Wayne Shorter: Nezajímá mě kompozice, jsem pro dekompozici

Naposledy aktualizováno: 25.8.2024

Vizionářské kompozice a improvizace jazzového stařešiny, skladatele, saxofonisty a zbožného buddhisty Waynea Shortera (25. 8. 1933 – 2. 3. 2023) zní nekonvenčně a kreativně. Takový tvůrčí přístup byl pro něj nejtypičtější a hudebnímu světu nejvěrněji zprostředkoval jeho představy.

Snaha vymanit se z něčeho má větší cenu než dostat jedničku ze synkopy

Wayne Shorter uměl po celou svoji hudební kariéru spontánně přetvořit náročné emoce, měnil toxické látky v léčivý prostředek, využíval vztlak k ovládnutí prostoru nad zemí. Odkojil ho raný bebop, u kterého ale nezůstal. Pokračoval dál, když prošel hard bopem, post-bopem, fusion. Rád rozpracovával své hudební představy s pomocí velkých orchestrů.

Proslavil se již koncem padesátých let 20. století jako výtečný saxofonista, skladatel a člen vlivné hardbopové skupiny Jazz Messengers Arta Blakeyho. V dalších dekádách se podílel na činnosti dalších tří pravděpodobně nejvýznamnějších skupin moderního jazzu – druhém velkém kvintetu Milese Davise, v němž se sešel se svým celoživotním přítelem pianistou Herbiem Hancockem, byl zakládajícím členem fusion skupiny Weather Report a pracoval s vlastní sestavou Wayne Shorter Quartet.

Otevřeně přiznal, že se od Milese Davise, Johna Coltranea, Arta Blakeyho a dalších svých velkých vrstevníků a vzorů naučil důležitému životnímu a muzikantskému krédu – nech své hudebníky na pokoji. „Těch šest let, co jsem byl s Milesem, jsme se o hudbě nikdy nebavili. Nikdy jsme neměli zkoušku,“ svěřil se Wayne. „Jazz by neměl mít žádné mantinely. Jazz by neměl být něco, co musí znít jako jazz. Pro mě slovo ‚jazz‘ znamená: ‘Vyzývám tě’. Snaha vymanit se z něčeho má větší cenu než dostat jedničku ze synkopy,“ poznamenal Shorter.

Hudba byla součástí Wayneova nekonečného tvůrčího vesmíru

Hudba byla součástí Wayneova nekonečného tvůrčího vesmíru. Sama o sobě je bohatá na existenciální otázky a hledání odpovědí na radikální současnost. Stala se celosvětově uznávanou, získala širokou odezvu a četná ocenění. Jejím prostřednictvím komunikoval s okolním světem nekonvenčně a kreativně. Shorterovo harmonické pojetí, smysl pro prostor a překračování hudebně-teoretických pravidel předurčily mnohé z jeho zhruba stovky kompozic k tomu, aby se staly jazzovými standardy. Dobrým příkladem jsou témata jako Footprints, Infant Eyes, Fee Fi Fo Fum, Black Nile nebo Fall.

Ti, kteří ho poznali osobně, ho však milovali nejenom jako stvořitele rozsáhlého kreativního mikrokosmu a jazzového hudebníka, ale i pro jeho hloubavou povahu a barvité aforismy. Wayneův osobní život však provázelo několik tragédií, například smrt jeho druhé dcery nebo tragické úmrtí manželky Any Marie Patrício, rodačky z Cartaxa, při leteckém neštěstí letu TWA 800 v roce 1996. Na všechny tyto neúspěchy reagoval soustavnou usilovnou prací, kreativitou a spiritualitou, která má kořeny v budhismu. Proto je více než jen hudebníkem objevitelem. Byl komplexní lidskou bytostí, která svou hudbou léčí bolesti našeho bytí.

BLESK Z NEWARKU

Wayne Shorter se narodil 25. srpna 1933 ve čtvrti Ironbound v Newarku ve státě New Jersey. Bylo to pro něj místo, “které vyvolávalo spoustu představivosti”. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí. Jeho matka Louise Shorter pracovala u kožešníka a otec Joseph Wayne Shorter byl svářečem v továrně na šicí stroje Singer.

Rodiče u svých dětí podporovali, aby se věnovali umění a hudbě. Měli ještě syna Alana Shortera, který hrál na trubku a křídlovku. Waynea nikdy neopustila mladistvá záliba v superhrdinech a sci-fi, stejně jako v komiksovém světě. Bylo mu patnáct let, když modrým kuličkovým perem napsal a ilustroval svůj první vlastní komiks.

