Naposledy aktualizováno: 20.6.2017
Americký kytarista, zpěvák, skladatel, textař, fotograf a producent Lou Reed (2. 3. 1942 – 27. 10. 2013, narozen jako Lewis Allan Reed), společně s Frankem Zappou patrně nejvýznamnější plod americké undergroundové hudební scény šedesátých let minulého století.
Vlivná postava amerického undergroundu
Lou Reed, je jedním z nejprogresivnějších a nejúchvatněji antimainstreamových umělců v rocku. Nikdy nepřestal se svou křížovou výpravou s cílem zůstat podivínský. Spolupracoval s Metallicou na experimentálním LP Lulu a ke konci života na koncertech oživil své téměř neposlouchatelné hlukové LP Metal Machine Music.
Možná nepřekvapí, že byl hudebním samoukem. Na kytaru se naučil hrát sám, když hledal inspiraci při poslechu newyorských lokálních radiostanic. Příležitost k nahrání prvního singlu s písněmi Leave Her For Me / So Blue přišla poměrně záhy. V roce 1957 jej vydal s kapelou The Shades.
V první polovině šedesátých let vystudoval filmový obor na University of Syracuse. Po absolutoriu pracuje coby nájemný hudební skladatel u Pickwick Records, kde po čase dostane příležitost nahrát singl The Ostrich. Singl vychází pod hlavičkou zprvu smyšlené skupiny The Primitives. Část muzikantů, podílejících se na nahrávce, se později stane prazákladem legendárních The Velvet Underground.
Explodující plastová Nevyhnutelnost
Lou Reed s Velvet Underground natočil čtyři alba. Když se někde o nich píše, nejčastěji se zmiňuje výrok Briana Eno o tom, že kapela sice neprodala mnoho desek, ale každý, kdo si ji koupil, si založil rockovou skupinu.
Vůbec poprvé vystoupili 11. prosince 1965, kdy předskakovali skupině The Myddle Class v aule střední školy Summit High School v New Jersey – zahráli tři písně: There She Goes Again, Heroin a Venus In Furs.
V počátcích měl na veškeré dění okolo kapely zásadní vliv výtvarník Andy Warhol. Angažoval ji do svého programu Exploding Plastic Inevitable. Navíc je utvářela umělecká scéna v centru New Yorku šedesátých let minulého století, která skupinu zrodila a dala jí do vínku zásadní tvůrčí impuls. Umění, avantgardní film a hudba se střetly a daly vzniknout mimořádnému a zásadnímu kulturnímu fenoménu.
To vše by ale nebylo možné bez Warholovy Factory v centru města, explozi queer hnutí v New Yorku a to, jak Lou Reeda a Velvety vzrušovala experimentální dronová hudba La Monte Younga.
„Andy chtěl, abysme se pokusili na naší první desce udržet náš originální jazyk,“ vysvětloval po letech Lou. A později se ještě o Warholově vlivu zmínil: „Hele, musíte dohlídnout, aby tam zůstaly ty sprostý slova… Díky tomu jsme už navždycky věděli, co to znamená, aby něco bylo po našem.“
alba s The Velvet Underground
Jejich debutová LP deska The Velvet Underground & Nico (1967, Verve Records) zásadně poznamenala rockovou hudbu. Ústřední skladbou je určitě Heroin; Reedova legendární, drsná a lehce zhýralá píseň. Fanoušky oblíbeným kouskem je i další óda na fet I’m Waiting For The Man.
Nic dobrého si o albu zpočátku nemyslel ani Iggy Pop. „Jak může někdo udělat desku s takhle debilním zvukem? To je hnus! Je mi z těch lidí na blití! Odporná zkurvená hippie verbež! Posraný beatnici, zabít je do jednoho! Zní to jak z prdele!“ Za půl roku i on prozřel.
Další klasikou Velvet Underground, odkazující na drogy, a která se nakonec stala Reedovou labutí písní na jeho posledním vystoupení, je White Light/White Heat. Titulní skladba druhé desky Velvetů je jednou z nejtvrdších rockových písní v Reedově písňovém katalogu. Přestože její text popisuje amfetaminové opojení, je to zároveň jedna z nejsnadněji zpívaných písní.
témata transgender, sexu a drog
V roce 1970 Lou Reed od Velvet Underground odchází. Na pár měsíců potěší rodiče, když nastoupí do rodinné účetní firmy. Vábení divokého rock’n’rollového života, plného speedu a alkoholu, dlouho neodolá. O rok později odlétá do Velké Británie natočit první – z celkově dvaceti dvou sólových alb.
Produkce Reedova sóĺového debutu se ujímá newyorský producent Richard Robinson, který se před tím osobně za Loua zaručil manažerům labelu RCA Records. Album se bohužel špatně prodávalo, byť na něm hrají kytarista Steve Howe a klávesista Rick Wakeman z anglických progrockových Yes.
