Naposledy aktualizováno: 22.5.2020
Na našem webu se současné važné hudbě nevěnujeme. Můžeme dnes udělat výjimku – možná se stane pravidlem. Mezi některými českými hudebními kritiky se americký hudební skladatel, klarinetista a dirigent John Adams (15. 2. 1947, narozen jako John Coolidge Adams) netěší velké přízni. Je takové hodnocení Adamsovy tvorby oprávněné?
Líbivý americký skladatel to nemá u českých hudebních kritiků snadné
Za příklad jisté nepřízně nám poslouží dva citáty z recenzí v hudebním magazínu Harmonie. První je na oratorium On the Transmigration of Souls (Óda na stěhování duší) od Tomáše Kučery: „Adams se řadí k těm autorům, kteří vyšli z minimalismu Philipa Glasse. Avšak nepatří již k těm, kteří k tomuto stylu přidali něco originálního. Spíše se zaměřuje na jeho povrch a často sklouzává do běžných klišé spotřební hudby.“
Autorkou druhého úryvku je Helena Havlíková: „Sellars v politicky korektní směsici a Adams v osvědčených operních postupech smíchali hudební koktejl tak, že výsledkem je long drink nastavované všehochuti. Přes perfektní výkony sólistů, hluboce opřené o studium ztvárňovaných osobností v čele s Geraldem Finleym v titulní roli, orchestru i sboru, zůstala Adamsova opera spíše jen pěnou na vlně důležitých témat. Nová Adamsova opera nepřesvědčila, že je z uměleckého hlediska „zlomovým mezníkem“ vývoje opery a teprve další divácký zájem ukáže, zda se Adams do dějin opery zapíše stejně jako Verdi nebo Janáček.“ (recenze opery Doctor Atomic).
Síla, což? O důvod více, abychom si udělali vlastní názor a ověřili si, zda mají taková poměrně příkrá hodnocení reálný základ.
Zkoumám možnosti, jak vše vzájemně propojit
Adamsův osobitý hudebně-dramatický styl je poměrně snadno rozpoznatelný díky rytmicky naléhavému hudebnímu projevu. Některé jeho hudební práce jsou skutečně řazeny k tzv. minimalistického hnutí, které reprezentují John Cage, Philip Glass nebo Terry Riley. Podle něho samotného jeho hudba nepatří zcela k tomuto proudu. Na rozdíl od minimalistů, kteří hledají jednoduchost a čistotu – on raději zkoumá možnosti, jak vzájemně propojit jednotlivé výrazové prostředky a části ve funkční systém.
Debatu na téma ovlivnění dílem amerického experimentálního skladatele Johna Cage Adams vedl již v roce 2010. Tehdy odpovídal emailem novinářům z New York Times.
Odepsal jim mj. „Zní to absurdně, když napíši, že mě John Cage velmi ovlivnil a současně upřesním, že jej poslouchám již jen velmi zřídka. Mám podezření, že se tak chová i většina skladatelů, které znám.“ Adams ještě dodal: „Byl neskutečně nápaditý a uměl lidi skvěle pobavit. Posluchači ale chtějí hudbu prožívat. Je v zásadě jedno, zda je od Mahlera nebo Coltranea… Cageovo ztvárnění bylo značně studené a statické.“
John také zmínil, že se právě zásluhou Johna Cage naučil přijímat hudbu a okolní zvuky bez jakýchkoliv omezení. Cení si na něm, že se díky jeho tvůrčím idejím vymanila soudobá hudba z vlivu velkých evropských klasických skladatelů. „Nesouhlasím ale s těmi, kteří o něm tvrdí, že má mnohem větší vliv, než Stravinskij. Značná část Cageovy pozdější tvorby je až únavně didaktická. A přitom kompozice 4’33 je ukázkovým příkladem experimentu a je pro všechny výzvou začít vnímat a rozeznávat zvuky a ticho okolo nás. Je bez debat, že některé Cageovy kompozice mají svou uměleckou hodnotu a snesou srovnání se Svěcením jara,“ vysvětlil.
Bohatá kariéra koncertního umělce
Adams začínal jako mladý klarinetista pod dohledem svého otce. Interpretační ostruhy získával v pochodových kapelách a školních orchestrech. Ve výuce pokračoval u Felixe Viscuglia, člena Bostonského symfonického orchestru.
