Naposledy aktualizováno: 9.6.2020
Britští Colosseum mají dodnes mezi českými rockovými fanoušky řadu oddaných příznivců. Není tajemstvím, že právě jejich koncept mohutného, strhujícího proudu několika hudebních stylů významně ovlivnil špičkovou českou formaci Flamengo se zpěvákem Vladimírem Mišíkem.
Být co nejblíže k jazzu
Podobně, jako členové dalších ostrovních skupin Cream a Soft Machine, i muzikanti z Colossea přispěli zásadním způsobem do vývoje progresivního rockového žánru.
Jejich přirozené a spontánní prolínání klasického zvuku majestátních varhan Hammond Organ B3, jazzových saxofonových sól, rockově valivé rytmiky a spatra hranými bluesovými kytarovými vyhrávkami, se staly žánrovou klasikou.
Od prvních krůčků bylo Colosseum dítětem bubeníka Jona Hisemana (21. 6. 1944 – 12. 6. 2018). Muzikantské základy získal chozením „na piano a do houslí.“ Od dvanácti již pravidelně cvičil na bicí. Ještě coby puberťák se začal protloukat v různých poloprofesionálních jazzových combech hrajících v jihovýchodních čtvrtích Londýna. Vedle vítaného přivýdělku se mu dostalo i prvních cenných muzikantských zkušeností.
Po nástupu do významného tělesa New Jazz Orchestra na podzim 1963 se setkává s pozdějším basistou Colossea Tonym Reevesem (18. 4. 1943). Hisemanovi se věčné trmácení po víkendových koncertních štacích – s pozdními nočními návraty domů a chozením od pondělí do pátka do zaměstnání – začalo poměrně záhy zajídat.
Ve dvaadvaceti konečně profesionálním hudebníkem
Neváhal ani minutu, když v roce 1966 přišla nabídka od uznávaného klubového muzikanta Grahama Bonda z výborně etablované party Graham Bond ORGANization.. Nahradil jiného slavného bubeníka Gingera Bakera.
Varhaník, altsaxofonista a zpěvák Graham Bond odstartoval hudební kariéru coby pravověrný jazzman v kvintetu Dona Rendella. Teprve na začátku šedesátých let začal postupně přecházet na komerčnější rhythm’n’blues. Nejprve v sestavě Blues Incorporated okolo kytaristy Alexise Kornera a od roku 1963 s vlastní partou. Byla to od něj sázka na jistotu. Během pár týdnů se jeho ORGANization stala vyhledávanou atrakcí ostrovního klubového okruhu.
Po nástupu Hisemana se mohl díky jeho bicím, a také saxofonovým chorusum Dicka Heckstall-Smithe (26. 9. 1934 – 17. 12. 2004), znovu přiklonit k exprerimentálnějšímu a jazzovějšímu pojetí, byť rockový grunt již nikdy zcela neopustil.
K dědečkovi britského blues
V roce 1967 Hiseman paralelně spolupracuje s anglickým varhaníkem a zpěvákem Georgiem Famem. Krátce na to společně s Heckstall-Smithem přechází z Bondovy organizace k Bluesbreakers „dědečka britského blues“ Johna Mayalla.
S Mayallem, basistou Reevesem a kytaristou Mickem Taylorem, pozdějším členem The Rolling Stones, natočí výtečné, výrazně jazzově zaměřené album Bare Wires (1968, Decca). S odstupem času se právě tato kolekce jeví být Mayallovým nejkomplexnějším titulem vydaným v šedesátých letech.
Právě v té době si Jon definitivně ujasnil, kam by se chtěl muzikantsky vydat. Lákalo ho hrát s moderním jazzovým odpichem, ale zároveň ho fascinoval rockový drive a podmanivost blues. „Na hraní s rockovou kapelou je skvělé, že nemusíš hrát potichu,“ svěřil se v jednom rozhovoru výbornému trumpetistovi Ianu Carrovi.
tři odpadlící z mayallových bluesbreakers
Krátce po vydání Bare Wires se trio Reeves, Hiseman a Heckstall-Smith domluví na společném odchodu od Mayalla. Založí si vlastní skupinu a pojmenují ji Colosseum. Přizvou do ní zpěváka, kytaristu a zajímavého skladatele Jamese Litherlanda (6. 9. 1949). Na stoličku za varhany Hammond Organ se posadí Jonův kamarád z dětství Dave Greenslade (18. 1. 1943). Na jejich první společné studiové frekvenci, na níž vzniká cover Leadbellyho Blackwater Blues, jim ještě vypomůže kytarista Jim Roche. Ten ale záhy dostává nepopulární „muzikantské pádlo.“
Colosseum podepíše nahrávací smlouvu se značkou Fontana Records. Jonova představa nekonvenčního a přesto posluchačsky stravitelného přístupu k tvorbě se shodovala se záměry firemního managementu. Vedle vydávání ryze jazzových alb britských žánrových hvězd, jako byl například tenorsaxofonista Tubby Hayes, se již několik měsíců zaměřovali i na produkci LP desek s progresivním rockem.
