Naposledy aktualizováno: 5.8.2023
Anglický zpěvák, kytarista, skladatel a básník Nick Drake (19. 6. 1948 – 25. 11. 1974, narozen jako Nicholas Rodney Drake) fanouškům vzkázal: „Nedokázal bych vám říct, o čem jsou moje písničky, budete si muset poslechnout album – a pak si z toho udělat vlastní závěr.“
Vysoký, pohledný a velmi, velmi plachý tvůrce
Na přelomu šesté a sedmé dekády minulého století Nick Drake patřil společně s Johnem Martynem, Eltonem Johnem, Neilem Youngem, Randym Newmanem, Joni Mitchell či Carole King mezi skutečné mistry intimnějšího, trubadúrského písničkářství. Pamětníci si vzpomínají, že na koncertech před každým číslem nervózně ladil kytaru a ve světle reflektorů působil osamoceně. Při hraní se nakláněl nad nástroj a zíral na koberec pod sebou, zatímco se jeho dlouhé prsty obratně pohybovaly po hmatníku a on přitom tiše zpíval dechberoucím hlasem.
O záhadné, nepřehledné, navíc pláštíkem romantiky zahalené, životní pouti vysokého, pohledného a velmi, velmi plachého tvůrce toho bohužel víme velmi málo. Zůstalo po něm jen několik málo promo fotografií. Při komunikaci s jinými lidmi míval potíže, a díky tomu působil velmi odtažitě. Jediný skutečný rozhovor, který kdy Drake poskytl, byl z roku 1970 a vyšel v časopise Sounds. Dokonce neuskutečnil ani regulérní koncertní turné.
O Nickův věhlas a nevelký hudební odkaz pečuje jeho sestra Gabrielle Drake
O Nickův věhlas, nevelký hudební odkaz v podobě tří řadových LP desek, demosnímky a archiv osobních dokumentů, se s nepolevujícím nasazením desítky let stará jeho starší sestra herečka Gabrielle Drake. Nikdy nepřestala věřit, že její bratr byl talentovaným hudebníkem ačkoliv se jeho alba neprodávala ani za mák. Doufala, že se možná jednoho dne někdo z vedení hudebních vydavatelství zastaví, aby si je pořádně poslechl a pomůže úchvatným písním a osobité Drakeově kytarové hře dostat se mnohem více do povědomí lidí.
Dospívajícího Nicka přitom nikdy nenapadlo, že by se mohl stát hudebníkem. Na Marloborough College sice hrál s několika studentskými partami na klavír, harmoniku a altsaxofon, ale všechny měly jepičí život. Půl roku předtím, než začal na univerzitě v Cambridge studovat anglickou poezii a literaturu, odjel do Francie a Maroka. Peníze mu došly v Tangeru.
Žil z toho, co si vydělal hraním na klavír v nočním klubu. Dokonce mu to časem stačilo na to, aby mohl začít psát. Na návrat domů to samozřejmě nestačilo. Nabídka od party turistů, kteří ho svezli alespoň do Paříže, mu přišla vhod. V městě na Seině pokračoval v dalším psaní, než se vrátil do Cambridge. Vysokoškolského studia nakonec zanechal po dvou letech.
Bezmezná důvěra a podpora od Joe Boyda z produkční společnosti Witchseason Productions
Jako muzikant na sebe Nick Drake poprvé upozornil vystoupením, kterým zahajoval koncert amerických Country Joe And The Fish na dvanáctidenním mírovém festivalu ve slavné někdejší výtopně Roundhouse na severolondýnské Chalk Farm Road. Pořádal ho Tyger Hutchings, tehdejší basista Fairport Convention. Díky Tygerovi se o nesmělém mladíkovi dozvěděl Joe Boyd z produkční společnosti Witchseason Productions a jeho pozdější manažer.
Boydova firma měla významný vliv na tehdejší britskou undergroundovou scénu, když muzikantům, jako Sandy Denny, manželské duo Beverly a John Martyn nebo kapelám Fairport Convention či Incredible String Band, nabízela vedle absolutní tvůrčí svobody i komplexní služby – management, agenturní činnost, vydavatelství a nahrávání. Boyd sice začínal coby šéf britské pobočky Elektra Records, nicméně z firmy odešel v roce 1966 a nastoupil na ředitelský post ve Witchseason. Právě včas, aby pomohl Pink Floyd s produkcí debutového singlu Arnold Layne.
Tyger Hutchings předal Joeovi telefonní číslo, na němž Nicka zastihne. Boyd při prvním telefonátu Drakea požádal, zda by mu mohl poslat nějaké demonahrávky. Z toho, co slyšel, byl nadšený. Kazeta obsahovala převážně skladby, které zcela neznámý muzikant nahrál na konci prvního vysokoškolského semestru v roce 1967 včetně tří písní (mj. ‚Cello Song), jež se později dostaly na jeho albový debut Five Leaves Left (spotify link).