První vlastní skladbu zkomponoval v deseti letech. V té době ho výrazně ovlivnilo experimentální dílo Charlese Ivese. Ives vycházel z tradic americké světské a církevní hudby přelomu 19. a 20. století. Byl zároveň detailně obeznámen s nejmodernějšími dobovými trendy v evropské klasice.
Na Harvardu studoval u Leona Kirchnera a kompozici u Davida del Tredici. Diriguje orchestr Bach Society Orchestra a současně pokračuje v kariéře koncertního klarinetisty.
Od roku 1971 bydlí v san franciscu
V roce 1971 se s univerzitním diplomem v kapse přestěhoval do San Francisca. Na začátku sedmdesátých let minulého století studoval také jazz a zaměřil se na hudební odkaz tenorsaxofonisty Johna Coltranea. V San Franciscu vedl na tamní hudební konzervatoři deset let skladatelské oddělení a zároveň vyučoval skladbu a aranžování.
Od roku 1978 do roku 1985 úzce spolupracoval se San Francisco Symphony, jejíž hudební ředitel Edo de Waart byl prvním, kdo se veřejně zastal Adamsových kompozic. Díky de Waartovi se John zařadil mezi kmenové autory orchestru. Poté, co objevil hudbu Philipa Glasse, zažije Adams doslova umělecký šok, když poprvé uslyší provedení děl In C od Terryho Rileyho a Drumming od Stevea Reicha.
O Adamsovi je známo, že si své vlastní skladby rád sám diriguje. Jeho vysvětlení je pozoruhodné: „Je požehnáním, že si moje kompozice vybírají ti největší současní světoví dirigenti, jako jsou Simon Rattle, Gustavo Dudamel nebo Esa-Pekka Salonen. Přesto se i nejslavnějším umělcům, podobně jako michelinským kuchařům, občas stane, že dělají chyby. Nesprávně interpretují, co jsem zapsal do notového papíru. V té chvíli je důležité, abych byl nablízku a mohl vše napravit.“
Coby dirigent spolupracuje s řadou vynikajících těles, včetně London Symphony Orchestra, Concertgebouw Orchestra, Cleveland Orchestra a Metroplitan Opera. Vedle vlastních kompozic často uvádí i výběr z děl Ludwiga van Beethovena, Wolfganga Amadea Mozarta a Richarda Wagnera, Igora Stravinského, Franka Zappy či Dukea Ellingtona.
zpracoval řadu soudobých témat
Adamsův autorský katalog zahrnuje pěknou řádku orchestrálních děl a několika oper. Dočkal se jejich uvedení po celém světě. Mezi nejznámější kusy patří Scheherazade.2 nebo Harmonielehre. Na konci sedmé dekády složí čtyřdílnou kompozici nazvanou Shaker Loops. Poprvé ji uvede v roce 1978 v provedení pro smyčcový septet. O pět let později ji přepracuje pro symfonický orchestr American Composers Orchestra pod vedením Michaela Tilsona Thomase.
První věta Shaking And Trembling zazní v americkém filmu Barfly (1987) natočeném na motivy životních osudů spisovatele Charlese Bukowskiho. Pro rockové fanoušky ji otextuje a nazpívá Jon Anderson, zpěvák britských progrockových Yes a vydá ji na sólovém albu Change We Must (1994, EMI).
Mezi zajímavé menší kompozice patří Lollapalooza. Složil ji pro svého přítele, britského dirigenta Simona Rattlea, k jeho čtyřicátým narozeninám. Premiéru měla 10. listopadu 1995. Dirigoval ji sám Rattle a nastudoval ji s městským orchestrem City of Birmingham Symphony Orchestra.
Adams o jejím vzniku řekl: „Skladba vychází z rytmu ukrytého ve vyslovování jejího jména. Samotné slovo ‘lollapalooza’ je pouze jedním z mnoha dalších motivů, které se všechny objevují a vyrůstají v opakujícím se řetězci temp, které posouvají toto tančící monstrum, dokud neskončí závěrečným mohutným společným troubením rohů a pozounů a nepřehledného shluku úderů na tympány a velký buben.“
Nixon v Číně
Na realizaci scénických děl pravidelně spolupracuje s režisérem Peterem Sellarsem. Debutovali s operou Nixon In China (1987), které se při premiéře v Houstonu dostalo spíše rozpačitého přijetí u diváků i kritiky. Naopak uznale o ní referoval především magazín New Yorker. Jejich kritik dílo označil za první americkou operu od dob Gershwinovy Porgy a Bess, která byla přijata se všeobecným nadšením.
