Naposledy aktualizováno: 29.7.2024
V panteonu britské bluesové hudby má málokdo takový vliv, jako John Mayall (29. 11. 1933 – 22. 7. 2024, narozen jako John Brumwell Mayall). Byl zcela oddán bluesovému žánru. Zároveň se dokázal přizpůsobit a spolupracovat s řadou zajímavých a inspirativních hudebníků.
zasloužil se o přijetí Blues coby všeobecně uznávané hudební formy
V dobách, kdy ve Spojeném království existovalo jen několik zapálených bluesových muzikantů, fanoušků a vstřícných majitelů hudebních klubů se John Mayall zasloužil o přijetí Blues coby všeobecně uznávané hudební formy.
Jeho neúnavná snaha vzdělávat, inspirovat a upoutat z něj udělala uctívanou bluesovou osobnost mezi hudebníky i příznivci. Přijali ho coby o něco starší autoritu s obdivuhodnými znalostmi žánru. Viděli v něm také vystudovaného výtvarníka a grafika z manchesterské College Of Art se zkušenostmi vojáka z Korejské války.
Jako lídr skupiny The Bluesbreakers již od jejího vzniku podporoval a dával příležitost talentovaným muzikantům, kteří se stali stejně legendárními jako John Mayall sám. Seznam budoucích legend, které prošly jejími řadami a osvojily si blues za svůj vlastní hudební jazyk, je skutečně obrovský. John McVie, Eric Clapton, Peter Green, Aynsley Dunbar, Mick Taylor, Keef Hartley, Mick Fleetwood a Jack Bruce – ti všichni se významně podíleli na směřování kapely. Přičemž Mayall pro všechny vybudoval prostředí založené na anglickém pojetí městského rhythm’n’blues v chicagském bluesovém stylu South Side, v němž mohli uplatnit svůj talent a brzy se vydat vlastním směrem.
Blues uhranutý obyvatel domku v koruně stromu
Pocházel z Macclesfieldu v hrabství Cheshire. První zmínky o Johnovi najdeme v reportáži v Manchester Evening News. Jako patnáctiletý si postavil dřevěný příbytek v koruně stromu na zahradě svých rodičů. Bydlel v něm i později se svojí první manželkou.
Americký jazz a blues objevil mnohem dříve díky sbírce otcových gramodesek s nahrávkami kytaristů Django Reinhardta, Charlieho Christiana a trumpetisty Louise Armstronga. Malého Johna to přitáhlo ke hře na klavír. Ve třinácti hrál ještě na kytaru, ukulele a foukací harmoniku. K jeho tehdejším vzorům patřili Big Bill Broonzy, Meade „Lux“ Lewis, Pete Johnson, Albert Ammons, Sonny Boy Williamson II, Little Walter, Josh White a Muddy Waters.
Do Londýna se přestěhoval i s neustále se rozrůstající sbírkou gramodesek v lednu 1963. Bylo to na pozvání stejně zapáleného přítele a bluesmana Alexise Kornera. Půl roku předtím se poznali na vystoupení Kornerových Blues Incorporated. Jejich sestava byla proměnlivá. Díky Alexisovu nadšení zde mohli nasbírat první cenné muzikantské zkušenosti například Mick Jagger, Graham Bond, Keith Richards, Rod Stewart, Danny Thompson či Charlie Watts.
Tenkrát John pracoval jako grafik. Když se dozvěděl, že Alexis Korner a Cyril Davies otevřeli v hlavním městě Británie první bluesový bar, nezaváhal. Neodradilo ho ani to, že muzikantský chleba byl tehdy – na rozdíl od výtvarnického – notně okoralý. Tehdejší bluesoví křižáci odehráli i jedenáct koncertů týdně v “doupatech nepravosti”. „Člověk prostě neustále hrál, nemělo cenu chodit domů,“ popsal John své tehdejší zkušenosti.
Krušné začátky na londýnském South Eastern R&B okruhu
Pod názvem The Bluesbreakers poprvé vystoupí v únoru 1963. Skupinou prošla za první půlrok existence řada muzikantů. Někteří odehráli jediný koncert. Prvním Johnovým stabilním spoluhráčem se stane baskytarista John McVie. Musel ale přesvědčit rodiče nezletilého Johna, aby se jejich syn mohl připojit k jeho kapele. Nakonec spolu hrají čtyři a půl roku.
