jazz 64 a Jazz 65: 6th review of jazz in Czechoslovakia. Spojené státy americké se Vitoušovi staly domovem v roce 1966, kdy získal stipendium ke studiu na Berklee College Of Music v Bostonu.
Po týdenní štaci s Milesem začaly drnčet telefony
V pouhých dvaceti letech začal hrát s absolutní jazzovou smetánkou. Prvním albem, na němž se objevil, byl titul The Creeper (1967, spotify link), jenž na značce Blue Note Records vydal trumpetista Donald Byrd.
Po klubovém vystoupení s kvintetem trumpetisty Clarka Terryho a pozounisty Boba Brookmeyera mu navrhl týdenní záskok ve svojí kapele další skvělý hráč na trubku Miles Davis. O necelý rok později dostal od Prince Temnoty nabídku stálého místa po Ronu Carterovi, když se Davis připravoval změnit kurs k fusion music.
Miles si s Miroslavem bohužel nikdy nepadli do noty a záhy se vydali svým směrem. Každý měl trochu jiné představy, co by měl basista v novém jazzovém pojetí hrát. Davis chtěl, aby hrál jen „opakující se motivy.“ Vitouš naopak vyžadoval více tvůrčí svobody a možnost vyjádřit svou kreativitu. I tak Miroslav na tuhle kapitolu muzikantského života rád vzpomíná: „Po tomto angažmá začal můj telefon zvonit téměř nepřetržitě. Byla to poslední injekce, kterou jsem potřeboval.“
Spolupráce s Chickem Coreou a především Herbiem Mannem
Po odchodu od Milese Davise Vitouš nastupuje ke kapele tenorsaxofonisty Stana Getze ( LP Song Is You), ve které se potkává s pianistou Chickem Coreou. Ještě s bubeníkem Royem Haynesem dají dohromady klavírní trio a natočí jednu z nejlepších triových LP desek Now He Sings, Now He Songs (1968, Solid State Records, spotify link).
Další Miroslavovou štací je soubor vibrafonisty Roye Ayerse (LP Stoned Soul Picnic, spotify link) a na závěr nesmírně plodného roku 1968 se ocitá i s Ayersem v sextetu flétnisty Herbieho Manna (LP Windows Open, spotify link, Live At The Whisky A Go Go, spotify link a Memphis Underground, spotify link).
V listopadu 1969 už konečně natočí svůj sólový albový debut Infinite Search, ale nepředbíhejme. Mohli bychom totiž přijít nejenom o zmínku o dalších nahrávkách, na nichž Vitouš tvořil důležitou součást pregnantní a spolehlivé rytmiky – určitě nabízíme bubeníka Jacka DeJohnettea s jeho žánrově rozmanitým albem The DeJohnette Complex (spotify link) nebo dalšího výtečného tenorsaxofonistu Waynea Shortera na LP desce Super Nova (spotify link) – ale i jeden zajímavý obchodní příběh z hudební branže.
Zkušenost s Verve Records a domluva s Embryo Records
První, kdo Vitoušovi nabídl nahrávací smlouvu na sólovou desku byl producent Creed Taylor ze společnosti Verve Records. Zdálo se, že namlouvání skončí úspěšně, včetně dohody na finančních představách obou stran, dokud Miroslavovi nepřišel poštou návrh kontraktu. „Domluvená částka byla o osmdesát procent nižší,“ napsal Vitouš ve svých pamětech Klíč k životu (2021, Galén), ze kterých čerpáme všechny jeho citace. „Odměna v podstatě nic, nula. Byla to taková ostuda, že jsem ani neodpověděl.“
Mezitím Herbie Mann zakládá vlastní značku Embryo Records a domluví se s Atlantic Records na distribuční smlouvě. Album Miroslava Vitouše bylo jedním z prvních, které si Mann zapsal do edičního plánu nového labelu. Nahrávalo se v listopadu 1969 v A&R Studios v New Yorku. Vitouš si většinu repertoáru na svoji první desku napsal sám. Jeho přátelé později potvrdili, že se se svými představami, jak by mělo znít, svěřoval během celého roku 1969.
dokonalá vizitka hvězdné kapely
Na debut zařadil kompozice Mountain In The Clouds, Epilogue, Infinite Search, I Will Tell Him On You a When Face Gets Pale. Jedinou skladbou, kterou se rozhodl převzít, byl klasický jazzový standard Freedom Jazz Dance od saxofonisty Eddieho Harrise. Vybral ho jako úvodní nahrávku alba a dokonalou vizitku hvězdné kapely, kterou se mu podařilo sestavit.
