Naposledy aktualizováno: 20.11.2018
Torontský rodák Gil Evans (13. 5. 1912 – 20. 3. 1988, narozen jako Ian Ernest Gilmore Evans) je společně s Dukem Ellingtonem a Taddem Dameronem členem slavného triumvirátu nejúspěšnějších a nejlepších aranžérů jazzové historie.
cílem bylo využít přirozené schopnosti muzikantů a jejich talent
Gil Evans přistupoval k jazzu s cílem dosáhnout co nejbohatšího orchestrálního zvuku. Za tím účelem využíval zcela invenčním a nebývale revolučním způsobem jednotlivé nástroje.
Okolo sólistů rozvinul proměnlivý hudební doprovod se záměrem nenarušit základní jazzový cit muzikantů, jejich přirozený tvůrčí elán a neohrozit tak celkové vyznění skladby.
Známému hudebnímu kritikovi Natu Hentoffovi v průběhu rozhovoru, který vyšel v časopise DownBeat, vyjmenoval kadlub osobností, jež kdysi přilákaly jeho pozornost. Je mezi nimi samozřejmě trumpetista Louis Armstrong, ale i pozounista Jack Teagarden nebo klarinetista Benny Goodman. Samozřejmě nezapomněl zmínit Dukea Ellingtona, Williama Mc Kinneyho a Dona Redmana.
Evansova rodina se přestěhovala z Kanady do Kalifornie, kde malý Gil vyrůstal. Na prahu dospělosti odjíždí do New Yorku. Hudební kariéru odstartuje coby aranžér tamních tanečních swingových orchestrů. Jméno si získává především díky spolupráci s big bandem Claudea Thornhilla v letech 1940 – 1948.
Od roku 1942 slouží čtyři roky v armádě Spojených států amerických. Několik dní po narukování se seznámí se saxofonistou Lesterem Youngem, který v té době seděl ve vojenském vězení.
Po hlavě do dění na padesáté druhé
Po odchodu z armády se intenzivně zajímá o dění na newyorské bebopové scéně, která žije především v jazzových klubech na legendární 52. ulici. Gil si na dva roky pronajímá malý byt o tři ulice dál na Pětapadesáté, aby byl co nejblíže tehdejšímu hudebnímu kvasu.
V tomto mikrosvětě společně s trumpetistou Milesem Davisem, barytonsaxofonistou Gerrym Mulliganem, pianistou Johnem Lewisem a aranžéry, jako John Benson Brooks nebo George Russell, spřádal hudební plány, hledal teoretická řešení, jak nalézt zcela nový přístup k jazzové interpretaci a poslouchal gramodesky.
spolupráce s milesem davisem a dalšími cooljazzovými muzikanty
S Davisem se poprvé pracovně setkali v nahrávacím studiu již v roce 1949. Vznikají revoluční nahrávky nonetu Birth of The Cool. V sestavě kapely není pianista a Gil toho originálním způsobem využívá, „aby nástroje zněly, jako lidské hlasy.“ Muzikantům předloží atypické aranže postavené na dosud neobvyklé souhře lesního rohu a tuby. Nejzajímavěji asi ve skladbách Boplicity nebo Moondreams.
Podobný přístup použije i na vlastním albovém debutu Gil Evans & Ten (1957, Prestige Records), na kterém exceluje vynikající sopransaxofonista Steve Lacy (Ella Speed, Just One of Those Things).
V roce 1957 se znovu pracovně setkává s Milesem Davisem. Nahrají výborné orchestrální album Miles Ahead (1957, Columbia), na němž Davisovu křídlovku doprovází devatenáctičlenný orchestr.
Spolupráce pokračuje dalšími dvěma alby. Na Porgy and Bess (1959, Columbia) přepracují skladby George Gershwina, z nichž vyniká především melancholická Summertime. Davis v ní obohatí svoji hru o důvtipné využití dusítka.
Druhou LP deskou je Sketches of Spain (1960, Columbia). Na Španělských skicách dokázali revolučním způsobem zasnoubit flamenco s orchestrálním jazzem. Gilovu etapu spolupráce s Princem temnoty vyčerpávajícím způsobem shrnul box set Miles Davis & Gil Evans: The Complete Columbia Studio Recordings (1996, Columbia Records).
Gil využije nabyté zkušenosti a novátorské pojetí práce s barvou tónu a modálními harmonickými postupy na svém výtečném albu Out Of The Cool (1961, Impulse! Records).
V šedesátých letech se svým Gil Evans Orchestra doprovází zpěvačku Dinah Washington, freejazzového pianistu Cecila Taylora, několikrát vystoupí s kvartety Theloniouse Monka a Johna Coltranea a také nahrává s brazilskou zpěvačkou bossa novy Astrud Gilberto.
Evansův individualismus
V roce 1964 si do studia pozve skutečnou muzikantskou smetánku – mj. Phila Woodse, Steva Lacyho, Paula Chamberse, Elvina Jonese, Milta Hintona, Richarda Davise, Erica Dolphyho, Kennyho Burrella a Waynea Shortera.
Výsledkem je kolekce The Individualism of Gil Evans (1964, Verve) nominované na cenu Grammy. Nahrávka přináší zcela nový Evansův skladatelský přístup, jenž sólistům nabízí mnohem větší prostor k sebevyjádření, ale také novátorsky pracuje s kolektivní muzikantskou improvizací.
V plánech bylo i společné album s rockovým kytaristou Jimi Hendrixem, ke kterému bohužel nedošlo. Až později Gil přepracuje alespoň několik Hendrixových skladeb na LP desce Gil Evans Orchestra Plays The Music Of Jimi Hendrix (1974, RCA Victor Records).
Experimentální Blues v elektronickém oblaku
V sedmdesátých letech se na kompletu Blues in Orbit (1971, Enja Records) se svým orchestrem vydává do hájemství hudebních experimentů s electronic a world music. Působí svěžím dojmem a evidentně načerpal z těchto stylů novou muzikantskou invenci.
Pokud pobývá v New Yorku, vystupuje se svým orchestrem každé pondělí v greenvillageském klubu Sweet Basil. Sedmdesáté páté narozeniny slaví velkým evropským turné, na němž hostuje anglický zpěvák Sting.
Gil Evans umírá 20. března 1988 v Mexiku, kde odpočíval po operaci. Mezi jeho nejlepší nahrávky patří především alba Pacific Standard Time (1975, Blue Note), Out of The Cool (1961, Impulse!), The Individualism of Gil Evans (1964, Verve) a eponymní Gil Evans (1970, Ampex).
Ukázky:
Boplicity – https://youtu.be/HLzqjmoZZAc
Moondreams – https://youtu.be/iDjeXUxbvGI
Ella Speed – https://youtu.be/RPQUo5bQOiA
Summertime – https://youtu.be/jgmEY41baKM
Astrud Gilberto: Berimbau – https://youtu.be/4uuSaOZg8hI
Manteca – https://youtu.be/ZwfypJyW8A0
The Time of The Barracudas – https://youtu.be/JGoFjl_8Pbw
Where Flamingos Fly – https://youtu.be/MUJ8P-aeZhE
Dík za připomenutí nepřekonatelného Gila. Koncertoval i u nás, někdy ke konci 70. let.