Bluesbreakers často vystupují jen pro několik platících návštěvníků. Přesto si postupně vybudují věrnou fanouškovskou základnu, která je doprovází po tzv. londýnském South Eastern R&B okruhu kam patřily hudební kluby jako Flamingo, Six Bells či Ealing Club. Když hledají, kde natočí albový debut John Mayall Plays John Mayall (1965, Decca Records, spotify link) volba padne na hospodu Klook’s Kleek v londýnském Hampstedu. Jde o záznam vystoupení ze 7. prosince 1964. Další cesta Bluesbreakers vede k angažmá ve vyhlášeném Marquee Clubu.
Dlouhé kudrnaté vlasy a vousy mu dodávaly vzhled ne nepodobný Ježíši
Prvního a zásadního úspěchu se Mayall dočká poté, co hodí pověstné „muzikantské laso“ kytaristovi Ericu Claptonovi ze skupiny Yardbirds. Tehdy dvacetiletý talent se okamžitě nesmazatelně zapíše do srdcí příznivců britského blues. U Bluesbreakers debutuje úspěšným singlem s písněmi I’m Your Witchdoctor a Telephone Blues. Nahrávky vyprodukoval Jimmy Page, budoucí kytarová modla fanoušků Led Zeppelin.
Kapela následně vyráží na vyprodané britské klubové turné. Ericova přínosná sólová a doprovodná kytarová hra geniálním způsobem poznamená album Blues Breakers :John Mayall With Eric Clapton (spotify link), vydané v červenci 1966 u Decca Records… A na hrazeních a zdech londýnské veřejné dopravy se objevují nápisy “Clapton Is God”.
„S dlouhými kudrnatými vlasy a vousy, které mu dodávaly vzhled ne nepodobný Ježíši, působil dojmem oblíbeného učitele, který stále dokáže být cool,“ vzpomínal Clapton na dobu po boku Johna Mayalla. „Měl tu nejneuvěřitelnější sbírku desek, jakou jsem kdy viděl, a po většinu roku, když jsem měl volno, jsem seděl u něj v pokoji, poslouchal desky a hrál s nimi. Zdokonaloval jsem se v řemesle,“ dodal slavný kytarista.
V roce 1970 Mayall popíše Claptonův příchod do kapely slovy: „Eric s námi hrál necelý rok. Tehdy byli Yardbirds mnohem populárnější, než jsme byli my. Singl For Your Love je katapultoval na titulní stránky novin a do čela žebříčku. Singl jsem samozřejmě slyšel, ale upřímně – Ericova kytara se mi líbila především na béčkové straně desky, v instrumentální Got To Hurry. Zavolal jsem mu a on mi okamžitě kývl a souhlasil s nabídkou přejít k nám.“
Možná, že teď peter green nebude lepší, ale počkej, za pár let bude nejlepší
Když Clapton přibližně po roce odchází, aby společně s baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem založil Cream, Mayall vyzkouší několik kandidátů mj. i Johna McLaughlina. Žádný ale nemá to co hledá. Na uvolněné místo nakonec přijímá neméně zdatného hráče – devatenáctiletého Petera Greena. Ten za šéfem Bluesbreakers přišel po jednom z koncertů a tvrdil o sobě, že hraje mnohem lépe než hráč, kterého vzali na záskok.
V autobiografii o Peteru Greenovi je odcitovaná vzpomínka Mikea Vernona, producent Decca Records, na Greenův debut s Bluesbreakers: “Když kapela přicházela do studia, všiml jsem si zesilovače, který jsem nikdy předtím neviděl, a tak jsem řekl Johnu Mayallovi: ‘Kde je Eric Clapton?’ Mayall odpověděl: ‘Už s námi není, před pár týdny nás opustil.’ Byl jsem z toho v šoku [sic], ale Mayall řekl: ‘Neboj, máme někoho lepšího.’ Řekl jsem: ‘Moment, vydrž, to je směšný. Máš někoho lepšího? Lepšího než Erica Claptona?’ John mi odpověděl: ‘Možná že teď nebude lepší, ale počkej, za pár let bude nejlepší.’ Pak mě představil Peteru Greenovi,“ zakončil vzpomínku producent Mike Vernon.