Díky vítězství v celoměstské výtvarné soutěži navštěvoval vyhlášenou střední uměleckou školu Newark Arts High School, do které chodila i zpěvačka Sarah Vaughan nebo saxofonista Ike Quebec. Výtvarnictví ho ale záhy přestalo bavit. Začal lajdačit a chodit za školu. Sám vylučuje, že by do školy nechodil. Jen si vybíral hodiny, na nichž se mohl něco zajímavého naučit. Mnohem více ho přitahovala filmová představení a divadelní inscenace v Adamson Theatre, okolo kterého chodil cestou do školy. Konaly se tam i pravidelné jazzové koncerty hvězd bebopu Birda Parkera a Dizzyho Gillespieho.

Na doporučení učitele jménem Achilles D’Amico se začal věnovat hudbě, což bylo pro jeho další život klíčové. D’Amico na jedné hodině prohlásil, že hudba se bude ubírat třemi směry, a pro ilustraci žákům ukázal tři gramofonové desky. „První, kterou držel v ruce, byla deska Yma Sumaca, zpěváka z Peru,“ vzpomínal Shorter. „Druhou deskou bylo Svěcení jara: Igor Stravinskij. Třetí bylo album od Charlieho Parkera.“

„… DIVNÍ JAKO WAYNE“

Jako teenager hrál na klarinet, později na trubku a saxofon. V těchto letech příležitostně vystupoval společně se svým bratrem s místním jazzovými soubory. Zdejší muzikanti se obzvláště snažili. Vždyť v Newarku shodou okolností sídlilo jazzové vydavatelství Savoy Records.

První Wayneovou štací byl Nat Phipps Band a druhou Jackie Bland Band. Vedl ho bývalý profesionální hráč amerického fotbalu, který ale neuměl hrát na žádný nástroj. „Ale oblékal se jako Dizzy Gillespie, chodil v bundě z leopardí kůže, s francouzským baretem a brýlemi,“ vzpomínal Shorter. „Nechali jsme ho stát před kapelou a mávat rukou jako Dizzy. Lidé si nás pamatují jako Jackie Bland Band – ne, tak jsme se ale nejmenovali. Říkali jsme si The Group.“

Tenkrát bratři Shorterovi působili opravdu výstředním dojmem. Občané Newarku je považovali za podivíny. I když nepršelo, hráli na sobotních tancovačkách v galoších. Wayne si na pouzdro saxofonu namaloval přídomek “Mr. Weird”. Na stojánku mívali položené místo not místní noviny, “jako bychom četli zprávy a zároveň hráli hudbu”. A tak se po čase mezi místními vžilo pojmenování “… divnej jako Wayne.”

Přesto Shorter nakonec v devatenácti letech odmaturoval. Ve třiadvaceti vystudoval hudební nauku na New York University. Během studia vstřebával dílo Ludwiga van Beethovena. Pak narukoval do americké armády. Na základně Fort Dix v New Jersey odkroutil celé dva roky. Během služby vlasti hrál pravidelně s pianistou Horacem Silverem a trumpetistou Maynardem Fergusonem. Byl to bubeník Max Roach, jenž tehdy pro nadějného tenorsaxofonistu, který do jazzového klubu přicházel v uniformě, vymyslel přezdívku Newark Flash. Později mu přátelé začali přezdívat Mr. Gone, což byl název jedné skladby Weather Report.

Téměř pět let u Poslů jazzu

Mezi Shorterovy rané jazzové vzory patřili Duke Ellington, Dizzy Gillespie, Sonny Rollins a Coleman Hawkins. Hodně mu pomohlo, když mohl čerstvě po návratu z armády několik týdnů jamovat s Johnem Coltranem. V roce 1959 se připojil k Blakeyho Jazz Messengers, aby u nich nahradil Hanka Mobleyho. Byl to on, kdo pomohl skupinu posunout od přímočarého hard-bopu k sofistikovanému post-bopu.

V kapele se potkal se zkušenými jazzmeny. Tři z nich byli z Philadelphie – pianista Bobby Timmons, basista Jymie Merritt a trumpetista Lee Morgan. V Blakeyho jeslích pro jazzmeny zůstal více jak čtyři roky. Když se Art dovtípil, že okolo Waynea krouží Miles Davis, jenž intenzivně hledal náhradu za George Colemana, tak Shorterovi zvedl gáži a okamžitě z něho udělal hudebního vedoucího skupiny.

