Naposledy aktualizováno: 8.8.2023
Jeden z nevlivnějších umělců druhé poloviny 20. století Andy Warhol (6. 8. 1928 – 22. 2. 1987, narozen jako Andrew Warhola Jr.) je dokonalým příkladem naplněného amerického snu o úspěchu. Pochází ze skromných poměrů imigrantské rodiny Rusínů původem z Mikové v Uhrách (dnes leží na severovýchodě Slovenska) a žijící v dělnické čtvrti pennsylvánského Pittsburghu.
Stvořil veřejnou postavu jménem Andy Warhol
Andrej byl plachým děckem, hluboce věřícím a byl vychováván, aby ctil svůj slovanský původ. Přesto se rozhodl, že promění sám sebe ve veřejnou figuru jménem Andy Warhol a prožije si svůj americký sen. Byl prvním z rodiny Warholů, kdo studoval na univerzitě. Možná někde tam je počátek jeho přístupu k umění.
Andy, jemuž blízcí neřekli jinak než Drella, se neřídil pravidly, vytvářel je. Jeho cílem bylo získat pozornost okolí a dosáhnout určité vzájemné komunikace. Navíc neskrýval, že rád vydělává peníze. Bez skrupulí a velmi rychle klientům nabízel to, co ve skrytu duše od reklamy a umění očekávali.
Z toho, jak na filmový pás zachytil původem německou herečku a zpěvačku Nico při úpravě účesu, nasvítil pódium a promítal svoje experimentální filmy přímo do černě oblečených muzikantů z Velvet Underground, hrajících na pódiu při jeho multimediálním představení Exploding Plastic Inevitable, je zřejmé, o co mu šlo: „Pokud chcete pochopit mě nebo mé umění, podívejte se na vnější dojem. Je tam všechno,“ dodal.
Warholova The Factory byla fascinující přehlídka lidských charakterů a osudů
Od chvíle, kdy otevřel svůj umělecký ateliér The Factory, dokázal okolo sebe soustředit nesmírně pestrou – a po všech stránkách fascinující – přehlídku lidských charakterů a osudů. Malíř a Warholův pomocník Ronnie Cutrone vypověděl, že na chodbě u výtahu do prostorů Továrny byl velký nápis zakazující braní drog. V samotné Factory speed nebral nikdo, kromě Andyho, jenž polkl jednu tabletu Obetrolu denně, aby vydržel malovat. Ostatní do sebe fet prali na chodbě.
Vzniklo tak jakési člověčí obludárium, v němž roztodivné figurky hopkaly v neumdlévajícím mumraji a dělaly šílené věci. Středobodem všeho dění zůstal Andy Warhol, který navzdory bláznivému kolotoči postav dokázal s pomocí svých asistentů a špičkových tiskařů tvořit a přicházet s novými nápady.
Byl to mimochodem on, kdo jako první v branži skutečně umělecky pracoval s polaroidem, videem a filmem, a pro Američany objevil kouzlo diskoték. Náskok získal i tím, jak rychle si uvědomil, že existuje vrcholné i pokleslé umění a že mezi nimi není žádný rozdíl. Je škoda, že se nedožil éry internetu a mobilních telefonů. Mohl vytvořit velké věci.
Warholův umělecký profil vytváří i grafické návrhy obalů rockových LP desek
Je snadné si Andyho Warhola zapamatovat kvůli obrazům Mao-ce tunga, Marilyn Monroe či plechovky od Campbellovy polévky. Nedílnou součástí uceleného pohledu na jeho tvorbu je samozřejmě i hudba a návrhy obalů LP desek Velvet Underground a Rolling Stones (Sticky Fingers, Love You Live). Stounovské „Lepkavé prstíky“ jsou společně s Beggar’s Banquet a Let It Bleed součástí trojkoruny, která charakterizuje zlatou éru Stounů v letech 1968 – 1971.
Sticky Fingers byla první deska bez Briana Jonese, na níž se již plně zapojil jeho nástupce kytarista Mick Taylor. Za jejím úspěchem stál i Andy Warhol. Byl zodpovědný za „design“ obalu. Inspiroval se názvem plným narážek.
Autorem řešení však byl Craig Braun. Vyfotil detailní záběr mužského rozkroku navlečeného v úzkých džínách. Součástí byl i funkční zip.. Po rozepnutí zipu byly vidět bavlněné slipy se zlatě vyraženým jménem Andyho Warhola. Design přebalu se stejně jako LP deska Sticky Fingers stal žánrovou klasikou a zajistil Stounům skvělý start jejich hudebního labelu Rolling Stones Records.
Celkově šlo sice o významnou, byť ne klíčovou položku na Warholově tvůrčí cestě od čmáranic v jeho vysokoškolských učebnicích, ilustrací, reklamních plakátů, pop artových kreseb a knižních přebalů, 16mm filmových portrétů Allena Ginsberga, Nico a Salvadora Dalího, ikonických, opakujících se sítotisků, až po sbírku ilustrací inspirovaných Hansem Christianem Andersenem, které Andy vytvořil těsně před svou smrtí v roce 1987.
