Naposledy aktualizováno: 11.5.2023
Americký soulový a funkový zpěvák Charles Bradley (5. 11. 1948 – 23. 9. 2017, narozen jako Charles Edward Bradley) se prosadil až když mu bylo přes padesát let. Do té doby vystupoval v brooklynských nočních podnicích a napodoboval funkového kmotra Jamese Browna. V průběhu kariéry spolupracoval s kapelami Menahan Street Band, His Extraordinaires, Budos Band, Inversion a Jimmy Hill And The Allstarz Band.
Charles Bradley byl obdařen silným, přírodním hlasem
Charles Bradley byl obdařen silným, přírodním hlasem. Říkejme mu Bradleyho modus operandi. Takový je snem každého zvukového mistra v těch nejlepších nahrávacích studiích. Když se jim podaří se mu alespoň přiblížit, hudební producenti neváhají a vyplácí jim milionové odměny.
Každé zazpívané slovo Charles napínal na samou hranici únosnosti, jako by mělo co nevidět prasknout. Nikdy nad svým nejcennějším výrobním nástrojem neztratil kontrolu. Bylo to neuvěřitelné, protože prakticky v každé písni ze sebe vydával maximum.
„Tento svět se řítí do plamenů a nikdo za to nechce nést vinu“
Většinu svého života Charles Bradley strávil sněním o lepším životě. Svým nakřáplým hlasem zpíval o Americe, jako by to bylo zlobivé, vyčerpané děcko, které potřebuje vynadat a především umravnit. „Zatímco ty spíš, někdo intrikuje / snaží se získat to, co mám já,“ zpíval v No Time For Dreaming.
V jeho písních převládaly skepse a dojemné litanie o někom, koho život vyždímal. Podle svědků Charlesových vystoupení nosil během How Long na ramenou stojan na mikrofon, jako by chtěl symbolizovat své břímě a zpíval: „Lidé přichází o práci / lidé ztrácí střechu nad hlavou.“
Ve skladbě The World (Is Going Up In Flames) naléhavě sténá: „Neříkej mi, jak mám žít svůj život / když jsi nikdy nepocítil ten žal,“ a přidává bolestivé zavytí. Přesto se návštěvníkům svých koncertů snažil vnuknout víru v lepší zítřky. Byl přesvědčený, že už není čas na snění, ale jen na zpívání, tanec a lásku.
Bradleyho srdceryvné a toužebné vzlyky byly nesmírně emocionálně silné. Stejného dosáhl i vysokými tóny svého hlasu, které zněly kvůli jeho chraplavosti roztřeseně, ale vždy přesvědčivě. Při milostných písních – i těch velmi zasmušilých – také hojně funěl, což vyvolávalo nadšené ovace, které mírně zaváněly blahosklonností. V písni Lovin‘ You, Baby obvykle předvedl roznožku Jamese Browna, i když to bylo zcela zbytečné připomenutí jeho obdivu k idolu.
Zažil odmítnutí, bídu, zneužívání i psychickou a fyzickou bolest
Charlesovi nebyly těžké časy cizí. Narodil se v Gainesville na Floridě. Otce nikdy nepoznal. Matka ho v osmi měsících opustila a o jeho výchovu se starala babička. V osmi letech se vrátil k matce. Přestěhoval se za ní do newyorského Brooklynu, kde strávil větší čas dětství na ulici. „Netušil jsem, kdo to je,“ popsal jejich shledání v rozhovoru pro Rollo & Grady v roce 2011.
V šedesátých letech minulého století si zamiloval soul. Vše začalo v roce 1962 při návštěvě koncertu Jamese Browna ve slavném harlemském Apollo Theatre, kam ho vzala sestra. Hudbě a Brownově energii, které se na něj valily z pódia, zcela propadl. Mladík si doma provázkem připevnil mikrofon na násadu od koštěte a napodoboval každý pohyb Mr. Dynamite. S nově nabytou životní inspirací přišla i naléhavá touha dostat se z ulice a něco dokázat.
životní šance díky federálnímu programu Job Corps
Krátce nato se Charles Bradley rozhodne, že uteče z domova. Doma ho nic nedrželo. Bylo mu jedno, zda má spát u matky ve sklepě na hliněné podlaze nebo na lavicích v odstavených vagónech podzemky.
Mladému bezdomovci tenkrát z nejhoršího pomohl terénní pracovník z Job Corps (federální program na pomoc znevýhodněným rodinám). Nastoupil do učebního oboru kuchař v rekreačním rezortu v městečku Bar Harbor ve státě Maine.
Jeden z učňů ho přemluvil, aby příležitostně zazpíval. Bradley sestavil z místních muzikantů svoji první kapelu. Premiéru zažili před několika zaměstnankyněmi z Job Corps v Poland Springs. Dámy doslova šílely. Kapela se po několika koncertech bohužel rozpadla, když většina členů dostala povolávací rozkaz do Vietnamu.
