Naposledy aktualizováno: 16.8.2024
Americký jazzový kytarový virtuos Pat Metheny (12. 4. 1954, narozen jako Patrick Bruce Metheny) stvořil novátorskou fúzi jazzu, latiny a dalších hudebních vlivů. Jeho živý, krystalický tón kytary a zpěvně dychtivé melodie jsou součástí jazzové historie už celá desetiletí – od doby, kdy ve dvaadvaceti letech vydal debutový dlouhohrající titul Bright Size Life (1976) na značce ECM Records.
zvláštně pozitivní nálada jeho hry, kreativita a interpretační virtuozita
Pat Metheny navázal na tvůrčí postupy slavných jazzových kytaristů průkopníků Charlieho Christiana a Djanga Reinhardta. I jemu se povedlo úspěšně transformovat zvukové možnosti saxofonou do kytarové hry. Zároveň se nebál otevřít se rozmanitým hudebním směrům z celého světa. Coby rodák z amerického Středozápadu tíhl v menší míře ke country music, často v zajímavém kontrastu s brazilskou nebo indickou tradiční hudbou. Díky tomu vzbudil široký posluchačský ohlas a za půl století trvající hudební kariéry si vybudoval legie věrných fanoušků.
Podporovatele přitahuje zvláštně pozitivní nálada jeho hry. S ní se snoubí jak svižné, odpichové skladby s rockovým gruntem, tak i průzračné, melodické věci hrané na akustickou kytaru. Díky své kreativitě, interpretační virtuozitě a nevyčerpatelné vůli obrodil vliv kytary na soudobý jazz. Navíc tím dosáhl vzácné rovnováhy mezi komerční přitažlivostí a zaujetím pro nejnovější trendy. Během let se Methenyho koncertní vystoupení zcela proměnila a originální atmosférou se přiblížila podobě uvedení rozsáhlých symfonických děl.
vynikající student s mimořádným muzikálním talentem
Pat Metheny se narodil v Lee’s Summit, na předměstí Kansas City ve státě Missouri. Tatínek hrál na trubku, maminka zpívala. Rodiče podporovali u svých dětí hudební vzdělání. V osmi letech začal studovat hru na trubku, ale ve dvanácti letech – pod vlivem nahrávek kytaristy Wese Montgomeryho a tria klavíristy Wyntona Kellyho na albu Smokin‘ At The Half Note z roku 1965 (spotify link) – změnil nástroj a začal se učit hrát na kytaru. Jak sám zmiňuje, ke značnému zděšení rodičů. Definitivně se do jazzu zamiloval „během deseti vteřin,“ když jeho starší bratr Mike, sám skvělý trumpetista, přinesl domů koncertní LP desku Milese Davise “Four” & More (1966, Columbia Records, spotify link).
Vždy byl vynikajícím studentem s mimořádným muzikálním talentem. V patnácti letech si ho zvali nejlepší jazzoví hudebníci v Kansas City. „Pět let jsem hrál po okolí s muzikanty, z nichž někteří hráli ještě s Birdem Parkerem. Nedělal jsem skutečně nic jiného než bebop. To byl můj svět mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem,“ řekl o svých jazzových začátcích Metheny.
V osmnácti odjel studovat hru na jazzovou kytaru na univerzitu v Miami. Vydržel to však jen pár dní, než studium přerušil a děkan mu nabídl místo učitele. Po roce a půl za katedrou potkal vibrafonistu Garyho Burtona a ten ho přemluvil k přestupu mezi učitele na proslulé bostonské Berklee College Of Music.
čelný představitel nové generace kytaristů
Poprvé na sebe Pat Metheny výrazně upozornil v roce 1974, kdy se připojil ke skupině vibrafonisty Garyho Burtona. V letech 1974 – 1977 s ní nahrál tři alba pro mnichovskou ECM Records basisty Eberharda Webera – Ring (1974, spotify link), Dreams So Real – Music of Carla Bley (1976, spotify link) a Passengers (1976, spotify link) – než v roce 1976 vydal u stejné značky první sólovou LP desku, na níž ho doprovází baskytarista Jaco Pastorius a bubeník Bob Moses. Pastorius hraje fenomenálně. Ve svých improvizacích vytváří skvělé znějící melodie a jeho vynalézavé ovládnutí nástroje inspirovalo desítky hudebníků.
Album se jmenovalo Bright Size Life (spotify link) a kritika na něm oceňovala, jak Metheny znovuobjevil tradiční zvuk jazzové kytary, a ihned ho pasovala za čelního představitele nové generace kytaristů. Již tenkrát ale od těch samých publicistů padaly výčitky na jistou Patovu povrchnost a stylovou neukotvenost. Hudební tisk prý postrádal hudbu, jež by šla více do hloubky. Tato charakteristika ho nikdy neopustí. Přes to po celou svou kariéru pokračuje ve vytyčování dosud netušených hranic a možností nástroje, jeho zvukové kapacity a improvizace.
