Naposledy aktualizováno: 8.2.2023
Klasický jazzový titul Blue Train (1957, Blue Note Records) saxofonisty Johna Coltranea je dokumentem období, v němž poprvé skloubil všechny části svého hudebního rukopisu, aby se mohl vydat za rozšiřováním jazzových strukturálních a technických hranic. Jeho hra je výjimečně inspirující a živá. Jazzový fanoušek je svědkem oslavy živočišného elánu, muzikantství i prostého potěšení z hudby.
spousta věcí, které zásadně ovlivnily jeho život a kariéru
Když saxofonista John „Trane“ Coltrane vkročil 15. září 1957 do studia zvukaře Rudyho Van Geldera v newjerseyském Hackensacku, aby pořídil snímky pro LP desku Blue Train – Johnovu jedinou LP desku na značce Blue Note Records – bylo mu třicet let. Přitom šlo teprve o třetí studiové natáčení, které vedl jako kapelník. Na kontě měl pouze jedinou LP desku vydanou pod jeho jménem – eponymní Coltrane (1957, Prestige Records).
Během toho léta 1957 se udála spousta věcí, které zásadně ovlivnily Johnův život a kariéru. Procházel těžkou životní etapou. Vedle snahy zbavit se závislostí na heroinu a alkoholu se rozhodl vykročit na cestu velmi intenzivního hledání nového hudebního sebevyjádření.
V březnu 1957 ho kvůli drogám podruhé vyhodil ze své kapely trumpetista Miles Davis „… s Tranem to bylo spíš k pláči. Hrál v šatech, které vypadaly jako kdyby v nich celý den spal, celý byly zválený a špinavý. A když zrovna nevytuhnul, tak tam prostě stál, dloubal se v nose a a někdy to i jedl.“ Na konci koncertní šňůry společně s ním od Milese vyletěl i bubeník „Philly“ Joe Jones.
Půl roku hraní s Theloniousem Monkem
Coltrane po pár týdnech nastoupil do kvarteta pianisty Theloniouse Monka s kontrabasistou Wilburem Warem a bubeníkem Shadow Wilsonem. Pravidelně vystupovali v klubu Five Spot a ve studiu natočili pár věcí pro album Thelonious Monk With John Coltrane (1961, Jazzland Records).
Spolu sice hráli jen půl roku, ale v jazzové historii mají své významné místo. Pro Monka je Trane opravdovým požehnáním. Byl totiž jedním z mála saxofonistů, kteří dokázali suverénně improvizovat na Theloniousovy komplexní a harmonicky nezvyklé skladatelské postupy. Pianista experimentoval a současně využíval módů a forem původní černošské hudby; včetně jazzu z druhé a třetí dekády dvacátého století.
„Spolupráce s Monkem mě sblížila s hudebním teoretikem vyššího řádu. Měl jsem pocit, že se od něj učím ve všech směrech – smysly, teoreticky, technicky. Mluvil jsem s Monkem o hudebních otázkách a on seděl u klavíru a ukazoval mi odpovědi jen tím, že hrál. Mohl jsem ho sledovat, jak hraje, a dozvědět se věci, které jsem chtěl vědět. Také jsem mohl vidět spoustu věcí, o kterých jsem vůbec nevěděl,“ popsal tuto éru Coltrane.
renomé jedné z nejlepších Traneových nahrávek
Deska Blue Train je dodnes přijímána jako jedna z nejlepších Traneových nahrávek. Pod čarou zmiňme, že tenorsaxofonista byl v té době smluvně vázán u konkurenčních Prestige Records – proto je na zadním přebalu uvedeno: “John Coltrane performs by courtesy of Prestige Records”.
Za doprovodu Paula Chamberse a „Philly“ Joe Jonese, basisty a bubeníka, které důvěrně znal z kvintetu Milese Davise, a také trumpetisty Lee Morgana, trombonisty Curtise Fullera a pianisty Kennyho Drewa, rozpracoval koncept ultrarychlých, intenzivních a dynamicky se měnících akordů, jenž mistrovsky dotáhl na albu Giant Steps (1960, Atlantic Records).
„Zvukové plachty“ poprvé na scéně
Trane se ve všech pěti skladbách stylově opírá o arpeggia a věnuje se zkoumání využití akordů v bopové improvizaci (jeho akordové hře se od kritika Iry Gitlera dostalo termínu „zvukové plachty“); zatímco je svázán jejich proměnami, navzdory tomu vytváří často překvapivý dojem tvůrčí svobody.
Coltraneova sóla jsou více harmonická a „vertikální“. Není pochyb, že je obdařen smyslem pro tempo. Dovoluje mu někdy neúprosné figury, jež znějí přesně tak, jak mají. Často mohou plout zcela volně, aniž by se zdálo, že by si nevybíravě vynucovaly dodržování metra. Johnovi s takovým přístupem notně pomáhá bubeník „Philly“ Joe Jones. Naprosto geniálně umisťuje své akcenty tam, kde mají být.
