Naposledy aktualizováno: 10.9.2024
Americká klavíristka a varhanice Carla Bley (11. 5. 1936 – 17. 10. 2023, narozena jako Lovella May Borg) byla vůdčí představitelkou hudebníků, jejichž díla inspiroval stejně tak jazz jako klasická, spirituální a lidová hudba.
Prosadila se ve světě ovládaném muži
Carla Bley byla jednou z mála žen, jež vynikly ve světě jazzu ovládaném muži spíše jako skladatelky než zpěvačky. Je autorkou několika jazzových standardů jako Sing Me Softly Of The Blues, Mother Of The Dead Man, Ida Lupino, Vashkar nebo Ictus.
Český hudební publicista Lubomír Dorůžka ve své knize Tvář moderního jazzu (1970) píše v souvislosti s Carlou o její něžné citlivosti a zařazuje ji do jedné řady s protestujícím Archie Sheepem, spirituálním hledačem Johnem Coltranem, lidovým muzikantem Albertem Aylerem a dalšími tvůrci freejazzového hnutí.
Narodila jako Lovella May Borg do rodiny Emila Borga učitele klavíru a sbormistra kostelního chóru. Maminka Arline Anderson umřela, když bylo Lovelle teprve osm let. Pro její rodiče byl jazz hudba od samotného ďábla a dceru vychovávali velice přísně. V patnácti začala utíkat ze školy.
Jako hudební samouk, který se raději vyhýbal akademickému prostředí, se v sedmnácti letech přestěhovala do New Yorku. Živila se jako servírka a prodavačka cigaret a suvenýrů v jazzovém klubu Birdland, kde se setkávala s americkou jazzovou smetánkou. Byl mezi nimi i kanadský pianista Paul Bley, za kterého se v roce 1957 provdala a koncertovala s ním pod jménem Karen Borg.
Skladby Carly Bley v sobě mají desítky magických okamžiků
Paul Bley svou ženu povzbuzoval, aby se začala věnovat komponování, protože v ní viděl vrozený melodický a tvůrčí talent. První skladby své ženy hrál se triem, v němž hráli Ornette Coleman a Don Cherry. V roce 1967 se manželé rozešli, ale Carla se rozhodla ponechat si příjmení Bley.
Rozvod okomentovala hořce: „Myslím, že to je Paulova zásluha, že jsem pronikla do hudby. Rád šetřil, a když jsme se v roce 1957 vzali, nechával si všechny mé honoráře za komponování. Pro jeho první desku jsem udělala fotografie, text, prostě vše, jen aby ušetřil. Teď však už moje skladby hrát nesmí!“ Čas se i v tomto případě ukázal hojivý a Paul mohl její skladby znovu hrát.
Carla byla skvělá skladatelka a absolutní génius. Její tvorba má v sobě desítky magických okamžiků. Jsou jednoduché a složité. Tóny a akordy jsou často úsporné, a přesto svěží, sofistikované, a však přístupné. Tempo je podmanivé, a přesto povznášející. Přičemž při osobním hodnocení nikdy nezapomněla zdůraznit své oslnění italským skladatelem filmové hudby Nino Rotou a blahodárný účinek talentů Gila Evanse, Mikea Westbrooka a několika dalších na její komponování.
Skladby Carly Bley přitáhly pozornost mnoha umělců a hrála je největší jazzová jména a seskupení, například Jimmy Giuffre, George Russell, Art Farmer, Liberation Music Orchestra Charlieho Hadena, Gary Burton, Steve Lacy, John McLaughlin, Jaco Pastorius a Michel Portal, ale také Nick Mason, bubeník rockové skupiny Pink Floyd.
Pohyblivé schody přes kopec
V roce 1964 se Carla podílela společně se svým novým partnerem rakouským trumpetistou a skladatelem Michaelem Mantlerem na založení sdružení Jazz Composers‘ Guild, které sdružovalo nejlepší free jazzové hudebníky. Ačkoli šlo o zajímavou myšlenku, činnost svazu od začátku provázely různice mezi jednotlivými hudebníky. Nakonec se organizace rozpadla, přestože se ji podařilo uspořádat několik dobře přijatých koncertů.
Bley a Mantler se zároveň stali průkopníky ve vedení nezávislých vydavatelství s distribucí nahrávek kreativní improvizované hudby vlastními silami. Řídili Orchestr jazzových skladatelů a vydavatelství JCOA (Jazz Composers Orchestra Association Inc.), jež vydalo řadu nahrávek Clifforda Thorntona, Dona Cherryho a Roswella Rudda.
Na začátku sedmdesátých let 20. století se Carla podepsala pod zásadní dílo své kariéry – společný ambiciózní avantgardní projekt s básníkem Paulem Hainesem, jakému se v dějinách jazzu máloco vyrovná: Escalator Over The Hill (1971, JCOA Records, spotify link). Šlo o operu trvající přes dvě hodiny, na které hrálo přes pět desítek muzikantů z různých hudebních světů.
Tehdy se poprvé dostala ke spolupráci s country zpěvačkou Lindou Ronstadt a rockovým baskytaristou a zpěvákem Jackem Brucem. V roce 1975 společně s Jackem vyrazili na koncertní šňůru pod hlavičkou Jack Bruce Band a Carla se tak mohla poprvé výrazněji seznámit s rockem.
I po více než 40 letech hudební kariéry vystupovala a natáčela se stejným zaujetím
V polovině sedmdesátých let minulého století dala dohromady tucet hudebníků a založila nový soubor Carla Bley Band s nímž nacvičila pestrý repertoár. Na začátku osmé dekády minulého století zařazuje na svých vystoupeních i gospely a tango. Po zbytek kariéry pracovala s různě složenými formacemi, od dua po big band, včetně tria se svým novým životním partnerem basistou Stevem Swallowem a saxofonistou Andym Sheppardem.
Se Swallowem a Sheppardem nahráli desku Andando El Tiempo (2016, ECM Records, spotify link), která navázala na album Trios (spotify link) z roku 2013. Je na ní titulní třídílná suita Andando El Tiempo, v níž Carla kompozičně vypráví o tom, jak svého přítele sledovala, zatímco překonával drogovou závislost.
navždy zůstává jednou z největších osobností současné hudby
Je škoda, že se Carla více nevěnovala hraní na Hammond B3 Organ. O to více potěší titul Into The Woodwork (2013, ECM Records, spotify link), který natočil kvintet Stevea Swallowa. Album obsahuje řadu dojemných skladeb z pera kapelníka a kromě Bley na varhany a Swallowa na elektrickou basu na něm hrají Chris Cheek na tenorsaxofon, Steve Cardenas na kytaru a Jorge Rossy na bicí.
V Carle Bley dřímal nevyčerpatelný tvůrčí duch. Nepřestala komponovat a aranžovat, nahrávat a vystupovat ani v pozdějších letech. V roce 2018 podstoupila operaci nádoru na mozku a v roce 2020 vydala své poslední album s prorockým názvem Life Goes On (ECM Records, spotify link).
Carla Bley navždy zůstává jednou z největších osobností současné hudby. Její talent zdědila dcera Karen Mantler.