S Posly jazzu absolvoval turné po USA, Japonsku a Evropě. Složil pro ně nespočet dechařských melancholických hymen a natočil kritikou oceňovaná alba – The Big Beat (1960, spotify link), Freedom Rider (1964, spotify link), Mosaic (1961, spotify link), Caravan (1962, spotify link), Ugetsu (1963, spotify link), Free For All (1965, spotify link) nebo A Night In Tunisia (1961, spotify link). Na národní i mezinárodní úrovni si tak vydobyl renomé jednoho z nejtalentovanějších mladých saxofonistů a skladatelů své doby. Mezi osvědčenými hardbopovými hity si bezesporu zaslouží vyzdvihnout jeho neprávem opomíjená, poutavě melodicky vystavěná This Is For Albert.

Jedenáct alb pro Blue Note je soundtrackem tehdejší bouřlivé doby

Na začátku šedesátých let Wayne podepsal vlastní nahrávací smlouvu se značkou Blue Note Records. Shorterových jedenáct sólových alb z let 1964 – 1970 je živým soundtrackem tehdejší bouřlivé doby a komplexnosti moderního života. „Muzikanti Blue Note Records mohli plně využit tvůrčí svobodu a nahrávací studio proměnili ve výzkumnou laboratoř, v níž bez zaváhání experimentovali se všemi aspekty jejich hudby,“ napsal ve svém komentáři hudební publicista Alan Rosenthal.

LP desky jako Juju (1965, spotify link), Speak No Evil (1966, spotify link), All Seeing Eye (1966, spotify link), Odyssey Of Iska (1971, spotify link), obsahovaly téměř výhradně Shorterovy vlastní skladby nahrané v nejrůznějších sestavách, kvartetech a big bandech. Podílela se na nich největší jména tehdejšího jazzu, jako byli Freddie Hubbard, Herbie Hancock, McCoy Tyner, Elvin Jones, Lee Morgan a Curtis Fuller. Kromě toho, že Wayne vystupoval pod svým vlastním jménem, často hrál na titulech svých přátel, jako byli Herbie Hancock, Tony Williams, Donald Byrd, McCoy Tyner, Grachan Moncur, Freddie Hubbard a Lee Morgan a další.

„Byl to vždycky člověk, kterej experimentoval s formou“

V roce 1964 se připojil k nové sestavě trumpetisty Milese Davise, která se stala známou jako druhý velký kvintet. Jakmile se domluvili na spolupráci, Miles se chtěl blýsknout a samozřejmě mu poslal letenku první třídy. V kvintetu hrála po Davisově a Shorterově boku rytmika snů Herbie Hancock (piano), Ron Carter (basa) a Tony Williams (bicí).

V té době se výrazně prosazoval free jazz. Milese ale příliš volná forma nezajímala. Jeho špičkoví spoluhráči – a Shorterův zcela nový přístup k tenorsaxofonovému zvuku, se svérázným frázováním a s využíváním asymetrického rozvrstvení linek – navedli Davisovu hudbu k opakujícím se plovoucím rytmům a soudržným, ale sugestivním melodickým frázím.

Wayne Shorter po letech vyprávěl, co zažíval na premiérovém vystoupení s Davisem: „Neustále jsem se měnil. Na začátku jsem se cítil jako violoncello, později spíš jako viola. Zničehonic jsem se proměnil v kapalinu, ta se transformovala v kropenatě barevný útvar,“ popsal Wayne svůj zážitek. „Byl to vždycky člověk, kterej experimentoval s formou, ne jako někdo, kdo to dělal bez formy. Proto jsem si myslel, že je naprosto perfektní, právě pro to, kam jsem chtěl svou muziku zavíst,“ napsal Davis o Shorterovi ve své knižní autobiografii Miles.

Jazzové klenoty s kvintetem Milese Davise

Série dlouhohrajících desek  Nefertiti (1968, spotify link), Miles Smiles (1967, spotify link), E.S.P. (1965, spotify link), Sorcerer (1967, spotify link), Miles In The Sky (1968, spotify link) a Filles de Kilamanjaro (1968, spotify link), jež tento kvintet nahrál, patří k nejčastěji zmiňovaným jazzovým klenotům této éry.

