Naposledy aktualizováno: 13.12.2024
Kohoutí zakokrhání Joe Strummera se poprvé rozlehlo nad Londýnem 7. prosince 1979. The Clash tehdy vydali singl London Calling. Týden po něm šlo do obchodů stejnojmenné dvojalbum za £5, což v té době byla cena jedné LP desky.
Návod, jak nahrát mistrovský rockový opus magnum?
Možná vás bude zajímat recept, podle něhož punkáči z The Clash nahráli mistrovské rockové dílo London Calling? Najali si jako producenta naprostého lunatika. Frustrovaní po sice kompaktním, ale nevýrazném albu Give ‘Em Enough Rope (1978, CBS, spotify link), narazili na chlápka jménem Guy Stevens (13. 4. 1943 – 28. 8. 1981).
Na začátku šesté dekády minulého století začínal jako disc-jockey v klubu Scene v Soho. Byl souputníkem a kámošem členů The Who, The Small Faces, The Yardbirds nebo Rolling Stones. Guy měl také renomé znalce amerických soulových, bluesových a rhythm’n’bluesových nahrávek od hudebních labelů Chess, Stax a Motown Records. Jako první z britských novinářů napsal profilové články bluesmenů Muddyho Waterse a Howlin‘ Wolfa pro respektovaný hudební týdeník Record Mirror.
Stevens prý prohlašoval, že „na světě jsou jen dva Philové Spectorové… a já jsem jeden z nich!“ Byl to ale především cvok. Jeho oblíbenou producentskou kratochvílí, zaznamenanou ve filmovém dokumentu The Last Testament: The Making Of London Calling dostupném na DVD, bylo házení knihovnických schůdků, ničení židlí, nesouvislé blábolení, blouznění a náruživé terorizování kytaristů a zpěváků Joea Strummera, Micka Jonese, basisty Paula Simonona a bubeníka Toppera Headona. Sledoval tím jediný cíl, aby natočili album svého života.
Guy dopil poslední sklenku v osmatřiceti letech
Mick Jones si později vybavil, že se se Stevensem poprvé krátce setkali již v roce 1976. Clash tenkrát nahrávali první demo snímky před podpisem smlouvy se CBS. Guy se kvůli něčemu rozčílil a krátce na to ze studia odešel.
Stevens zemřel v pouhých 38 letech. Jako příčinu úmrtí koroner určil předávkování léky na předpis, které Guy užíval, aby se vymanil ze závislosti na alkoholu. The Clash na jeho počest napsali píseň Midnight To Stevens. Vyšla až v roce 1991 na 3CD kompilaci Clash On Broadway (CBS). „Guyi, už jsi dopil a nám došel speed, ale my přece musíme prožít život na plný pecky,“ zpívá smutným hlasem Strummer.
Žalozpěv na Guyovu poctu nahráli o deset let dříve ve studiu Ear Studios, známém také jako People’s Hall. Bylo umístěné na Freston Road v londýnské čtvrti Kensington a Chelsea. Tenkrát tam v rozpadajících se viktoriánských domcích squatteři, mezi nimiž žila spousta francouzských pankáčů, vyhlásili Svobodnou a nezávislou republiku Frestonia.
Léto ve zkušebně Vanilka
Členové The Clash zahájili přípravné práce na třetím řadovém albu v létě 1979. Byli pár týdnů zalezlí v patře nad bývalou gumárnou v Pimlicu centrální části britské metropole. Zřídili si tam zkušebnu a pojmenovali ji Vanilla Studios. Pro pořádek. Ve slanglové angličtině se podstatné jméno vanilla používá k popisu výrobku nebo služby, která je jednoduchá a nemá žádné zvláštní vlastnosti. Kvartet tam napsal, nazkoušel a natočil demo snímky toho, co se mělo stát trvalým odkazem znechucení jedné ostrovní společenské třídy a důkazem žánrové pestrosti hudebního Londýna.