Reedova druhá sólovka Transformer vyšla 8. listopadu 1972. Produkčně vypomohli David Bowie – sám velký obdivovatel Velvet Underground – a Davidův tehdejší dvorní kytarista Mick Ronson. Byla na ní mj. výborná píseň Vicious. Podle Lou Reeda to byl Andy Warhol, kdo tuto skladbu inspiroval. V rozhovoru pro časopis Rolling Stone v roce 1989 o tom řekl: „Proč nesložíš píseň s názvem ‚Vicious‘? A já jsem mu odpověděl: „Jaký druh zkaženosti? No, víš, zlý, jako když tě uhodím květinou.“ A pak jsem se zeptal: „Takhle? A napsal jsem to doslova.“
Našinci znají cover písně Walk On the Wild Side v podání Pavla Bobka s textem Michaela Žantovského. Bohužel v něm, díky bolševické cenzuře, nebyla ani stopa po tématech transgender, sexu, drog a umně zašifrovaných osudech lidí z okruhu Warholovy show, kterým Lou věnoval originálním písňový text.
Pro Reedovu kariéru ale byla zásadní jiná píseň. Melancholicky zpívané temné výhrůžky v Perfect Day ho katapultovaly do záře reflektorů boje o novou definici rocku po rozchodu Beatles na začátku 70. let.
Hodně pestrá hudební kariéra
Lou Reed prochází v průběhu sólové kariéry silnějšími i slabšími uměleckými etapami. Střídá rockovou a písničkářskou polohu s jazzovou nebo rhythm’n’bluesovou.
Nebojí se výrazného experimentu v podobě kontroverzního dvojalba Metal Machine Music (1975), na němž pracuje s kytarovou vazbou, různými šumy a industriálními vzruchy. Bylo pro něj dokonalou nahrávkou, která dovedla jeho lásku k hluku, dronu a hudebnímu chaosu do logického konce. Anthony DeCurtis ve své biografii Lou Reed: A Life nazval dvojalbum “hymnou na speed”.
Victor Bockrise v knize Transformer Reeda cituje: „Vydal jsem Metal Machine Music právě proto, abych tomu všemu učinil přítrž. Bylo to obrovské fuck-you. Chtěl jsem pročistit vzduch a zbavit se všech těch zasraných kreténů, kteří se objevují a řvou Vicious a Walk On The Wild Side.“ Reedovo „fuck-you“ však bylo spíše obranným mechanismem.
Po kontroverzní nahrávce přišel s deskou Coney Island Baby (1976), na které najdete třeba Crazy Feeling. Po předchozím dvojalbu si mohli jeho příznivci oddychnout. Reedovi nehráblo definitivně.
Další silnou deskou byla Street Hassle z roku 1978. Kromě reedovské klasiky Gimmie Some Good Times obsahuje jedenáctiminutovou titulní Street Hassle. Posluchači jsou zprvu ukonejšeni jednoduchým riffem violoncella, později je znervózní a nakonec zcela deprimuje hypnotická neúprosnost nahrávky.
Dokázal sejmout jho tahouna koncertu
V první polovině osmdesátých let minulého století si Reed sestavil novou kapelu z výtečných hráčů, která znamenala vstup na jiné kolbiště. Dunící hutná rytmika mu dovolovala v podstatě cokoliv – hlavní jařmo frontmana už neleželo jenom na něm. Tuto etapu zrekapitulovala koncertní Live In Italy z roku 1984.
A projevilo se to i na dalších deskách, které v 80. letech vychrlil – Legendary Hearts, New Sensations a dalších. Do této skládačky Reedových výborných sólových LP desek logicky patří již zmíněný Transformer, dále určitě Berlin (1973), The Blue Mask (1982) New York (1989), Songs for Drella (1990) natočené s Johnem Calem.
Zajímavou kolekcí je i Reedovo poslední album Lulu (2011), nahrané s členy kapely Metallica. Dokládá Reedovo neustálé odhodlání dívat se dopředu a ne zpět. je na něm i konfrontační Brandenburg Gate.
Reed byl až do konce obrazoborecký, ale zároveň si velmi dobře uvědomoval, co se lidem líbí. Přestože se vyznačoval odporem k tomu, aby dělal to, co se od něj očekává. Byl si stále vědom toho, že chce dát publiku to, co chce. Málokdy to bylo ve stejné podobě, jakou znali.
Lou Reed umírá na rakovinu jater ve věku sedmdesát jedna let. Při jeho divokém životním stylu v průběhu patnácti let mezi roky 1965 – 1980 to byl jistě úctyhodný věk.
Ukázky:
The Primitives – The Ostrich – http://youtu.be/5r998weOUiM
Velvet Underground & Nico – I’m Waiting for My Man – http://youtu.be/hugY9CwhfzE
Velvet Underground – Sister Ray – http://youtu.be/7d69mDT11yI
Velvet Underground – Pale Blue Eyes – http://youtu.be/NcDuR9BF0Oc
Satellite of Love (Transformer) – http://youtu.be/FH2EgYq_NCY
Sad Song (Berlin) – http://youtu.be/sc54vcmcZKA
Metal Machine Music (Metal Machine Music) – http://youtu.be/9I5OtlKjzJo
The Day John Kennedy Died (The Blue Mask) – http://youtu.be/BlWwA5x-P9k
Strawman (New York) – http://youtu.be/siiNiX5-zAk
Hello, It’s Me (Songs for Drella) – http://youtu.be/gtF_tFDQGKY
The View (Lou Reed and Metallica – Lulu) – http://youtu.be/fJlU_9Vyvqs