Již tehdy se Drakeovy sugestivní kompozice vyznačovaly nejenom nezaměnitelným tvůrčím přístupem, ale i nečekanou vyzrálosti a kultivovaností. Takřka dokonale se v nich proplétaly většinou ponuré nálady a melodie odkazující na folkové vlivy. K vyznění přispívalo experimentální ladění na kytaře a nezvyklý akordový prstoklad. Joe Boyd později přiznal, jak ho vždy udivilo, když mu jeho přátelé, kterým Nickovy písně s nadšením přehrával u sebe doma, otevřeně přiznali, že jim znějí jako od Donovana. Přesto si byl jistý, že objevil originálního interpreta a rozhodl se s ním natočit album.
Mihotavá krása debutu Five Leaves Left
Na jaře 1968 se Nick Drake vrhl do přípravy nových písní a v létě se mohlo začít s nahráváním. Na úvodní studiové frekvenci se podílel aranžér Richard Hewson. Významně pomohl jinému folk rockovému bardovi Jamesu Taylorovi s eponymní debutovou LP deskou. S nahrávkami prvních tří písní s Hewsonovými aranžemi byli všichni spokojeni. Nickovi se však stále cosi nezdálo.
Tím pravým, kdo obohatil okamžiky mihotavé krásy jeho melodií, se ukázal být až Robert Kirby. S Drakem se znali z Cambridge a původně měl vypomoci pouze na jediné písni Way To Blue. Podařilo se mu ostatní přesvědčit, aby kostru písní tvořily Nickova kytara a kontrabas Dannyho Thompsona. Trpělivě zároveň předkládal další nápady, jak základní zvukovou osnovu obohatit, dokud se zdrženlivý Nick nerozhodl, že hudba je přesně taková, jakou ji chtěl mít. Finální verze Way To Blue zněla přímo magicky, a tak Kirby pokračoval aranžováním všech skladeb na Five Leaves Left kromě jedné a všeho na jeho následovníkovi Bryter Layter. Dokončení debutové LP desky se však při takovém pracovním tempu protáhlo a trvalo téměř rok.
Prodalo se ho jen šest kopií
Albu se nedařilo, téměř se neprodávalo. „Prodalo se ho jen šest kopií, protože je jen tolik lidí dost nešťastných na to, aby si Five Leaves Left koupili,“ přiznal se Joe Boyd. Další příčinou problémů byla Drakeova neochota vystupovat před lidmi a na turné podpořit propagaci svého díla. Již první pokus prý dopadl katastrofálně. Otevíral pro Fairport Convention, kteří se vraceli na koncertní pódia po přestávce způsobené autonehodou. Zahrál čtyři věci. Byla mezi nimi i Things Behind The Sun, o níž Boyd prohlásil, že ho mrzelo, že ji Nick později odmítl vydat na druhém albu. Nikoho v sále jeho písně nezajímaly. Nick byl z toho naprosto zdrcený.
Nevyšel ani Boydův plán nabízet Drakeovy skladby jiným interpretům. Françoise Hardy byla jedinou seriózní zájemkyní. Dokonce již měla zajištěné nahrávací studio a nachystanou kapelu. Vše skončilo na Nickově neochotě napsat pro ní nové písničky. Navíc neodsouhlasil, aby Françoise použila materiál, který už vyšel na Five Leaves Left.
Album Bryter Layter je geniální, stylově a zvukově rozmanitý titul
Joe Boyd přesto neztrácel víru v Drakeův talent. V roce 1970, v němž se také uzavřela existence produkční společnosti Witchseason Productions, se s Island Records domluvil, aby Nickovi vyplácely týdenní gáži deset liber. Bylo to na hraně sociální podpory, ale pořád to byla jakási existenční jistota. Mohl se tak zcela pohroužit do komponování písní pro jeho naprosto geniální album Bryter Layter (spotify link).
Říkalo se, že z domova často zmizel na několik dní, aby ho nic nevyrušovalo. Do jaké míry šlo v případě tohoto počinu stoprocentně o Nickovo rozhodnutí nahrát stylově a zvukově rozmanitý titul dodnes není jasné. Nejspíše se v rozporu se svými nejniternějšími instinkty pokusil vykročit vstříc všednímu světu, před nímž se raději vždy skrýval.
Díky strhujícím riffům altsaxofonisty Raye Warleighta, klavíru Chrise McGregora, sehrané rytmice Fairport Convention Dave Pegg (basa) / Dave Mattacks (bicí), oduševnělým hlasům doprovodných vokalistek Pat Arnold, Doris Troy (v křehké Poor Boy) a podílu Johna Calea (celeste, klavír a varhany v Northern Sky a viola a cembalo ve Fly) jsou na Bryter Layter k dispozici nádherně zazpívané a dokonale harmonicky propracované snové melodie. Všechny zdobí výtečné Kirbyho aranže, jež čerpají inspiraci z jazzu, bossa novy Stana Getze nebo městského folk rocku Vana Morrisona na albu Astral Weeks. Krátce po dokončení nahrávání pracovně vyhořelý Joe Boyd odletěl do USA. Předtím ale svou produkční firmu prodal Chrisu Blackwellovi z Island Records. Všeobecně se mělo za to, že bez jeho pomoci hudební kariéra Nicka Drakea vyšumí do vytracena.