Herbie Hancock o Waynově postavení v kvintetu řekl: „Pro mě byl hlavním skladatelem skupiny Wayne Shorter. Wayne je mistr. Byl jedním z mála lidí, kteří přinesli skladby, které Miles nezměnil.“ Podobně se vyjádřil i Miles Davis: „Wayne je výborný skladatel, který píše partitury, ale také party pro všechny muzikanty tak, jak chce, aby zněly. Má v sobě jakousi zvláštní zvídavost, pokud jde o práci s hudebními pravidly. Pokud nefungují, poruší je, ale s patřičným vkusem a hudebním citem. Pochopil, že svoboda v hudbě je schopnost znát pravidla, utvářet si je k vlastní spokojenosti a vkusu,“ uzavřel Princ Temnoty.

právě s Milesem Davisem objevil svou identitu hudebníka a skladatele

Po tvrdých, přímočarých hardbopových rytmech Jazz Messengers, kteří zdůrazňovali muskulaturu tenorsaxofonového zvuku, našel Shorter právě s Milesem Davisem svou identitu hudebníka a skladatele, který objevoval nové emocionální a technické dimenze. Zůstal s ním až do roku 1970, tedy dlouho po rozpadu kvintetu v roce 1968.

Společně natočili další zásadní alba v historii jazzu, jako In A Silent Way (1969, spotify link) a Bitches Brew (1970, spotify link). V té době Wayne začal upřednostňovat hru na sopránsaxofon. Poprvé významněji na davisovském In A Silent Way a svém sólovém Super Nova (1969, spotify link). Obvyklý tenorsaxofon odsunul na vedlejší kolej. Verze Shorterovy skladby Sanctuary na albu Bitches Brew tak trochu předznamenává jeho pozdější skvostné kompozice pro Weather Report.

Ve Weather Report nám bylo dobře, zažívali jsme dobrodružství

Po odchodu od Milese se přidal ke klávesistovi Joe Zawinulovi, českému basistovi Miroslavu Vitoušovi, bubeníkovi Alphonsu Mouzonovi, perkusionistům Barbaře Burton, Airto Moreirovi. Vznikla tak post-moderní, jazz fusion sestava Weather Report. Úspěšně se v ní propojily prvky rocku, funku, rhythm’n’blues, bebopu, world music a electronic music.

Shorter již od prvních zkoušek a koncertů Weather Report nenápadně vnucoval svým spoluhráčům vlastní představy, jak by vše mělo znít, a to jak díky své hře na saxofon, tak díky svým pozoruhodným skladbám.

Wayne popsal svoje tvůrčí záměry jasně: „Bylo nám dobře – zažívali jsme dobrodružství. Líbilo se nám jít za ‚tím‘, ať už to bylo cokoli. Zkusili jsme udělat hudbu bez velkých písmen, bez odstavců, bez čárek, bez teček. Prostě uděláme hudbu, ve které budou všechny ty věci, které na světě existují. Třeba vodopády, horská údolí, rokle!“

Do postavení uznávaných hudebních seskupení se dostali až díky nástupu fenomenálního hráče na bezpražcovou baskytaru Jaca Pastoriuse a bubeníka Petera Erskina. Tehdy se definitivně vydali směrem k černošskému funky, což zásadně odmítal Vitouš coby třetinový spoluvlastník kapely a zakládající člen. Jaca a Petera později vystřídali Victor Bailey a Omar Hakim, jimž se povedlo udržet vysoko nastavenou laťku rytmické kvality.

To zajímavější si schovával pro svoje sólové desky

Mezi koncertováním a nahráváním s Weather Report jezdil Shorter také na turné se skupinou V.S.O.P., jakýmsi restartem či poctou kvintetu Milese Davise, v němž na trubku nejprve hrál Freddie Hubbard, pak Wynton Marsalis.

Další významnou spoluprací mimo Weather Report, byť velmi podobnou, bylo Native Dancer (1975, spotify link), Shorterovo kultovní album s brazilským zpěvákem Miltonem Nascimentem. Obsahovalo písně obou mužů za doprovodu Hancocka, Airta Moreiry a dalších významných hudebníků. Otevřelo dveře brazilské sambě, aby mohla ovlivnit další vývoj jazzu.

S přibývajícími lety se však zdá, že si Shorter začal to zajímavější schovávat pro svoje sólové desky. Zřejmě za tím byla i Zawinulova alfa-samčí osobnost a šikana bubeníků, jež později přerostla až v pominutost vůči baskytaristovi Pastoriusovi. Vyloučit nelze také Shorterovy osobní problémy.