Petera Greena nahradí teprve sedmnáctiletý Mick Taylor
Historie se opakuje a Green, i s rytmikou John McVie (baskytara) a Mick Fleetwood (bicí), po nahrání LP desky A Hard Road (1967, Decca Records, spotify link) dává dohromady první reinkarnaci Fleetwood Mac. Mayallovi nezbývá nic jiného, než najít jeho nástupce. K překvapením mnohých ho nahrazuje holobrádek – tehdy sedmnáctiletý Mick Taylor, jenž se později stává nástupcem Briana Jonese v Rolling Stones.
Nejprve ho vzali jako záskok na čtyři kšefty. Mayalla šokoval ujištěním, že zná celý jejich repertoár. Spokojený John nabídne Mickovi stálé místo. Debutuje na LP desce Crusade (1967, Decca Records, spotify link). Kapelník využije příležitosti, jakou je nástup nového kytaristy a rozhodne se Bluesbreakers rozšířit o dva hráče na dechové nástroje. Byli to tenorsaxofonista Chris Mercer a barytonsaxofonista Rip Kant. Název alba je Johnovou připomínkou, že svůj život zasvětil křižáckému šíření blues a propagaci amerických souvěrců. To byl také důvod, proč na album vedle úvodní Oh Pretty Woman od Alberta Kinga vybral dalších pět převzatých skladeb.
Bare Wires je Mayallovým nejkomplexnějším titulem vydaným v šesté dekádě
Mayallův umělecký apetit mířil dál než jen ke coververzím mississippského a chicagského blues. Jeho zájem se posunul od milovaného stylu k sousedním hudebním směrům, včetně folku, funku a cajun music.
Na hudbě ho vždy nejvíce přitahovala možnost vložit do ní své zážitky. Napsal původní skladby pro celá alba, například Bare Wires z roku 1968. S odstupem času se právě tato kolekce – s výrazným příklonem k jazzovým formám – jeví být Mayallovým nejkomplexnějším titulem vydaným v šedesátých letech. Většina muzikantů z této sestavy začne o pár měsíců později zkoušet s klávesistou Davem Greensladem a rozjedou progrockové Colosseum.
Na hudbě ho vždy nejvíce přitahovala možnost vložit do ní své zážitky
Ve stejném roce také vzniká LP deska Blues From Laurel Canyon (spotify link). Šlo o zásadní proměnu jeho dosavadního tvůrčího přístupu, když na ní zpracoval dojmy z koncertního putování po Kalifornii a ze setkání se členy americké bluesové skupiny Canned Heat ze vzkvétající hudební scény v losangeleské čtvrti Laurel Canyon ačkoliv snímky vznikaly v Anglii.
Mick Taylor se na desce rozloučil mistrovským sólem ve Fly Tomorrow vystavěném na dominantním rytmu tabla a varhanních podehrávkách. „Měli jste naprostou svobodu dělat, co jste chtěli,“ řekl Taylor o hraní s Mayallem v rozhovoru se spisovatelem Jasem Obrechtem v roce 1979. „Taky jste mohli dělat tolik chyb, kolik jste chtěli,“ dodal Mick Taylor.
Bod obratu směrem k jazzu
Změnu potvrdila i následující LP deska The Turning Point (1969, spotify link). Ta již vychází na značce Polydor. Mayall na ní opustil zažité rockové koncepty, když znovu prokázal schopnost sledovat nové trendy a rozvíjet svůj hudební styl.
Šlo mu o to hrát hudbu s jakou přišel jazzový kytarista Jimmy Guiffre. Věřil, že každý nástroj má v sobě schopnost hrát rytmus. Mayall se proto rozhodl nahradit elektrifikované nástroje a bicí soupravu akustickou kytarou Jona Marka, kontrabasem Steva Thompsona a saxofony Johnnyho Almonda.
Největší pozornost hudebního tisku, a publika bažícího po všem novém a zajímavém, přitáhla jedna z nejlepších Mayallových skladeb Room To Move a s ní také rozmáchlý devítiminutový hold Johnovu novému domovu California.
Jazz bluesová fúze
V sedmdesátých letech se však ještě více vydává do, jak zní název alba z roku 1972, „jazz bluesové fúze“, když spolupracoval s jazzovými hudebníky, jako byl trumpetista Blue Mitchell a saxofonisté Ernie Watts a Red Holloway, na koncertním albu Jazz Blues Fusion (1972, Polydor, spotify link).