Podmínkou je oddělit muzikantské řemeslo a myšlenku
Jako manažer Velvet Underground dokázal přesvědčit tahouny kapely Lou Reeda a Johna Calea ke změně tvůrčího myšlení. Přiměl je důsledně od sebe oddělit fyzické řemeslo – dokonalé zvládnutí hudebních nástrojů – a myšlenku. Byl si jistý, že i když někde hodiny nestojíte a nepotíte krev, neznamená to že neděláte nic důležitého. Vymyslet a udělat něco tak, aby to vypadalo jednoduše, mělo pro něj hodnotu. Často to může trvat dlouho a stojí to spoustu sil.
„Na začátku jsme s Louem cítili jakýsi nábožný zanícení pro to, co jsme dělali – jako třeba přijít na to, jak zaintegrovat některý koncepty La Monte Younga a Andyho Warhola do rokenrolu,“ vysvětloval John Cale. „Ale po první desce jsme ztratili trpělivost a vytrvalost. Ani jsme nebyli s to si vzpomenout, jak jsme to na začátku mysleli.“
Andy Warhol se coby producent prvního alba Velvetů na vše díval poměrně střízlivě, když popsal dění okolo jeho přípravy v knize POPismy: „Celou dobu, co album vznikalo, to vypadalo, že nikdo není spokojenej. Zvlášť Nico. ‚Chci znít jako Bóóóób Dýýýýlaaaan,‘ kvílela, naštvaná protože to tak nebylo.“
Lou Reed se s Andym nakonec nerozešel v dobrém. Zážitky shrnul v písni Walk On The Wild Side na albu Transformer (1972). Reed si v ní bez patosu vyřizuje účty s Warholem a jeho nohsledy z Factory. Je neuvěřitelné, že skladba o transvestitech, orálním sexu, otevřené homosexualitě a užívání drog proklouzla dobové cenzuře a stala s hitem. Dokonce i v normalizačním Československu jako Zkus se životu dál smát v podání Pavla Bobka a s textem Michaela Žantovského, v němž se zpívá cosi o tom, jak Bobek odešel ze zaměstnání.
Písně pro Drellu
V únoru 1987 Andy Warhol nečekaně umírá po zcela běžné operaci žlučníku. Lou se s jeho úmrtím neuměl vyrovnat, protože mu mnoho let nedokázal zavolat a požádat ho o schůzku, na které by si vše vysvětlili. Rozhodl se, že Warholovi alespoň věnuje závěrečnou píseň Dime Store Mystery na svojí možná nejlepší LP desce New York (1989) s verši o obrazu Ježíše na kříži. Na nahrávce hostuje také Mo Tucker na bicí. Zvuk Velvetů se vrátil.
V průběhu nahrávání alba se Lou znovu setkal se svým bývalým spoluhráčem Johnem Calem. Ačkoli mezi nimi stále panovalo napětí z dob, kdy Reed vyhodil Calea z kapely, svěřil se Johnovi, že by rád natočil album Songs for Drella, na němž chtěl odvyprávět zčásti fiktivní Andyho příběh nejen coby prvního manažera Velvet Underground, jejich uměleckého mentora, šéfa The Factory a slavného pop artového tvůrce. „Byla to skvělá příležitost posbírat střípky Velvet Underground a nakonec vyjádřit své původní představy o aranžmá a tématu,“ svěřil se Cale New York Times o společném pokusu představit Warholův život jinak.
Cena, který platí každý, kdo sní americký sen
Jedním z vrcholů desky Songs for Drella je píseň Nobody But You – zdánlivě podivný příběh, v němž se ani jeho hlavnímu hrdinovi nechce hrát. Lou Reed za doprovodu dvou akustických kytar, baskytary a Caleových nebesky znějících kláves, zpívá jako Warhola v první osobě o tom, že ho někdo zastřelil a detailně popisuje roztříštěné kosti, poraněnou slezinu a plíce. V první chvíli si myslíte cosi o sladce morbidním tématu. Vždyť víte, že Andy střelné zranění z června 1968, způsobené radikální feministickou spisovatelkou Valerií Solanas, přežil.
Vlastně se díky textu Nobody But You oklikou vracíme na začátek. Americký sen, který Andy Warhol snil a žil, je sice nádherný, ale měl svou cenu. Cenu, kterou splatil strachem z dalšího napadení, cenu, jíž zaplatila i Marilyn Monroe, kterou portrétoval.
V tom obrazu známém jako Marilyn Diptych je jakési napětí a děs. Warhol herečku a sex symbol představil jako krásnou, přitažlivou ženu, kterou ale pro nás stvořili její agent, najatí stylisté, kadeřníci a trenéři. Marilyn nedokázala zůstat Normou Jeane Mortenson a zemřela na předávkování.
Andy Warhol se také již nikdy nestal malým Andrejem, jemuž maminka vštěpovala, aby podle československých zvyklostí pozval přátele na šálek čaje a obdaroval je na památku malou pozorností.
Zdroje:
Legs McNeil a Gillian McCain, Zab mě, prosím Necenzurovaná historie punku, Volvox Globator, 1999, překlad Alexander Neuman, 1999
Jeremy Reed, Waiting For the Man Lou Reed Život & Hudba, 65. pole, 2015, překlad Sylva Ficová, 2015
