Naposledy aktualizováno: 1.8.2024
Kvartet The Who byl zpočátku jen jednou z kapel „britské invaze“ na druhý břeh Atlantiku, která se v šedesátých letech minulého století snažila prorazit tam, kde již zcela dominovali The Beatles. Soupeřili s nimi The Rolling Stones a úspěchů se dočkaly i další skupiny jako The Animals či Spencer Davis Group.
Dnes představují svatou trojici pomyslného rockového Olympu
Dnes The Who – spolu s The Beatles a The Rolling Stones – představují svatou trojici stojící v popředí pomyslného rockového Olympu. Za šedesát let existence si hudební skupina z londýnské čtvrti Shepard’s Bush vydobyla pověst nejdivočejší anglické kapely. Dynamická instrumentální síla The Who, skladatelský rukopis kytaristy Petera Townshenda a podíl baskytaristy Johna Entwistla stvořily muziku, která obsáhne různé hudební nálady.
V čele The Who stojí kytarista a skladatel Pete Townshend (19. 5. 1945). Spolu se zpěvákem Rogerem Daltreym (1. 3. 1944), baskytaristou Johnem Entwistlem (9. 10. 1944 – 27. 6. 2002) a bubeníkem Keithem Moonem (23. 8. 1946 – 7. 9. 1978) začínali pod názvem The High Numbers.
Až v roce 1964 se přejmenovali na The Who. Tehdy však měli před sebou notný kus cesty k obrovskému uznání, kterému se těšili v následujících letech, zejména od konce šesté dekády 20. století.
Vymysleli power pop, prošli subkulturou Mod, zajímavě se vyrovnali s psychedelií, vydali několik nejlepších LP desek všech dob, jako například Live At Leeds (1970, Track Records, spotify link) Who’s Next (1971, Track Records, spotify link) a definovali žánr rockové opery s alby Tommy (1969, Track Records, spotify link) a Quadrophenia (1973, Track Records, spotify link).
nabízeli něco zcela jiného, než bylo doposud zvykem
Pod názvem The Who debutovali 1. prosince 1964 v londýnském klubu Marquee. Na pódiu ukázali, že nabízejí něco zcela jiného, než bylo doposud zvykem – agresivní vokál, dunivou baskytaru, řezavé kytarové akordy, naprosto ohlušující zpětnou vazbu a v neposlední řadě téměř maniakálně tlučené bicí.
Jejich hřmotně – a s nebývalou energií – zahrané rhythm’n’blues doprovázeli nevídanými pódiovými kousky. Bylo to v úterý a díky legii věrných „mods“, kteří je považovali za nejvýbušnější z rockových kapel na londýnské klubové scéně, vyprodali v Marquee následujících jedenadvacet úterních večerů.
Daltrey tenkrát ještě necupoval mikrofony. Townshend nedělal na pódiu své pověstné výskoky, nevyhazoval do vzduchu kytaru a nedemoloval ji. Moona ještě nenapadlo, aby na konci koncertů rozbíjel nebo nechal vyhodit do povětří bicí soupravu. To vše se začalo dít mnohem později.
My Generation, neoficiální hymna celé jedné generace mladých Britů
Pro The Who tak přišly první hity až v roce 1965 se dvěma singly s písněmi I Can’t Explain, Anyway, Anyhow, Anywhere a vydáním jejich první LP desky My Generation (1965, Brunswick Records, spotify link). Tehdy udělali jedno moudré rozhodnutí.
Původní verzi LP desky, na níž převažovaly rhythm’n’bluesové a motownské coververze, se rozhodli zahodit. Namísto nich nahráli narychlo napsané Townshendovy originály. Titulní píseň alba kapele přinesla definitivní průlom do žebříčků a srdcí fanoušků.
Daltrey se v ní silně zadrhává při generačním prohlášení: “Doufám, že zemřu dříve, než zestárnu”. Píseň My Generation se stane skutečnou obchodní značkou kapely a neoficiální hymnou celé jedné generace mladých Britů, jež se musela vyrovnávat s nezaměstnaností, nepochopením rodičů a společnosti a řítila se do drogového pekla s autodestruktivními tendencemi.
Na úspěch ve Spojených státech si skupina musela počkat až do roku 1967, do magické noci na Monterey Pop Festivalu, kdy The Who předvedli mimořádnou show. Byl to první velký rockový open-air festival v historii a oni ukázali, že mají skutečně talent strhnout davy, což se jim podařilo ještě jednou na festivalu ve Woodstocku (1969) a poté i na festivalu na ostrově Isle Of Wight (1970), na němž odehráli další dvě vynikající podívané.
Písně o Sexualitě, ale i společenských postojích
The Who se nikdy “nežinýrovali”. Ve svých textech se nebáli použít kontroverzní témata. Do rozjetých bouřlivých šedesátých let vyrazili plnou rychlostí s písněmi jako Substitute o incestu, o onanování v Picture Of Lily a s příběhem transvestitního děcka v I’m A Boy.
Před Vánoci 1967 vydali LP desku The Who Sell Out (Track Records, spotify link), na níž se i oni připojili k tehdejší módní vlně. Proměnili se v hippie soubor v psychedelickém oparu. Věci, jako žahavá I Can See For Miles nebo dvoudílná mystická Rael, jsou velmi povedené.
Townshendovy skladatelské ambice nasměrovaly jeho spoluhráče do dvou rozsáhlých projektů. Prvním je dvojalbum Tommy s kolekcí písní o proměně hluchoněmého podivínského puberťáka v dospělého muže a o jeho duchovním zrání. Příběh se zabývá otázkou rozpínavosti mysli za extrémních okolností. Než se postižené dítě vyléčí, zažije napadení, týrání a také experiment s LSD. Ze svých útrap vychází s ohromnou mírou citlivosti a uvědomění.
Tommy měl obrovský úspěch, zvláště ve Spojených státech, kde se The Who zařadili mezi rocková božstva. Filmovou verzi Tommyho režíroval Ken Russell a Roger Daltrey v ní ztvárnil titulní roli. Townshend se se zkušenostmi z vlastního dospívání vyrovná v roce 1973 na fascinujícím dvojalbu Quadrophenia.
mluvčí estetické a umělecké vize, která předjímala nástup internetu a umělé inteligence
Písně The Who vždy vyjadřovaly osudy, naštvání a zoufalství mladých lidí a dělnické třídy nejenom v My Generation, ale i dalších kultovních písních, jako jsou například Baba O’Riley, Behind Blue Eyes, The Seeker nebo Won’t Get Fooled Again.
Podle Richarda Barnese v knize Maximum R&B chtěl Pete Townshend skupinu již v roce 1975 rozpustit; podle samotného Townshenda smrt Keitha Moona v roce 1978 „tyhle plány zhatila“. Při poslechu jejich nejslabších alb The Who By Numbers (1975), Face Dances (1981) či It’s Hard (1982) se Peterovi nedivím. Jsou příšerná.
(Credit Photo: Heinrich Klaffs / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)
Postupem času, a jak muzikanti stárli, se začal zabývat jinými tématy, jako je duchovní hledání, úvahy o stárnutí a jakou úlohu má hudba. Zaujmout fanoušky z mladších rebelujících generací se mu samozřejmě nedařilo. Ti měli vlastní, věkově bližší hrdiny.
Prostřednictvím filmů natočených podle jejich rockových oper, obalů jejich alb a jejich hlavní role v hnutí Mod byli The Who praporečníky a mluvčími estetické a umělecké vize, která předjímala nástup internetu a umělé inteligence ve světě hudby a umění.