Ti, co jdou na smrt
Hisemanova parta debutuje na jaře 1969 LP deskou Those Who Are About to Die Salute You – Morituri Te Salutant (1969, Fontana Records). Mezi hudebními publicisty se jí dostává nadšeného přijetí coby prvnímu reprezentantovi tzv. jazz-rocku.
Již od úvodního svižného Walking In The Park z dílny Grahama Bonda je zřejmé, že všichni členové kapely jsou velice zdatnými muzikanty. Jejich instrumentální dovednosti se uplatní i v jazzovějších kusech Road She Walked Before nebo Beware The Ides Of March, v níž rozvíjí téma z fugy Toccata a fuga D moll (BWV 565) od Johanna Sebastiana Bacha.
Několik dní po vydání debutu jsou pozváni na dvoudenní koncertní akci Supershow. Účastní se jí např. Modern Jazz Quartet, Led Zeppelin, Jack Bruce, kvartet Rolanda Kirka, Eric Clapton, Stephen Stills, Buddy Guy, Glen Campbell nebo Juicy Lucy.
Colosseum propaguje i slavný a vlivný britský rozhlasový DJ John Peel. Pozval je celkem třikrát (17. 12. 1968, 30. 6. 1969 a 18. 11. 1969) do nahrávacích studií BBC, aby živě nahráli verze skladeb pro jeho pořad Top Gear na Radio 1. Snímky se objevily jako bonusy na rozšířených vydáních řadových alb.
Peel o jejich dlouhohrajícím debutu napsal pro International Times: „Jejich LP deska patří mezi zásadní díla. Jon Hiseman na ní hraje neuvěřitelným způsobem. Při porovnání s ním většina současných bubeníků působí nepatřičně. Jon vytváří zvuk kapely. Není tím, kdo by jenom udával metro. Ostatní jeho spoluhráči jsou stejně dobří. Určitě se na jděte někam podívat… A jejich album? Kupte si ho, třeba ho ukradněte, ale hlavně ho opatrujte jako poklad! Přehrávejte si ho vždy nahlas! A seznamte s ním Vaše nejdražší.“
Valentynská suita v lucerně
Týden před vydáním druhé řadové LP desky Valentyne Suite (1969, Vertigo Records) Colosseum vystoupí 1. listopadu 1969 v pražské Lucerně na Mezinárodním jazzovém festivalu.
Podle pamětníků se v sále odehrávaly scény jak z Formanových filmů. Staří jazzoví příznivci houfně opouštěli místa pro sezení a někteří si prý dokonce zacpávali uši. Nebyli připraveni, a především schopni, tento typ hudby – „ani olympickej bigbít, ale divně zahranej jazz s naleštěnejma plechama“ – akceptovat. Osazenstvo redakce hudebního měsíčníku Melodie bylo hodně zdrženlivé v závěrech a opatrné ve svých vyjádřeních na adresu Hisemanovy družiny.
Pocta Grahamu Bondovi
S odstupem mnoha let se zdá, že se Hiseman s Heckstall-Smithem rozhodli na Valentynské suitě především vyjádřit obdiv jejich mentorovi Grahamu Bondovi.
Album působí mnohem sevřenějším a soudržnějším dojmem, než jeho předchůdce. Ve vynikající pěvecké formě se předvádí James Litherland. Nejenom ve své vlastní kompozici Butty’s Blues, ale také v Machine Demands A Sacrifice.
Možná vůbec nejlepší skladbou v historii Colossea je Litherlandova Elegy. Na jejím celkovém vyznění má lví podíl nejenom Jamesův zpěv, Dickovo altsaxofonové sólo, ale i smyčcové aranže od Neila Ardleyho.
Valentynská suita byla především dílem Davea Greensladea
Celou druhou stranu vinylové edice Valentyne Suite zabrala rozsáhlá titulní kompozice. S výjimkou třetí části Grass Is Always Greener je dílem klávesisty Greensladea. Na své si v ní přijdou příznivci amerických Blood, Sweat & Tears, Chicago Transit Authority, ale také slovenského varhaníka Mariana Vargy nebo Brita Keithe Emersona. Autor v ní potvrdil, že se s ním musí v budoucnu počítat, což později stvrdil především na albech jeho vlastní kapely Greenslade.