„Člověče… ve srovnání s Bachem jsme všichni děsní!“.
(z Methenyho rozhovoru s Rickem Beatem)
zásadní tvůrčí setkání s Lylem Maysem
Patova spolupráce s jinými muzikanty je za léta hraní rozsáhlá. Na seznamu najdeme velikány jazzu, bossa novy a rocku, jako jsou Tom Jobim, Milton Nascimento, Michael Brecker, Sonny Rollins, Dewey Redman Paul Bley, Steve Swallow, Ornette Coleman, Herbie Hancock, David Bowie (píseň This Is Not America) a Joni Mitchell.
Ačkoli je Metheny obvykle považován za jazzového kytaristu, je spousta jeho věcí téměř nezařaditelná. Přiznává, že je velkým příznivcem jakékoliv hudby a klíčovou pro něj je improvizace, jak se vyvinula za posledních sto let. Na sklonku sedmé dekády se mu naskytla příležitost založit společně s klávesistou z Wisconsinu Lylem Maysem (27. 11. 1953 – 10. 2. 2020) vlastní soubor Pat Metheny Group. Lyle miloval klavírní styl Billa Evanse a Keithe Jarretta a měl kompoziční cit pro harmonii.
Tehdy jazzovou scénu ještě ovládal rockově zaměřený odkaz Mahavishnu Orchestra. Pat s Lylem se ale inspirovali kvartety Milese Davise ze šedesátých let. To jim umožnilo komunikovat mezi sebou během ohnivých improvizačních rozhovorů a pracovat s akordy, melodií a harmonií. Hodně jim v tom pomohl i nástup a neuvěřitelně rychlý vývoj syntezátorů. Spolupráce trvala více jak třicet let let a začala druhým Patovým albem, které bylo nahráno v roce 1978 a neslo název Pat Metheny Group (ECM Records, spotify link).
vlivy, které jdou napříč kontinenty
Zvuk Patovy a Lyleovy kapely je zanícený a prodchnutý vlivy, které jdou napříč kontinenty (Afrika, Asie, Jižní Amerika, Oceánie). Tvůrčí hranice osciluje mezi jazzem a rockem, na blízku bývá vždy fusion, díky níž mohou nabídnout i něco z avantgardních experimentů, a nezapomínají na world music.
Pat Metheny – otevřený všem těmto vlivům, neúnavný badatel a nepřehlédnutelný inovátor – je proto v muzikantském světě vnímán jednak jako stálý tvůrčí referenční bod, který přesahuje jazz, a rovněž za klíčovou postavou kytarové a instrumentální hudby posledních padesáti let.
„Musím se přiznat, že momentálně jazz prakticky vůbec neposlouchám. Líbí se mi britští The Police. Vedle nich se systematicky prokousávám vším, co nahrál Miles Davis… jo, a taky se mi líbí country zpěvačka Dolly Parton,“ svěřil se Pat Metheny na začátku osmé dekády minulého století. Kdo se v tom má pak vyznat?
Patova oficiální diskografie čítá osm desítek alb
Přes nebývalý komerční úspěch se Metheny naštěstí nikdy nezpronevěřil pověsti nejlepšího bopového improvizátora své generace. Jeho rozsáhlé dílo zahrnuje skladby pro sólovou kytaru, elektrické a akustické nástroje, velké orchestry, balety a filmové soundtracky. Patova oficiální diskografie čítá osm desítek alb, včetně sólových a skupinových děl, soundtracků a hostování na titulech jiných hudebníků. Je držitelem dvaceti cen Grammy a deseti dalších ocenění, včetně čestného doktorátu Berklee College of Music.
Vedle intenzivního uměleckého života v jazzu i mimo něj Pat stále hraje, studuje a téměř nepřetržitě cestuje (ročně odehraje více jak dvě stovky koncertů). Jeho hudba stále přichází s postbeatlesovskými pop tématy, v nichž skloubil romantiku s improvizací. Navíc nikdy neztratila nadšení „stopujícího hipíka s kytarou za zády a rozcuchanými vlasy,“ jak o něm napsal jeden hudební publicista.
Ve dnech volna si rád zamuzicíruje se svými dětmi a se svým bratrem trumpetistou Mikem Methenym. Naštěstí ho ani po půl století v hudební branži neopustila ona lehoulinká, dechberoucí lyrika, která vždy poháněla jeho složité kompozice s přesahem za tyto obzory do textur a atmosfér, které se v jazzu často neslyší. Usilovně se věnuje práci ve vlastní hudební nadaci, vyučuje. Jako pedagog spolupracuje s nizozemskou Královskou konzervatoří, Thelonious Monk Institute Of Jazz a dalšími institucemi.
Co doporučit z tak rozsáhlé diskografie Pata Methenyho?