Satisfakce radikálního přístupu k rytmu a harmonii
Úvodní proklamativní blues Blue Train působí, jako by pro jeho autora a hlavního sólistu v jedné osobě šlo především o uspokojení radikálního přístupu k rytmu a harmonii. Tenorsaxofonové sólo dodnes posluchače ohromuje svou pestrou strukturou a kumulativní expresivitou. Přitažlivost a napětí vytváří řada odboček a zvratů v rytmu, jež vymýšlel Jones.
Traneův tón je po celou dobu obohacující, zcela přiměřený a vychází z jeho melodických a rytmických nápadů. Rozhodně nezní zlostně, nebo že by připomínal blafání psa, jak si zvykli psát někteří hudební publicisté, kteří v dalších letech Coltranea osočovali coby renegáta a propagátora antijazzu.
Tatáž vitalita a závratná rychlost, s jakou chrlí „pláty“ akordů, je patrná ve většině jeho muzikantských kreací na albu. Locomotion a Moment’s Notice jsou skoro stejně vyhraněné, a to, co se na nich může zpočátku zdát díky vymazání hranic mezi tóny jako anarchie nebo dokonce chaos, se po chvíli promění v téměř řemeslnou pečlivost.
Jeho ozdobné saxofonové fajnovosti v I’m Old Fashioned (jediná převzatá skladba) jsou až mámivě prosté. Při pozorném poslechu vám na sebe prozradí, že jen podtrhují rytmickou jemnost, s níž přetváří celou melodickou linku. Jediným zklamáním může být Coltraneova hra v Lazy Bird. Může jít o velké rozčarování. Výsledkem sedmiminutové hudební pouti je totiž jen rutinní kaskáda různých instrumentálních obměn.
první skutečně vyzrálá výpověď
Michael Cuscuna, producent reedice alba u Blue Note, se k tomu vyjádřil v podcastu Joe Velly Traneumentary: „Posloucháme Blue Train, což je pro mě jedna z nejkrásnějších skladeb na jedné z nejkrásnějších desek, které Coltrane v padesátých letech nahrál. Je to jeho první skutečně vyzrálá výpověď a napsal všechny skladby na tomto albu kromě jedné, což bylo v padesátých letech velmi vzácné, a každá z nich je skvost, zejména titulní Blue Train. A i když je tak trochu snadné hrát blues, tohle má v sobě takovou pozdrženou a podmanivou kvalitu.“
A co píše Miles Davis ve svých knižních vzpomínkách o konci roku 1957? „Když jsem se v prosinci padesátýho sedmýho vrátil do New Yorku, byl jsem připravenej udělat další krok kupředu.“ S altkařem Cannonball Adderleym si podali ruce na znamení spolupráce již od října, po rozepři s Art Taylorem se domluvil s „Philly“ Joem, že se znovu posadí za bicí. Také požádal o návrat pianistu Reda Garlanda.
„Když jsem slyšel, že Monkův kšeft ve Five Spot končí, zavolal jsem Traneovi a řekl mu, že bych byl rád, kdyby se ke mně vrátil a on řekl: ‚Jasně.‘ Teda, když se to stalo, tak jsem věděl, že teď to teprve bude bomba. Cítil jsem to v kostech. A taky že jo. Bylo to přesně tak, jak jsem čekal,“ nastínil Miles. V dubnu 1958 jeho nový sextet nahraje album Milestones pro Columbia Records. (pozn. citace výroků Milese Davide v článku pochází z českého vydání knihy Miles Autobiografie, vydalo nakl. Silberman, Bratislava, Slovensko v překladu Josefa Rauvolfa.)
John Coltrane: Blue Train
Label: Blue Note – BLP 1577, Blue Note – 1577
Format: Vinyl, LP, Album, Mono, No®
Country: US
Released: Nov 1957
Genre: Jazz
Style: Hard Bop
Tracklist
A1 Blue Train (10:40)
(Written-By – Coltrane)
A2 Moment’s Notice (9:08)
(Written-By – Coltrane)
B1 Locomotion (7:12)
(Written-By – Coltrane)
B2 I’m Old Fashioned (7:55)
(Written-By – Kern, Mercer)
B3 Lazy Bird (7:04)
(Written-By – Coltrane)
Credits
Bass – Paul Chambers
Drums – „Philly“ Joe Jones
Piano – Kenny Drew
Tenor Saxophone – John Coltrane
Trombone – Curtis Fuller
Trumpet – Lee Morgan
Producer – Alfred Lion
Recorded on September 15, 1957 at Van Gelder Studio, Hackensack, New Jersey.
Recorded By – Rudy Van Gelder
Design [Cover] – Reid Miles
Lacquer Cut By – RVG*
Liner Notes – Robert Levin (2)
Photography By – Francis Wolff
