Naposledy aktualizováno: 25.3.2018
Pokud právě posloucháte nějaké jazzové album, vydané jedním z významných jazzových labelů Embryo/Atlantic, CTI, Milestone, Blue Note, Timeless, EmArcy, Galaxy, Elektra nebo Concord, pečlivě si pročtěte informace a doprovodný text v bookletu. S velkou pravděpodobností narazíte na jméno renomovaného kontrabasisty Rona Cartera (4. 5. 1937, narozen jako Ronald Levin Carter).
Nahrál neuvěřitelných dva a půl tisíce alb
Ron Carter je precizní, citlivý, vnímavý a technicky zdatný hráč. Bývá častým hostem mnoha studiových sessions. Některé zdroje zmiňují Carterovu účast na nahrávání až dva tisíce pěti stech albech. Patří mezi TOP kontrabasisty moderního jazzu – společně s legendami, jako jsou Jimmy Blanton, Scott LaFaro, Charlie Haden nebo Jimmy Garrison.
S hudbou začínal v jedenácti letech ve školním orchestru v rodném Ferndale. Tamní učitel hudby svým žákům předvedl jednotlivé nástroje a ti si sami měli vybrat, na který by chtěli hrát.
Ron si jako svůj první hudební nástroj zvolil violoncello. Původně toužil hrát klasickou hudbu. Z rasových důvodů mu to nebylo umožněno a tak se v osmnácti letech rozhodl pro kariéru jazzmana. Klasiku rozhodně nezavrhl. Rád si poslechne Bachovy Goldbergovské klavírní variace v podání Glenna Goulda nebo všech šest Brandenburských koncertů.
Hraní v hotýlku ridge crest inn
Ron se i s rodiči stěhuje na počátku roku 1951 do Detroitu. Carterův otec zde získal místo řidiče autobusu a mladičký Ron se začíná seznamovat s místními soulovými kapelami.
Jazz ho přivábí až po nástupu na střední školu Cass Tech, kde mezi spolužáky objeví pianistu Kirka Lightseye. Ve stejném ročníku s Ronem studovala i další budoucí úžasná kontrabasová hvězda – Paul Chambers, jak dokazuje fotografie z roku 1953.
Oba příští hvězdní basisté stojí v horní řadě (Chambers je druhý zleva, Ron druhý zprava). Na fotografii sedí v dolní řadě, pátý zleva, jejich učitel, a také kapelník školního orchestru, Harry Begian. Ron u něj hrál na violoncello, kontrabas a altový klarinet.
K setkání s velkým jazzovým světem dochází při hraní v hotýlku Ridge Crest Inn v Rochesteru. Tehdejší Carterova parta se na pódiu střídá s kapelami významných jazzových muzikantů té doby, kteří městem projíždí cestou do New Yorku.
Seznámí se s trumpetistou Dizzym Gillespiem, pianistou Horacem Silverem nebo saxofonistou Sonnym Stittem. Někteří, jako právě Stitt, občas přijeli do Rochesteru i sami.
To byla příležitost pro Rona a jeho tehdejší spoluhráče, aby zorganizovali samostatný koncert a získali další zkušenosti. Od profíků se mu později dostane doporučení, aby to zkusil jako muzikant v New Yorku.
do velkého jablka
Ve „Velkém jablku“ byl zpočátku vnímán jako nevýrazný hráč mainstreamového repertoáru. Takové zařazení nebylo právě lichotivé. Jméno si udělal během studiové spolupráce se saxofonistou Ericem Dolphym a především při záskocích na koncertech s klavíristou Theloniousem Monkem.
V té době neodmítal nabídky k hraní. Zahrál si i s nastupující avantgardní jazzovou generací hudebníků okolo Dona Ellise, Jackieho Byarda a Stevea Harrise Zauma. Sám k tomu říká: „Měl bys hledat tu správnou notu, ať je kdekoliv.“ Od roku 1961 vydává vlastní sólová alba, Postupně se proměňuje v kapelníka a píše si vlastní hudební materiál.
Okolo roku 1963 hrával v Greenwich Village s trumpetistou Artem Farmerem, kytaristou Jimem Hallem a bubeníkem Walterem Perkinsem. Odtud si ho vytáhl do svého legendárního druhého kvintetu trumpetista Miles Davis.
Ron se tak připojil k dnešním legendám – Wayneu Shorterovi na tenor saxofon, pianistovi Herbiemu Hancockovi a parťákovi z rytmiky, mladičkému bubeníkovi Tonymu Williamsovi.
Kapela tvořila hudbu do té doby neobvyklým způsobem. Miles přednesl svým spoluhráčům představy, jak by chtěl, aby skladba zněla a oni potom hráli každý sám za sebe. Muzikantské pnutí vydrželo pět let. Miles se na konci šedesátých let rozhodne směřovat do vod hudební fůze a kvintet rozpouští.
na sólové dráze
V následujících letech Ron nahrává sólové LP desky u CTI Records a účastní se studiových prací zorganizovaných producentem Creedem Taylorem. Psali jsme například o albu Wave brazilského klasika Bossa Novy Antônia Carlose Jobima.