Nick se začal propadat do těžké osobní krize
V té době již Drakeovým nejbližším začínalo být jasné, že se Nick propadá do těžké osobní krize a má problémy vést alespoň nějaký život. Své o tom věděl i zvukový mistr John Wood ze studia Sound Techniques, ve kterém Joe Boyd nahrával většinu alb, která produkoval. Wooda s Drakem pojily od doby natáčení alba Five Leaves Left opravdové přátelství a důvěra. Od těch dob zůstali v osobním kontaktu i ve chvílích, kdy se Nick – nejprve v Londýně, později ve venkovském domě svých rodičů ve Warwickshire – uzavřel do sebe a snažil se najít důvody, proč se mu ustavičně nedaří a proč zároveň tolik lidí vyzdvihuje jeho talent.
Na konci října 1971 Nick svému příteli Woodovi zatelefonoval s tím, že by chtěl nahrát nové album. Majitel Island Records Chris Blackwell neměl nic proti. Dokonce koluje historka o tom, že součástí obchodní transakce mezi ním a Joe Boydem měla být gentlemanská dohoda, že Blackwell vydá bez jakýchkoliv zásahů a omezení Drakeovu LP desku s novými písněmi, pokud o to bude on stát.
Dvě noční studiové frekvence pro Nickův poslední dlouhohrající titul Pink Moon
John Wood a Nick Drake se ve studiu sešli krátce před půlnocí a po rychlé přípravě začali 30. října 1971 natáčet. Nick se při zpěvu sám doprovázel na kytaru a v písni Pink Moon na klavír. Žádný jiný muzikant s ním nehrál. To samé se opakovalo následující večer. Finální mix jim nezabral prakticky žádný čas, protože Drake netrval, s jedinou výjimkou, na jakýchkoliv dotáčkách. Wood později vyprávěl, že se Nicka ptal, zda má něco z toho, co nahráli, vyřadit. Odpověď zněla, aby vše nechal tak, jak to je.
Výsledkem dvoudenní práce v Sound Techniques je Drakeova třetí a poslední řadová LP deska Pink Moon (spotify link), možná jeho nejtemnější, ale také nejpoetičtější počin. Nedílnou součástí příběhu této nahrávky je i to, že Nick osobně doručil magnetofonový pásek s masterem do kanceláří Island Records. Nedokázal nikomu říct, co přinesl. Asi po půlhodině, kterou prakticky beze slova strávil na židli v kanceláři tiskového mluvčího Islandu Davida Sandisona, se rozloučil a odešel. Pásek v krabici s nápisem NICK DRAKE PINK MOON nechal u recepční…
Od vydání Pink Moon o Nickovi nebylo příliš slyšet. Odešel do ústraní, do světa, v němž hudba jako forma vyjádření už neexistuje. V roce 1973 strávil nějaký čas spoluprací s Johnem Woodem, ale nevzešlo z toho nic, co by ho uspokojilo. Svému jedinému příteli se svěřil: „Já už nemám žádné melodie.“ Tehdejší situaci pro nás zachytil Al Clark, když zakončil svou recenzi Pink Moon v magazínu Time Out tímto postřehem: „Je smutné, že navzdory všem snahám Islandu zůstane Nick Drake pravděpodobně ve stínu, privátním truvérem těch, kteří měli to štěstí, že mohli slyšet jeho skvostné osobní výpovědi ve tři hodiny ráno.“
„Přehlížený, dokud tu jsi a jen na chvilku ve vzpomínkách…“
Nick Drake se 25. listopadu 1974 předávkoval antidepresivy v domě rodičů. Nebylo mu ještě ani sedmadvacet let. Nikdy nezjistíme, zda šlo o úmysl nebo náhodu. Dnes i v budoucnosti bychom ale jeho hudbu neměli brát jako nějakou mytickou mohylu smutku a výsledek nezadržitelného osobního pádu.
Drakeova bezesporu geniální autorská práce, byť co do rozsahu nevelká, otevírá vnímavým posluchačům dveře do věčnosti. Jistě v ní mnozí naleznou romantický ideál krásy, jež může povznést vědomí. Přitažlivost jeho hudby proto hledejme v prolínání nadčasových harmonií a do nejmenších detailů promyšlených textů se skrytými odkazy na dějiny lidstva nebo jiná umělecká díla.
Již v počátcích Nickovy hudební kariéry není pochyb o tom, že jeho utrápená mysl nad ním postupně vítězila, když ve Fruit Tree až děsivě přesně předpovídá vlastní osud: “Přehlížený, dokud tu jsi a jen na chvilku ve vzpomínkách…”. Deprese jsou vážnou nemocí a on se jich nedokázal zbavit. Není to nic, na čem by se dala budovat image, jak se o to někteří pokouší nebo nám jiní podsouvají. Drakeův hudební odkaz je připomínkou umělce, který sice měl své osobní svízele, ale bavilo ho a miloval to, čemu se s takovým zaujetím věnoval.