V roce 1979 se musí Mayall vyrovnat s obrovskou ztrátou. Při požáru, který zničil jeho dům v Los Angeles, je nenávratně ztracena podstatná část léta budované sbírky gramodesek. Mezi tisíci výlisků bylo mnoho vzácných bluesových singlů s frekvencí 45 a 78 otáček za minutu, a také množství živých nahrávek, které John pořídil se svými kapelami v 60. letech.
Jediný svého druhu, bude nám chybět
Mayallovu hudební kariéru významně ovlivnila závislost na alkoholu. „V 70. letech jsem většinu svých koncertů odehrál opilý,“ prohlásil Mayall v rozhovoru s Danem Ouellettem pro časopis Down Beat v roce 1990. Jedním z následků nezřízené konzumace alkoholu pak byl Johnův skok z balkonu do bazénu, který se nepovedl – roztříštil si kotník a kulhal. „Byl to jeden z incidentů, který mě přiměl přestat pít,“ vysvětlil Mayall.
V osmé dekádě 20. století prošel zásadní osobní proměnou, když přestal chlastat. Obnovuje zdánlivě zpřetrhané vztahy s Ericem Claptonem, Mickem Taylorem a Johnem McVie a příležitostně s nimi vystupuje. Také obnoví činnost Bluesbreakers. Na klíčovém postu kytaristy se v nové éře postupně prostřídají Harvey Mandel, Sonny Landreth, Coco Montoya, Walter Trout nebo Buddy Whittington a zajistí pokračování jedinečného zvuku Mayallovy skupiny.
Po turné v roce 2008 Mayall ukončil činnost pod jménem Bluesbreakers. Na hudební kariéru nijak nerezignoval. Dál pokračoval sólově pod hlavičkou John Mayall Band nebo spolupracoval s významnými americkými bluesovými umělci, jako jsou Mavis Staples, Albert Collins a Buddy Guy. Právě LP deska Wake Up Call (1993, Silvertone Records, spotify link) se Staples a Guyem byla dokonce nominována na Grammy. Jedním z nejlepších počinů Johnovy rozsáhlé kariéry je výborné album Talk About That (spotify link) vydané v roce 2017, na němž se podílel kytarista Joe Walsh.
Svoji hudební kariéru uzavřel albem The Sun Is Shining Down (spotify link), jež vyšlo v roce 2022. Mezi Mayallovými hosty najdeme mississippského bluesmana Melvina Taylora, písničkáře z Ohia Buddyho Millera, havajského virtuóza na ukulele Jakea Shimabukuro nebo houslistku Scarlet Rivera, která natáčela Dylanovo Desire (1976, spotify link). Potom se podílela na jeho koncertní show Rolling Thunder Revue, z něhož vyšel živý záznam Hard Rain (1976, spotify link) .
John Mayall si nikdy nedělal iluze o svém božském postavení. Často byl na pódiu před začátkem vystoupení a pomáhal s nastavením aparatury a tak podobně. Také si navrhoval grafické provedení obálek svých alb.
Jediný svého druhu, bude nám chybět.
Tipy na několik Mayallových alb
Diskografie Johna Mayalla představuje více jak sedm desítek LP desek včetně koncertních a kompilačních alb. Jeho nejlepší nahrávky vznikaly v letech 1964 až 1974. Byla to dekáda, v níž stále vládl sedmipalcový vinylový Mr. Singl s rychlostí přehrávání 45 otáček za minutu a jeho sestra – vícepísňová EP deska – stejného formátu. John se vydávání malých gramodesek samozřejmě nebránil. Většinu toho nejzajímavějšího a nejdůležitějšího naštěstí najdeme na jeho řadových albech. Ucelený pohled na Mayallovu tvorbu v jeho vrcholném období, včetně nerealizovaných nahrávek, skladeb z B stran singlů a EP desek, nabízí dvě antologie John Mayall: London Blues 1964-1969 (1992, Deram Records) a John Mayall: Room To Move 1969 – 1974 (1992, Polydor, spotify link).
Blues Breakers :John Mayall With Eric Clapton (1966, Decca)
Ohromující dílo. Nejenom díky Double Crossing Time nebo Key To Time. Mayall nejprve půjčil Ericu Claptonovi pár alb s kytaristou Freddiem Kingem. Ten hrál na kytaru Gibson Les Paul. Chvíle, kdy se Clapton rozhodl vyměnit svého Fendera Telecaster za Gibsona a zapojil ho do aparátu Marshall, je zásadní pro jeho další kariéru. Nejen že se usadil na čele závodu o nejlepšího ostrovního rockového kytaristu, on své kolegy předběhl o celé kolo. Ten hutný kytarový zvuk později hojně kopírovaly stovky kapel po celém světě.