Paralelně s tím se coby spoluhráč a uznávaný sólista objevil na albech s Jaco Pastoriusem, Carlosem Santanou (společný Santana Shorter Band), Norah Jones, Johnem Scofieldem, Rolling Stones, Steely Dan, Esperanzou Spalding a mnoha dalšími. V letech 1977 – 2002 se významně podílel na deseti albech své dlouholeté přítelkyně Joni Mitchell. Mezitím v roce 1988 složil hudbu k filmu Poslední císař, který získal Oscara za nejlepší původní hudbu.

Tři solidní alba pro AtlAntic Records

Řady Weather Report definitivně opustil v roce 1986. Odchodem vyvolal naděje svých aficionados, kteří si stále nostalgicky pouštěli jeho sólové desky z éry u Blue Note Records. Novou nahrávací smlouvu podepsal s Atlantic Records. Výsledkem byly tři alba – Atlantis (1985, spotify link), Phantom Navigator (1987, spotify link) a Joy Ryder (1988, spotify link).

Albová trilogie si rozhodně nezaslouží, aby byla přehlížena. Ačkoli nenaplnila očekávání staromilců doufající ve Wayneův obrat k akustického jazzu, ale ani přívrženců fusion éry s Weather Report. Shorter se na ní ještě hlouběji ponořil do rozsáhlejších kompozic a zároveň pokračoval ve zkoumání elektrické fúze. Při soustředěném poslechu objevíme mnoho pozoruhodných skladeb s převažujícími radostnými tóny, jako třebas v Three Marias z alba Atlantis. Překvapí nás přitažlivě nakažlivou libozvučností a nevinnou krásou.

Zásadní je, že zde Wayne poprvé spolupracuje s mladší generací výtečných jazzmenů a jazzmenek (basisté John Patitucci a Nathan East, bubenice Terri Lyne Carrington a bubeník Vinnie Colaiuta, klávesista Jim Beard nebo pianistky Patrice Rushen a Rachel Z).

Většina z nich se objevuje na jeho dalších projektech. Pro nahrávky u Atlantic jsou charakteristické stále uhrančivá Shorterova hra a jeho propracované kompozice s hutnými aranžemi. Stejný přístup uplatnil i na podobně pojaté LP desce High Life (1995, spotify link) pro Verve Records v produkci baskytaristy Marcuse Millera.

Hudební publicista Peter Watrouse z New York Times album a jeho producenta nemilosrdně pranýřoval za to, že pohřbívá Shorterův talent příklonem k dobové fádní produkci. Joni Mitchell se dokonce vyjádřila v tom smyslu, že syntezátory a těch pár naprogramovaných backbeatů na těchto albech “protínají hudbu plotem”. Dříve, než všechny jeho čtyři alba z osmé a deváté dekády 20. století zatratíme, tak si je pečlivě poslechněme.

footprints, vysoce ceněný kvartet s ohromující intenzitou sdělení

K velké radosti fanoušků se Shorter na přelomu osmé a deváté dekády minulého století postupně začal vracet k akustickému obsazení. V roce 2000 dal dohromady svoji poslední velkou kapelu a představil ji návštěvníkům Monterey Jazz Festivalu. Jsou v ní pianista Danilo Perez, basista John Patitucci a bubeník Brian Blade. Jsou to čtyři rovnocenní hráči, kteří vše vymýšlejí za pochodu. Wayne předtím vyzkoušel několik různých hráčů. Až tito tři měli to, co chtěl a potřeboval: výjimečnou hudební inteligenci a dobrodružného ducha.

Za osmnáct let existence sice vysoce ceněný kvartet – zprvu uváděný coby Footprints Quartet – vydal pouze několik alb. Hudebníci to vyvážili dechberoucími koncerty po celém světě, během nichž se prezentovali s odvážnými improvizačními postupy. Jsou natolik zkušení, aby věděli o rizicích, které takový tvůrčí přístup přináší. Ve chvíli, kdy se vrhnou po autentickém nápadu, může muzika z ničeho nic ztratit napětí nebo spád.

Debutovali živým albem Footprints Live! (2002, spotify link), na němž shromáždili nahrávky z vystoupení ve Španělsku, Francii a Itálii. Na začátku roku 2003 jdou společně do studia, aby natočili desku Alegría (2003, spotify link). Poptávka po jejich nahrávkách byla veliká. Wayne vyšel vstříc starším i novým fanouškům dalším koncertním albem Beyond The Sound Barrier (2005, spotify link) se záznamy vystoupení v rámci celosvětového turné 2002 – 2004.