Pravidelně spolupracuje s kolegy z Davisova kvintetu a s hudebníky z okruhu kolem Blue Note Records – namátkou s Freddiem Hubbardem, Lee Morganem, Andrewem Hillem a McCoy Tynerem. Těžiště jeho kariéry spočívá v neutuchající koncertní a studiové práci.
Co tedy vybrat a doporučit ze záplavy Carterových nahrávek?
Z Ronova sólového katalogu určitě vyzkoušejte album Alone Together z roku 1972 u Milestone Records. Obsahuje nahrávky Carterova brilantního dua s jeho dávným parťákem ze začátku šesté dekády kytaristou Jimem Hallem. K němu rozhodně přidejte titul All Blues (1973), nahrané v sestavě s tenorsaxofonistou Joem Hendersonem, Rolandem Hannou (piano) a Billym Cobhamem (bicí).
Mezi poklady Carterovy tvorby v sedmdesátých letech minulého století rozhodně patří i vinylové dvojalbum Piccolo (Milestone Records). Nahrál ho v roce 1977 se svým kvartetem v newyorském jazzovém klubu Sweet Basil v Greenwich Village. Na piano hrál Kenny Barron, na druhý kontrabas Buster Williams a za bicími seděl Ben Riley.
Za poslech rozhodně stojí album Etudes z roku 1982, na kterém Ron potvrzuje, jak je v jazzu důležitá hráčská spolupráce. Především ta mezi rytmickou sekcí. Do studia si pozval saxofonistu Billa Evanse a dva bývalé spoluhráče – Arta Farmera a Tonyho Williamse.
hvězdné války, impérium naštěstí nevrací úder
V Ronově bohaté diskografii je jedna zajímavost a anomálie, na kterou bych chtěl upozornit – album Empire Jazz s adaptací hudby uznávaného filmového skladatele Johna Williamse k filmu Star Wars – The Empire Strikes Back. Vyšlo v roce 1980 na značce RSO.
LP deska má naprosto šílený grafický návrh přední strany obalu, ale nechť… Carter připravil k Williamsovým skladbám aranže pro jazzové combo. Dostalo se nejenom na skladbu The Imperial March (Darth Vader’s Theme), ale navíc i na Han Solo And The Princess (Love Theme) nebo Yoda’s Theme.
Do studia si přizval skutečně vybranou muzikantskou sešlost – flétnistu Huberta Lawse, bubeníka Billyho Cobhama, trumpetistu Jona Faddise a pianistu Boba Jamese. Saxofonové party hraje Frank Wess (!!!) a na pozoun Eddie Bert.
Za pozornost stojí i novější nahrávky
Z novějších nahrávek vás může zaujmout The Golden Striker (2003), na kterém hraje v triu s pianistou Mulgrewem Millerem a kytaristou Russellem Malonem. Ron Mulgrewa považuje za svého celoživotního přítele a jeho odchod z našeho světa neprožíval snadno.
Carter obvykle nahrával s menšími jazzovými partami, maximem byl jeho nonet. Na CD disku z roku 2011 Ron Carter’s Great Big Band ho můžete slyšet s velkou kapelou. Aranže připravil dirigent Robert M. Freedman. V orchestru mj. zasedli pianista Mulgrew Miller a bubeník Lewis Nash.
Jako ukázku Carterovy doprovodné role studiového hudebníka jsem vybral skladbu Gardenia, Vyšla v roce 1980 na LP The Swing Of Delight. Mexického kytaristu Carlose Santanu na ní doprovází hvězdná sestava Ron Carter (bass), Wayne Shorter (sax), Herbie Hancock (piano) a Tony Williams (bicí).
Carter je ztělesněním elegantní jazzové kontrabasové hry. Prokázal to mnohokrát na svých sólových LP deskách, ale i na nahrávkách jiných hudebníků. Rozehrává na nich veškerý arzenál možných technik a vylepšení, jež umožňuje hra na kontrabas nebo violoncello.
Jako většina úspěšných lidí, nenechává si Ron Carter svá profesní tajemství a hráčské „fígle“ pro sebe. Po celém světě vede semináře a tvůrčí dílny, během nichž předává zkušenosti nastupující generaci kontrabasistů.
Ukázky:
Gardenia (Carlos Santana) – https://youtu.be/x5zWcYAQp7Y
A Song for You – https://youtu.be/C-_iBhgzQC0
Ron Carter Trio – Samba de Orpheus (Live 2011)
– https://youtu.be/RFNHrzsRzZE
Round About Midnight (Live 1990) – https://youtu.be/muX-B-DnacE
Rufus (1973) – https://youtu.be/nuyh66iregk
NY Slicks (The Golden Striker) – https://youtu.be/iz4bKTQFkBA
The Imperial March (Darth Vader’s Theme) – https://youtu.be/EYHaHXnilrw