Byly mezi nimi nejenom skladby I’m Not Down, Clampdown, Four Horsemen, Rudie Can’t Fail, Hateful, ale i cover Revolution Rock od jamajské reggae kapely Danny Ray and the Revolutionaries. Nechyběl základ budoucí singlové London Calling coby nemilosrdné apokalyptické politické agitky britské punkové generace.
Strummer v ní zpívá o obavách z nezaměstnanosti, rasových střetů, šíření drog, ale i o strachu z atomového ohrožení a přírodních katastrof způsobených lidskou činností nebo chybami jednotlivců. Název je připomínkou rozhlasově znělky BBC v dobách Druhé světové války, kdy na začátku přehledu zpráv z bojišť znělo: “This is London calling …”.
Clash měli cit pro rockovou velkolepost, ale neváhali i s nekompromisní kritikou konzumní společnosti
Syrovost demáčů z Vanilla Studios zůstala zachována i na oficiálních snímcích. A tak z devatenácti písní jen dvě nebo tři působí slabším dojmem než zbytek alba. Díky tomu je výsledek o to působivější. Máme tu Train In Vain coby důkaz, že Mick Jones umí napsat skvělou, jadrnou popovou písničku. Lost In The Supermarket a Koka Kola jsou uštěpačnou kritikou vzedmuté vlny konzumu. Wrong ‘Em Boyo je další skladbou, v níž přežívá příběh vraždy Billyho Lyonse vrahounem „Stag“ Lee Sheltonem na Vánoce 1895, jež vypráví zlidovělá píseň Stagger Lee.
Věci jako The Card Cheat a Spanish Bombs jsou potvrzením, že kapela měla cit pro rockovou velkolepost. S reggae The Guns Of Brixton přispěl baskytarista Paul Simonon. Vyrůstal v této části jižního Londýně. Píseň odráží tamní kulturu a také připomíná oblíbený gangsterský film The Harder They Come. Na koncertech si se Strummerem vždy prohodili nástroje, aby se mu Guns lépe zpívaly.
K singlu i albu London Calling nerozlučně patří i grafické zpracování obalů
Obal singlu London Calling vychází z tradice ještě předválečných starých obálek gramodesek na 78 otáček za minutu. Nejenom Columbia Records tenkrát výlisky balila do levného papíru bez potisku. Ray Lowry kapele navrhl, že obal potiskne grafikou s milenci, sedícími u gramofonu. Okolo rozložil zleva doprava debuty The Beatles Please Please Me, Never Mind The Bollocks, Here’s The Sex Pistols, The Rolling Stones, The Clash, Highway 61 Revisited Boba Dylana a první LP desky Elvise Presleyho.
Na přední straně obálky alba London Calling je na levé straně nápis růžovými písmeny a text na spodní straně je zelený. Lowry tak vzdává poctu návrhu obalu debutu Elvise Presleyho. Fotografie je od Pennie Smith. Pořídila ji 20. září 1979. Paul Simonon na ni stojí na pódiu newyorského Palladia a rozbíjí svůj nástroj Fender Precision Bass. Až po letech vysvětlil, k čemu tenkrát došlo. Dozvěděl se, že vyhazovači v sále nedovolili divákům vstát ze sedadel: „Nevybíjel jsem si zlost na baskytaře, protože na té přece není nic špatného,“ dodal Simonon.
|
|
|
Symbolická tečka za britským punkovým létem 1977
V Death Or Glory Joe zpívá: „Kdo šuká jeptišky, tak se později přidá k církvi.“ To je také důvod, proč si můžete být jisti, že vás The Clash během poslechu pětašedesáti minut alba London Calling zaručeně převedou z řad prostopášníků mezi duchovní. Až se ráno probudíte, první věc, kterou uslyšíte, bude Strummerovo varující “kykyrykýýý”.