Stopem napříč Amerikou
Bradley záhy Maine opustil a našel si práci kuchaře ve Wassaicu ve státě New York v nemocnici pro duševně nemocné. Denně vařil pro tři a půl tisíce lidí. Dřinu a neustálé obtěžování místními poldy snášel dlouhých devět let, než se rozhodl vydat se na cestu po Spojených státech. Z našetřených peněz složil zálohu za nového Forda, ale po pár splátkách zjistil, že finančně nevychází. Auto vrátil a začal jezdit stopem. Na cestách zažil pár nebezpečných situací, včetně jednoho řidiče, který se mu svěřil, že právě zabil svou ženu a děti.
Žil znovu v New Yorku, toulal se po Virginii, New Jersey. Potom se přesunul na západ do Seattlu, odkud to bylo jen kousek do Kanady a dál až na Aljašku, kde si brzy našel dobře placené místo kuchaře. V práci si s ostatními moc nerozuměl, a tak se nakonec na další dvě desetiletí usadil v Kalifornii. Živil se jako šéfkuchař a vedle toho se věnoval hudbě. Neměl žádnou stálou kapelu, ale když se mu naskytla příležitost, rád si s někým zazpíval nebo vypomáhal s nahráváním, aby ukojil své hudební choutky.
Zrození Křičícího orla
Konečně se mu začalo dařit a Charles zvažoval, že si koupí svůj první dům. Ještě před zaplacením zálohy ho vyhodili z restaurace, ve které sedmnáct roků vařil. Rozhodl se, že se vrátí na východní pobřeží za rodinou, aby se staral o svou nemocnou matku.
Z banky vybral úspory, naložil náklaďák s hudebním vybavením, které za léta nashromáždil, a odjel zpět do New Yorku. V té chvíli už měl dost útrap spojených s prací kuchaře a začal pracovat jako údržbář, aby se mohl flexibilně věnovat hudební kariéře. Když bylo v roce 2002 založeno vydavatelství a studio Daptone, Charles Bradley v budově pomáhal instalovat vodovodní potrubí.
Jeho silný vokál a cit pro soul a funk byly vždy přitažlivé. V Big Apple si nakonec našel publikum, když začal v roce 1996 vystupovat v místních brooklynských klubech a pod alter egem Black Velvet předváděl své umění napodobovat Jamese Browna. Ve svých padesáti letech si doma nadobro zařídil vlastní život. Tehdy začal používat další umělecké jméno Screaming Eagle Of Soul a i nepříliš nápadité James Brown Jr.
Z beznaděje ho zachránilo setkání s Gabrielem Rothem a spolupráce s Thomasem Brenneckem
Život v Bushwicku (součást Brooklynu) nebyl nikdy snadný. Užil si své. Nejenom, že málem umřel po alergické reakci na penicilin. To nebylo nic proti vraždě Bradleyho bratra, kterého zastřelil jeho synovec. Charles byl opět na dně. Zdálo se mu, že další žití nemá cenu.
Jednou, když vystupoval jako Black Velvet v brooklynské části Bedford–Stuyvesant (známé pod přezdívkou Bed-Stuy) v podniku Tarheel Lounge, ho objevil Gabriel Roth (známější jako „Bosco Mann„), šéf vydavatelství Daptone Records. Charles pro něj v roce 2002 natočil společně se skupinou Sugarman 3 demosnímek pro singl Take It As It Comes Pt. 1, Pt. 2.
Díky Gabrielovi se seznámil s kytaristou, skladatelem a producentem Thomasem Brenneckem. Tom byl tehdy členem mladé funkové skupiny Dirt Rifle And The Bullets, která hrála Brenneckovy písně ovlivněné Jamesem Brownem a louisianskými funkovými mistry The Meters.
Pod názvem Charles Bradley And The Bullets vydali dva singly u Daptone. V roce 2004 Now That I’m Gone (Look How You’re Crying) / Can’t Stop Thinking About You) a o dva roky později This Love Ain’t Big Enough For The Two Of Us. Bullets se ale brzy rozpadli, aby se přeskupili do afrobeatem ovlivněné party Budos Band.
zcela nová umělecká podoba přesvědčivého umělce
Klasický soulový revival posledních dvou desetiletí, v němž Daptone sehráli ústřední roli, často upřednostňuje co nejvěrnější napodobení dobových detailů (ve studiu používají výhradně analogové mikrofony a záznamová zařízení) před vytvořením atmosféry.
To se potvrdilo v roce 2007, kdy se umělecké cesty Charlese Bradleyho a Toma Brennecka znovu spojily. Připojil se k nové Brenneckově skupině The Menahan Street Band, v které působí členové Dap-Kings, Antibalas, El Michels Affair a Budos Bandu. Připravil s nimi písně The World (Is Going Up In Flames) a Heartaches And Pain, v níž zpracoval příběh smrti svého bratra.