John Mayall And The Bluesbreakers : A Hard Road (1967, Decca)
Nahrávky s kytaristou Peterem Greenem jsou jiné, než ty s Ericem Claptonem, ale stejně přitažlivé. Mayall byl tenkrát ve složité situaci. Potřeboval jít dál, hudebně se vyvíjet. Namísto toho se ocitl v kolotoči odchodů a návratů obou hvězd. Vše se nakonec vyřešilo. Green se definitivně ujal kytarového postu a do Bluesbreakers nastoupila bubenická extraklasa Aynsley Dunbar. Singlová So Many Roads nebo na album zařazená The Supernatural byly jasnou Greenovou odpovědí všem pochybovačům a škarohlídům.
John Mayall : Blues Alone (1968, Ace Of Clubs)
Nebát se experimentů; to chce odvahu a víru ve vlastní talent. Všech dvanáct skladeb na Blues Alone si Mayall nahrál sám. Stačila mu jen jedna studiová frekvence. Do studia si přivedl pouze nového bubeníka Keefa Hartleyho s renomé nástupce Ringo Starra u Rory Storm and The Hurricanes a hraním v Artwoods.
John Mayall’s Bluesbreakers: Bare Wires (1968, Decca)
Koncepční album se stejnojmennou Mayallovou suitou na celé první straně vinylového vydání. John se konečně odhodlal stočit kormidlo blíže pobřeží, na němž celý den vyhrával jazz. Postavil si za tím účelem septet, pro nějž se mezi fanoušky vžil název Bare Wires. Kytarové party dál vymýšlel Mick Taylor a dechovou sekci tvořili Henry Lowther, Chris Mercer a Dick Heckstall-Smith. Na baskytaru hrál výtečný Tony Reeves z devatenáctičlenného big bandu New Jazz Orchestra. Za bicí soupravu s dvěma velkými bubny se posadil jeho spoluhráč Jon Hiseman.
John Mayall: U.S.A. Union (1970, Polydor)
Pokračování práce s kvartetem inspirovaným postupy jazzového kytaristy Jimmyho Guiffreho. Mayall se s ním představil již na předchozích dvou albech The Turning Point a Empty Rooms (spotify link). Tentokrát má za spoluhráče pouze Američany. Basista Larry Taylor doporučil kytaristu Harveyho Mandela. Čtvrtým do party se stal fenomenální houslista Don „Sugarcane“ Harris. Začínal jako polovina rhythm’n’bluesového dua Don & Dewey, ve studiu natáčel s Johnnym Otisem, ale také s Frankem Zappou. Harvey pracuje s kytarovým zvukem s málokdy slyšitelnou vynalézavostí a erudicí. Sugarcane k tomu předvádí magická houslová sóla jako ve skladbě Crying. Na koncertech vzájemná muzikantská chemie příliš nefungovala. Na vině byly pokaždé se opakující technické problémy Mandelových kytarových efektů, jež se v nahrávacím studiu neprojevily.
John Mayall & The Bluesbreakers: Padlock On The Blues (1999, Eagle Records)
The Bluesbreakers na přelomu tisíciletí byli koncertně skvěle šlapající bluesrockové monstrum a několikaleté společné hraní prospělo i této desce. Bubeník Joe Yuele a baskytarista John Paulus pokračují v těch nejlepších tradicích Mayallových pregnantně přesných a důrazných rytmik. Kytarista Buddy Whittington je pro řadu nezasvěcených trestuhodně přehlíženým mistrem. Na seznamu hostů najdete legendárního Johna Lee Hookera, saxofonistu Ernieho Wattse a kytaristu Coco Montoyu.
John Mayall: Talk About That (2017, Forty Below Records)
Ve svých 84 letech nemusel John Mayall komukoliv cokoliv dokazovat. Přesto nabídl generacím svých fanoušků více než solidní LP desku. Většinu skladeb nahrál v základní sestavě s kytaristou Rockym Athasem, baskytaristou Gregem Rzabem a bubeníkem Jayem Davenportem. Na dvou písních hostuje kytarista Joe Walsh z kapely Eagles. V songu The Devil Must Be Laughing, horoucím pomalém blues, vypráví o noční můře, v níž fanatici zabíjejí nevinné. Sen se pro nás již dávno stal skutečností.