Dopis z domova a tajné historky
Panuje všeobecná shoda na nejoceňovanějším Methenyho albu Letter From Home (1989, Geffen Records, spotify link) připraveném s Pat Metheny Group. Směle s ním soupeří velice ambiciózní nahrávka Secret Story (1992, Geffen Records, spotify link). Pat se na ní skladatelsky a muzikantsky pohybuje od vrcholné rozjařenosti až po smutek ze ztráty.
Se studiovým symfonickým orchestrem složeným ze členů dvou těles (London Orchestra a Pinpeat Orchestra Of The Royal Ballet), s Lylem Maysem, s virtuózem na foukací harmoniku Tootsem Thielemansem, s kambodžským pěveckým sborem, akordeonistou Gilem Goldsteinem – pokrývá rozsáhlou hudební scenérii a vše v ní beze zbytku zaplňuje.
Je pravdou, že se Methenyho hudební dráha vždy vyvíjela paralelně s technologiemi. V interview kladl důraz na fakt, že se jejich využívání nikdy nebránil. Úplně na začátku kariéry zkoušel různá nastavení dvou zesilovačů a reproduktorů s cílem dosáhnout plnějšího tónu, jaký měl tenorsaxofonista Sonny Rollins. Rád experimentoval i se samplováním, když si ve skladbě Antonia vyzkoušel možnosti, jaké tak tvůrčí osobnosti, jako je on, může nabídnout. Tajemný zvuk podobný akordeonu vytvořil spojením celé řady tónů sopránsaxofonu a vysokých not hraných smyčcem na basu.
Ačkoli společně byli Pat Metheny a Lyle Mays vždy skvělí, nejvíce mě z Methenyho katalogu zaujalo dvojalbum 80/81 (1980, ECM Records, spotify link). Stylově komplexní, s odkazy až ke country music, natočené bez kláves, se dvěma výtečnými tenorsaxofonisty Deweym Redmanem, Mikem Breckerem, a s basistou Charliem Hadenem a bubeníkem Jackem DeJohnettem. Ve stejném roce Metheny vyrazil spolu s Maysem na koncertní šňůru s kanadskou písničkářkou Joni Mitchell. Turné zdokumentovalo výborné dvojalbum Shadows And Light (Asylum, 1981, spotify link).
nadpozemsky rytmické i ambientně éterické lp desky
Velice povedené je také koncertní dvojalbum Travels (1983, ECM Records, spotify link) s hostujícím brazilským perkusionistou Naná Vasconcelosem. Naná hraje barvitě a vnesl do zvuku fusion nový rozměr. O rok později Metheny nahrál nadpozemsky rytmické i ambientně éterické First Circle (1984, ECM Records, spotify link).
Fascinující je rovněž free jazzem inspirovaná experimentální kolekce Song X (1986, Geffen Records, spotify link) s altsaxofonistou Ornettem Colemanem a osvědčenou rytmikou Charlie Haden / Jack Dejohnette. Pat dodává skladbám prožitek a imaginaci. Navíc hraje jedinečným způsobem na syntezátor. Ornette vedle virtuózního ovládání saxofonu přispěje v Mob Job svým typickým výstředním houslovým sólem.
Album jako velikonoční překvapení
Z novějších LP desek nesmím zapomenout zmínit společné album Beyond The Missouri Sky (Short Stories) (1997, Verve Records, spotify link) s Charlie Hadenem. Pak tu máme vysoce ceněné The Way Up (2005, Nonesuch Records, spotify link) – do té doby nejambicióznější tvůrčí počin Dokonalé vyvrcholení všech Methenyho rozmanitých stylů/projektů. Připomíná koš plný geniálně ukrytých velikonočních dárků pro fanoušky, kteří byli mnoho let součástí jeho zvukového pábení.
Pat se objevil společně s Hancockem, DeJohnettem, Bradem Mehldauem a Johnem Patituccim, i na posledním albu Michaela Breckera, Pilgrimage (2006, Heads Up Records, spotify link). „Nedá se popsat, co se v těch pár srpnových dnech ve studiu odehrávalo. Byla to jedna z nejskvělejších nejsilnějších, nejneuvěřitelnějších věcí, jakou jsem kdy já i všichni přítomní zažili a jaká nás kdy mohla potkat,“ popsal Metheny atmosféru v nahrávacím studiu.
Kdykoliv měl pocit, že potřebuje posluchačům odvyprávět nějaký příběh, vždy sáhl po akustické kytaře a zůstal na pódiu osamocený. Mezi takové nevšední okamžiky patří i Methenyho sólový projekt Orchestrion (2010, Nonesuch Records, spotify link), s nímž vyrazil i na celosvětové turné. Splnil si tak svůj dávný sen. Postavil se do čela jednočlenného „Orchestrionika“ bandu, složeného z akustických perkusí a mechanických nástrojů, na něž hrál pomocí elektromechanických a hydraulických ovladačů.