Vybral si do ní ty, které považoval za nejlepší. Pozvánku přijali všichni, až na Waynea Shortera. Tehdy upřednostnil práci na deskách Milese Davise a svých sǒlových počinech. Vitoušovou volbou číslo dvě byl Joe Henderson – zkušený tenorsaxofonista a veterán mnoha nahrávacích frekvencí pro Blue Note Records.
O bubeníkovi měl Miroslav jasno dlouho dopředu. Jack DeJohnette byl jeho jediným kandidátem. Byl si Jackem jistý i proto, že spolu více jak rok pravidelně cvičili. DeJohnetteho jen jednou zastoupil Joe Chambers, ve skladbě When Face Gets Pale. Po zbytek nahrávání zůstala kapela v nezměněné sestavě.
Hrát s takovou sehranou rytmikou bylo něco úchvatného pro pianistu Herbieho Hancocka. „Překvapilo mě, a nejen mě, jak úžasný a vstřícný postoj zaujal k hudbě, kterou jsem napsal,“ vzpomíná Vitouš. „Melodie i harmonie byly hodně slovanské a on je zahrál úplně jako Slovan. Asi proto, že jeho vzdělání bylo klasické.“
Do té doby poměrně málo známý Angličan John McLaughlin byl posledním, kdo se k ostatním připojil. Těsně před nahráváním Vitoušovi zavolal Jack a zmínil se, že McLaughlina poznal v Londýně, odkud se zrovna vrátil. Podle DeJohnettea to byl naprosto fantastický kytarista. Miroslav zareagoval jednoduše: „Dopsal jsem tedy několik partů pro kytaru a šli jsme do studia. Výsledek je znám.“
podmanivé a průkopnické album
Infinite Search je od prvních tónů podmanivé a průkopnické album, jež nepostrádá ambice postavit se do čela jazzového vývoje. Nechybí na něm zárodečné prvky fusion a k tomu muzikanti pracují s freejazzovými či modálními elementy a trochou bebopu. Vše zní plynule, s nezbytnou invencí a energií. Jindy je však hudba přemýšlivá, decentní, teskná a uvolněná.
V roce 1972 popularita spojení jazzmenů s rockery prudce vzrostla a jednou z nejpopulárnějších kapel tohoto žánru byli Weather Report. Miroslav Vitouš se v nich přidal k alianci klávesisty Joea Zawinula a Waynea Shortera. S rostoucí slávou jejich nahrávek rostl i hlad po Vitoušových sólových počinech.
Jedním ze zájemců byl i západoněmecký experimentální label Hör Zu Black Label. Odkoupil od Atlanticu licenci na Infinite Search, ale rozhodli se ho vydat rozšířené o nahrávku další Vitoušovy skladby Cérečka a pod názvem The Bass (1972).
Třetí verze Infinite Search, identická s tou od Hör Zu Black Label, se na trh dostane v roce 1975 u Atlantic Records jako Mountain In The Clouds. Není zcela jasné, o co přesně manažerům významného vydavatelství šlo. Můžeme jen usuzovat na vyhnutí se celním překážkám s importem německé verze do USA.
I přes více jak půlstoletí od prvního vydání je Infinite Search/The Bass/Mountain In The Clouds zcela oprávněně považováno za inovativní a vlivnou fusion klasiku. Nejenže odstartovala sólovou kariéru Miroslava Vitouše a pomohla zpopularizovat fúzi jazzu a rocku, ale také se díky ní jazz udržel v povědomí hudebních fanoušků a zachránil se před možným zapomněním.
Miroslav Vitouš: Infinite Search
Label: Embryo Records – SD 524
Format: Vinyl, LP, Album, Stereo, Gatefold
Country: US
Released: 1970
Genre: Jazz
Style: Contemporary Jazz, Fusion
Tracklist
A1/ Freedom Jazz Dance (10:54)
A2/ Mountain In The Clouds (1:51)
A3/ When Face Gets Pale (7:38)
B1/ Infinite Search (6:49)
B2/ I Will Tell Him On You (11:00)
B3/ Epilogue (6:57)
Credits
Bass – Miroslav Vitous
Drums – Jack DeJohnette (tracks: A1 to B2), Joe Chambers (tracks: B3)
Electric Piano – Herbie Hancock
Guitar – John McLaughlin
Tenor Saxophone – Joe Henderson
Written-By – Eddie Harris (tracks: A1), Miroslav Vitous (tracks: A2 to B3)
Producer – Herbie Mann
Photography By – Joel Brodsky
Recorded By [Engineer] – Dave Green
Design [Album] – Haig Adishian
Recorded at A&R Studios, N.Y. in November 1969.