O čtyři roky později se Sellarsem uvedli The Death of Klinghoffer (1991). Oba kusy vznikly na libreta Alice Goodman. V novém tisíciletí připravili nastudování dalších operních titulů – El Niño (2000), Doctor Atomic (2005), A Flowering Tree (2006), The Gospel According to The Other Mary (2012) a Girls of the Golden West (2017).
Adams při rozhovorech rád vysvětluje, proč se ve svých operách věnuje aktuálním tématům. „Má-li mít opera, jako umělecká forma, budoucnost, musí pojednávat o našich životech, současných krizích, kterým dnes lidstvo čelí. Většina inscenovaného operního repertoáru čerpá z léty prověřených děl“ a trochu provokativně dodává. „Proč nenastudovat operní díla, ve kterých se skladatel věnuje tématům důležitým pro naši současnost?“
Nejenom komponista, ale i literální kritik a spisovatel
V roce 2003 obdržel Pulitzerovu cenu za oratorium On The Transmigration of Souls, které uvedl se slavnou New York Philharmonic Orchestra v rámci připomínky teroristických útoků z 11. září 2001. O pět let později vydal svoji knižní autobiografii Hallelujah Junction, Composing An American Life.
Získal několikrát ocenění Grammy – nejčastěji za jeho hudební nahrávky vydané u známého a prestižního hudebního vydavatelství Nonesuch Records.
Mezi nejzajímavější tituly ale patří kolekce čtyř CD a dvou Blue-ray disků The John Adams Edition. Vyšla v roce 2017 na značce Berliner Philharmoniker Recordings. Jejich velké tělěso Berliner Philharmoniker dirigují Gustavo Dudamel, Alan Gilbert, Kirill Petrenko, Sir Simon Rattle a samotný Adams.
Nového nastudování se v půli roku 2018 dočkala opera Doctor Atomic. Libretista Peter Sellars v ní přišel s odvážným tématem pozadí tajného vládního projektu s názvem Manhattan a prvního testovacího výbuchu atomové bomby v poušti amerického státu Nové Mexiko v červenci 1945, jemuž byl přidělen krycí kód Trinity. Pod Adamsovou dirigentskou taktovkou ho nahrála BBC Symphony, pěveckých partů se ujali sopranistka Julia Bullock a barytonista Gerald Finley.
donátor a organizátor workshopů
John Adams se věnuje i výchově a podpoře nové generace amerických skladatelů. V rámci nadace Pacific Harmony Foundation, kterou založila jeho žena, fotografka Deborah O’Grady, uvádí nové skladby nadějných autorů a pořádá pro ně skladatelské semináře.
Za tím účelem připravil nejenom program John Adams Young Composers, určený výhradně pro talenty z kalifornského Berkeley, kde John žije, ale také celonárodní a mezinárodní skladatelské akademie pořádané ve spolupráci s newyorskou Juilliard School, floridskou New World Symphony, britskou Royal Academy of Music nebo německou Berliner Phiharmoniker Akadamie.
John Adams je také vysoce váženým a inspirativním literálním kritikem a spisovatelem. Často přispívá knižními recenzemi do New York Times Book Review, uveřejnil kritické články v New Yorkeru a londýnských Timesech. Jeho autobiografie Hallelujah Junction získala ocenění Northern California Book Award for Creative Nonfiction a americký list New York Times ji vyzdvihl jako jednu z „nejvýznamnějších knih roku.“
Ukázky:
John Adams: Hallelujah Junction: 1st Movement
– https://youtu.be/g2lTH-8GYxc
John Adams: Harmonielehre (Part I)
– https://youtu.be/GDZace7wL4A
John Adams: Lollapalooza
– https://youtu.be/DyU-Zazmk0E
Jon Anderson: Shaker Loops
– https://youtu.be/a8-UI5eUgm8