Album Valentyne Suite bylo zároveň úplně prvním titulem vydaným značkou Vertigo Records. Fontana ji založila jako svoji dceřinku, na níž distribuovala mj. první alba birminghamským heavy rockerů Black Sabbath, nahrávky Manfred Mann Chapter Three, Uriah Heep, ale i Nucleus, Gentle Giant nebo Roda Stewarta.
Přestavba kulis a přeobsazení rolí
Hned na začátku ledna 1970 vychází titul Grass Is Greener (1970, Dunhill Records). Album je určeno výhradně pro americký a kanadský trh. Grafické řešení obalu přitom vychází z návrhu pro Valentyne Suite.
Čtyři nové skladby již představují nového kytaristu a zpěváka Davea „Clem“ Clempsona (5. 9. 1949), jenž vystřídal Jamese Litherlanda (ten poté sestavil Mogul Trash). Clem přezpíval vokály a přetočil kytarový part na třech snímcích z Valentynské suity (Butty’s Blues, Machine Demands A Sacrifice a Grass Is Greener). Jediná Elegy byla ušetřena jakýchkoliv úprav a vyšla i s Litherlandovým zpěvem.
Album ušité horkou jehlou
Muzikantských rošád ale nebyl ještě konec. Zdokumentovalo je album Daughter Of Time (1970, Vertigo Records) vydané v listopadu 1970. Kapele se tentokrát zoufale nedostával čas ve studiu a deska je proto mírně řečeno šitá horkou jehlou.
Za baskytaristu Tonyho Reevese nejdříve nastoupí Louis Cennamo (5. 3. 1946), kterého po třech týdnech vystřídá Mark Clarke (25. 7. 1950). Významným nováčkem je zpěvák Chris Farlowe (13. 10. 1940). Clem Clempson mohl konečně uvolnit místo u mikrofonu a soustředil se na hraní na kytaru.
Není to již zkrátka ono staré dobré Colosseum. To se v záplavě velkokapelového brass rocku nebo smyčců přihlásí o slovo jen občas. Již v úvodní Three Score And Ten Amen nabídli jakousi klenutou rockovou symfonii. Podobně vyznívají pomalejší Time Lament nebo Theme For An Imaginary Western.
Jinak to asi dopadnou nemohlo, vždyť se ve studiu sešla pokaždé jiná sestava, ale alespoň Hisemanovi a ostatním nemůžeme upřít snahu o vývoj. Neskutečně nádherně působí pokus o klasické blues Downhill And Shadows – od úvodního Heckstall-Smithova saxofonového intra, přes pěvecké představení par excellence Chrise Farlowa, až po Clempsonovo kytarové sólo v mezihře. Málokterá kapela vydala v průběhu dvou let tři tak rozdílné desky.
S chrisem farlowem se vydali k přímočarému heavy zvuku
Odchodem Jamese Litherlanda došlo k těžko nahraditelným ztrátám na obou stranách. James se již nikdy nedopracoval k tomu, aby potvrdil svůj úžasný hudební talent a Colosseum definitivně ztratilo původní muzikantský duch.
S Chrisem Farlowem u mikrofonu se vokální styl zásadně proměnil – byl průraznější a více „heavy“, ale zároveň s tím se vytratily bluesový cit a úžasná flexibilita. James Litherland, coby kytarista a zpěvák v jedné osobě, představoval sourodý prvek. Rozdělením jeho rolí mezi Chrise a Clema začali Colosseum znít přímočaře a ke slovu se dostávaly rockově úderné melodie.
S vydáním Daughter Of Time se v sestavě Colossea oficiálně objeví i Jonova žena saxofonistka Barbara Thompson (27. 7. 1944). Bývalá členka New Jazz Orchestra ostatně vymyslela kapele název. Bylo to krátce po jejím návratu z Říma. Šla se do zkušebny podívat na právě založenou kapelu. To, co slyšela – a nadšení muzikantů – jí připomnělo návštěvu gladiátorského cirku.
Barbara se skupinou pracovala na frekvencích pro Valentyne Suite, ale nebyla oficiálně uvedena na obalu. S Jonem hrávala i v jeho pozdějších kapelách Tempest a Colosseum II, které založil po rozpadu původního Colossea.
Důstojný pomník v podobě špičkového koncertního záznamu
Do roku 1971 Colosseum vstupují zkonsolidovaní. Březnové koncerty v Big Apple Clubu v Brightonu a ve vysokoškolské aule Manchester University se opravdu vydařily.
Hisemana potěšily především bouřlivé ovace od studentů. Po několika dnech se s kapelou do Manchesteru vrátí. Dokonce přišel s tím, že vystoupí zadarmo.