Album London Calling je zásadní nahrávka, jež je pomyslnou tečkou za ostrovním punkovým boomem léta 1977. Jasně vytyčilo, kudy a kam se bude ubírat vývoj hudební scény v dalších desetiletích. Ačkoli recenzent New Musical Expressu (NME) v dobovém textu o albu, a jeho následovníku z roku 1980 Sandinista (trojalbum se třiceti šesti písničkami, spotify link), varoval, že „hudba Clash ztratila mnoho ze své sžíravosti; krátká, ostrá a letmá prohlášení byla nahrazena dlouhými a klikatými.“
Inspirovali armádu následovníků
Historie nedala za pravdu novináři z NME. Stejně plané je mudrování již zesnulého Vojtěcha Lindaura, zda by věci neprospělo, kdyby Clash měli lepšího zpěváka. Žánrová pestrost, šíře poloh a vokální originalita naopak umožnily Joe Strummerovi, Micku Jonesovi a spol. přednést jejich politické proklamace rozhněvané britské mládeže i na místech a v zemích, na něž jako členové hospodských kapel The 101ers nebo London SS nemohli ani pomyslet.
A jen tak mimochodem. Inspirovali tak armádu následovníků, jimž nebylo proti mysli promísit latino americké rytmy salsy, mamba, portugalského fada, kolumbijského porro, cumbie nebo vallenata a dalších s městským rhythm’n’blues, dřevním rockabilly, punkem či ryze britským divadelním typem zábavy zvaným music hall.
Za pokračování uměleckých snah na tomto vynikajícím albu, jež se pravidelně objevuje na prvním místě hlasování o the best of desku rocku, můžeme považovat také tři LP desky seskupení Joe Strummer & The Mescaleros. Někdejší frontman The Clash na nich hraje písničky s názvuky keltské muziky, folku, reggae, afrobeatu a okořeněné latinos, technem a balkánským folklórem.
The Clash: London Calling
Label: CBS – CBS CLASH 3, CBS – S CBS CLASH 3
Format: 2 x Vinyl, LP, Album, Stereo
Country: UK
Released: Dec 14, 1979
Genre: Rock
Style: Punk, New Wave
Tracklist
A1 London Calling (3:17)
A2 Brand New Cadillac (2:05)
(Written-By – V. Taylor)
A3 Jimmy Jazz (3:51)
A4 Hateful 2:42
A5 Rudie Can’t Fail (3:25)
B1 Spanish Bombs (3:17)
B2 The Right Profile (3:50)
B3 Lost In The Supermarket (3:43)
B4 Clampdown (3:45)
B5 The Guns Of Brixton (3:08)
(Written-By – Paul Simonon)
C1 Wrong ‘Em Boyo (3:08)
(Written-By – C. Alphanso)
C2 Death Or Glory (3:52)
C3 Koka Kola (1:44)
C4 The Card Cheat (3:44)
D1 Lover’s Rock (3:59)
D2 Four Horsemen (2:55)
D3 I’m Not Down (3:03)
D4 Revolution Rock (5:29)
(Written By – J. Edwards/D. Ray)
D5 Train In Vain (3:02)
Written-By:
Joe Strummer (tracks: A1, A3 to B4, C2 to D3)
Mick Jones (tracks: A1, A3 to B4, C2 to D3)
Credits
Bass, Vocals – Paul Simonon
Brass – The Irish Horns
Drums, Percussion – Topper Headon
Guitar, Vocals – Mick Jones
Organ – Micky Gallagher
Piano – Mick Jones
Piano [Pianner] – Joe Strummer
Vocals, Rhythm Guitar – Joe Strummer
Producer [Produced By] – Guy Stevens
Technician [Pre-production], Whistling – Baker Glare
Tour Manager [Roadholding] – Johnny Green
Engineer [Chief Engineer] – Bill Price
Engineer [Second Engineer] – Jerry Green
Design – Ray Lowry
Photography By [Photographs] – Pennie Smith