V roce 2013. po téměř osmileté přestávce, se příznivci mohou vypravit do obchodů s hudebními nosiči pro LP desku Without A Net (spotify link). Jde o dokument tři roky staré koncertní šňůry, v jejímž rámci kvartet brázdil většinou po Evropě. V třiaadvacetiminutovém hybridu jazzu a klasiky Pegasus základní sestavu doplnili Imani Winds, pětičlenná komorní dechová skupina. Album navíc obsahuje šest nových Shorterových témat – což je pro mnohé hudebníky a fanoušky, kteří ho považují za jednoho z největších jazzových skladatelů všech dob, hodno zvláštní pozornosti.

Společné objevování není možné bez vzájemné důvěry

Všichni členové kvartetu hovoří o společném objevování, jež nebylo možné bez vzájemné důvěry a schopnosti improvizovat. „Bylo to, jako kdybych se zapsal do galaktického mistrovského programu,“ řekl Perez. „Když se teď ohlédnu zpět, vidím, že mi to nepomohlo jen v hudbě, ale že to vlastně udělalo obrovskou změnu v mém životě jako člověka,“ doplnil původem panamský pianista.

Basista Patitucci zdůraznil účinky tohoto otevřeného přístupu k hraní. „Myslím, že pro mě i pro nás všechny to bylo osvobozující – pracovat s někým, kdo napsal tak geniální hudbu a nebyl v zajetí toho, co napsal,“ dodal Joe Patitucci. „Měl na to sice svůj osobní názor, nedržel se ho jako by to byl jeho rukojmí. Takže když jsme hráli, říkal: ‘Pojďme se vrátit na místo, ale pojďme hrát, jako bychom to ani neuměli. Buďme tak odvážní. …jako děcka.’“

„S Waynem se podřizujeme jeden druhému takovým způsobem, který dokáže vytvořit komunitu,“ prohlásil Brian Blade v rozhovoru pro Jazz Times. Blade myšlenku dále rozvedl: „K Waynovi chováme takovou lásku a úctu, už jen proto, kým je. Podívejte se na jeho psaní, na jeho tvůrčí nadání. Pro mě je to prostě dokonalé. Mohli bychom bez problémů hrát předem napsanou hudbu od taktu nula do sta, ale on to nechce! On říká: ‘Pojďme prostě od toho pryč.’ Je zajímavé, že nám tolik důvěřuje, když nám řekne: ‘Pojďme spolu něco vytvořit, hned teď, bez scénáře. Riskněme to.’,“ doplnil Blade.

EMANON NO NAME

Wayne Shorter formoval nejen jazz 20. století, ale také pop, world music a klasickou hudbu. Získal dvanáct cen Grammy, včetně ceny za nejlepší improvizované jazzové sólo díky spolupráci s Leem Genovesem na skladbě Endangered Species.

V roce 2014 mu akademie udělila cenu za celoživotní dílo za jeho „plodný přínos naší kultuře a historii“. O čtyři roky později Shorter ve svých osmdesáti pěti letech složil a vydal suitu Emanon (2018, spotify link). Rozsáhlé dílo vydal jako trojalbum složené ze studiových a koncertních snímků.

Jako přílohu obsahovalo knížku s vesmírně-hrdinskou odyseou, kterou Shorter napsal s pomocí scénáristky Monicy Sly a kterou výtvarně zpracoval Randy DuBurke, a která byla inspirací pro čtyři rozsáhlé kompozice – Pegasus, Prometheus Unbound, Lotus a The Three Marias. Monumentální dílo vzniklo s přispěním jeho kvarteta a za účasti komorního orchestru Orpheus, přičemž hlavním sólovým nástrojem zůstal Wayneův sopránsaxofon.

Ještě v roce 2021 Wayne Shorter spolupracoval s baskytaristkou Esperanzou Spalding a divadelní režisérkou Lileanou Blain-Cruz na projektu, který mu už nějakou dobu ležel v hlavě – na opeře s názvem Ifigenie, zhruba vycházející z Euripidovy řecké tragédie Ifigenie v Aulidě -, která měla nakonec premiéru v Cutlerově Majestic Theatre v Bostonu a následovala představení v Kennedyho centru a dalších centrech múzických umění.