Pro věrné fanoušky bylo velikým štěstím, že se Hiseman dopředu domluvil s vedením nové značky Bronze Records a všechny tři koncerty nechal zaznamenat na magnetofonový pás. Nahrávky vyšly v červnu 1971 na vinylovém dvojalbu Colosseum Live (1971, Bronze Records).
Dodnes se o něm mluví v superlativech, coby o jednom z vůbec nejlepších koncertních alb progrockové historie. Obsahuje nápaditě aranžérsky propracované skladby, jež jsou dokonalou demonstrací hudebních kvalit Colossea v koncertním provedení. Udrželo se šest týdnů na britském albovém žebříčku a nejvýše se umístilo na 17. příčce.
Za čtyři měsíce po vydání Colosseum Live se kapela rozpadla
V říjnu 1971, čtyři měsíce po vydání veleúspěšného dvojalba, se kapela rozešla. Až po letech, v roce 1994, kdy se schylovalo obnovení činnosti, Jon Hiseman vysvětlil, proč tenkrát skupinu rozpustil: „Myslím si, že mám na to instinkt. Vím, kdy kapelu rozpustit a kdy je dobré ji znovu sestavit. Rockovou skupinu chápu jako živý organismus. Jako takový se zrodí a také přestane existovat,“ vyprávěl. „Vydali jsme opravdu úspěšné koncertní album a já si najednou uvědomil, že se nám již nikdy nepodaří něco podobného zopakovat.“
Jeho rozhodnutí urychlilo Clempsonovo oznámení, že dostal nabídku, aby v Humble Pie nahradil odcházejícího Petera Framptona. Jon mu poradil, aby ji přijal. „Řekl jsem mu, že váhám, zda máme dále pokračovat. Máme sice venku úspěšné elpíčko, ale od nynějška to nejspíše s námi může jít jen z kopce.“ Místo toho, aby si našel jiného kytaristu a začal pracovat na novém materiálu, Hiseman si raději vybral variantu definitivního rozchodu.
Solidní návrat bez fanfár
Od roku 1994 se Colosseum průběžně vracelo nejenom do nahrávacích studií, ale i na koncertní pódia. V roce 1997 nachystal obnovený sextet ve složení Hiseman, Heckstall-Smith, Clempson, Greenslade, Clarke a Farlowe, rozšířený o další dechaře Davea O’Higginse a Chrise „Snake“ Davise, album Bread & Circuses pro značku Cloud Nine Records.
Po šestileté pauze vyšla stejné sestavě další studiovka Tomorrow’s Blues (2003, Q-Rious Music). V té době již bylo všem v kapele jasné, že Heckstall-Smith definitivně propadl závislosti na alkoholu. Proto jej na následující koncertní šňůře nahradila Hisemanova žena Barbara Thompson. Poslední řadové album skupiny vychází v roce 2014 pod názvem Time On Our Side (Ruf Records). Následující rok Jon Hiseman ze zdravotních důvodů Colosseum definitivně rozpustil.
Koncerty po obnovení činnosti mívaly solidní ohlas, ale kapele se již nikdy nepodařilo zásadně promluvit do hudební historie tak, jako se jí to povedlo v průběhu pouhých tří let 1968 – 1971. Hiseman úspěšnou éru zhodnotil slovy: „Každý z členů, kteří v té době prošli Colosseem má pocit, že tehdy prožívali něco úžasného a zajímavého. I když zažili mnohem lepší časy, kdy vydělali víc peněz a jejich desky se skvěle prodávaly,“ a ještě dodal. „V životě a v muzikantově kariéře jsou zkrátka určité okamžiky, kdy se někde sejdou výrazné osobnosti a najednou vše funguje.“
Další návrat znemožnila pandemie čínského SARS-Cov2
Na začátku roku 2020 neodolalo trio veteránů Farlowe, Clempson a Clarke pokušení a rozhodli se činnost jazzrockového cirku znovu obnovit. Vypomáhat jim mělo trio nováčků Adrian Askew (Hammond Organ), Malcolm Mortimore (bicí) a Kim Nishikawara (saxofony). Ještě v polovině února 2020 viselo na fanouškovském facebooku kapely oznámení, že je připraveno celkem pět vystoupení – po dvou v Německu (Loreley, Torgau), v Anglii (Londýn, Sheffiled) a jednom ve Finsku (Helsinky). Koronavirus a onemocnění COVID-19 zřejmě narušily i tyto plány.
Ukázky:
Walking in The Park
– https://youtu.be/fDprEMiyH-Q
Beware The Ides Of March
– https://youtu.be/Hj-eRjEMVwk
Elegy
– https://youtu.be/FUyQZFeiF4c
Three Score and Ten,Amen
– https://youtu.be/rMq-I9zaxB4
Rope Ladder To The Moon“ live in Brighton 1971
– https://youtu.be/9EGvhkOM0Dk