Tyto skladby se odklonily od jeho stylu z éry Black Velvet, ukázaly novou uměleckou polohu Charlese coby originálního a přesvědčivého umělce. Po čase k nim přibyla píseň The Telephone Song. Byly to právě tyto dva průlomové singly, díky kterým Bradleyho konečně objevili fanoušci původní soulové hudby šesté a sedmé dekády 20. století.
V lednu 2011 Bradleymu bylo 62 let, když vydal své debutové album No Time For Dreaming (spotify link) na značce Dunham/Daptone, na kterém ho opět doprovázeli muzikanti z Menahan Street Bandu. Šlo o strhující záležitost, na níž navíc uplatnil náhle objevené sklony k psaní písní. Daptone Records najednou měli titul, který je posunul na zcela novou úroveň. Hudební branže se mohla přesvědčit, že Bosco Mann vede hudební vydavatelství, jež je něčím víc, než jen inkubátorem pro napodobovatele.
„no time for dreaming Má v sobě cosi podobného porodu, chaotickému, hlučnému a naléhavému“
Thomasi Brenneckovi, Charlesi Bradleymu a muzikantům z Menahan Street Bandu vždy šlo jen o to hrát hudbu vycházející co nejvěrněji ze šedesátkového a sedmdesátkového soulu a funku. Kritik New York Times Jon Caramanica napsal, že LP deska No Time For Dreaming „nechce být součástí žádného hnutí, neohlašuje žádný posun ve zvukové krajině; chce jen být. Má v sobě cosi podobného porodu, chaotickému, hlučnému a naléhavému.“
Polovina skladeb na desce je o zlomených srdcích, druhá o politice a sociálních problémech, přičemž některé z nejtemnějších písní (Heartaches And Pain, Why Is It So Hard) Charles čerpá z vlastního života. Vznikly tak, že Bradley na zkoušce požádal, aby kapela jednoduše hrála, zatímco on bude na místě vymýšlet texty.
O dva roky později vyšel další dlouhohrající titul Victim Of Love (spotify link), samozřejmě opět s podporou Menahan Street Bandu. Ačkoli Bradleyho nahrávací kariéra začala velmi pozdě, snažil se dohnat ztracený čas. V roce 2016 se vrátil s novým opusem nazvaným Changes (spotify link). Obě LP desky představovaly vyzrálé albové kolekce plné groovů, něhy, velkých citů, ale i velmi silných textů.
Usmíření a odpuštění
Bradleyho hudební vzestup se shodoval s obdobím, kdy došlo k rodinnému usmíření. „Dřív jsem si myslel, že moje máma je zlá, ale na konci jejího života jsme dokázali najít odpuštění,“ řekl v interview pro The New York Times. „Nyní mohu jít do světa bez nevraživosti a zloby a ukázat lidem lásku, kterou mám v duši.“ Na koncertech často věnoval svou dojemnou coververzi balady Changes od Black Sabbath své matce; ve videoklipu je jeho expresivní tvář zpodobněním úzkosti.
vždy končil zbrocený potem, překypoval vzrušením a nakonec dosáhl očistné katarze
Charlesovy koncerty prosluly tím, že při nich vždy končil zbrocený potem, překypoval vzrušením a nakonec dosáhl očistné katarze. (Jeho vystoupení v pořadu CBS This Morning: Saturday bylo nominováno na cenu Emmy za vynikající hudební vystoupení před kamerou).
Koncerty často končily tak, že se pod pódiem objímal s lidmi a měl blízko k slzám. „Myslím, že chtěl obejmout každého člověka na této planetě zvlášť,“ svěřil se Gabriel Roth. „Myslím to doslova a každý, kdo ho někdy viděl, ví, že se o to upřímně snažil.“
Krátce před odchodem na věčnost Bradley stihl nazpívat reggae Whatcha Doing (To Me), což byla překopávka jedné z jeho nejsilnějších soulových výpovědí You Think I Don’t Know (But I Know) původně zařazené na albu Changes. Produkci si vzal na starost vyhledávaný a zkušený Victor Axelrod. Bradleyho doprovázeli muzikanti z The Inversions.
Nahrávka zní neuvěřitelně svěže. Axelrodovi a jeho spolupracovníkům se podařilo navodit atmosféru původních sedmipalcových vinylů ze zlatého období rocksteady v šedesátých letech 20. století. Charlesův vroucí vokál kontrastuje s hudebním skotačením Inversions věrně napodobující dobový ostrovní beat.
Soulový zpěvák Charles „Screaming Eagle Of Soul“ Bradley, zemřel 23. září 2017 ve věku šedesáti osmi let na rakovinu žaludku. Přátele na Charlese stále vzpomínají jako na tu nejlaskavější, nejskromnější a nejupřímnější lidskou bytost. Jeho čtvrté album Black Velvet (spotify link) vyšlo posmrtně.
