Jazzový svět přišel na konci roku 2024 o jednoho z posledních bebopových veteránů Roye Haynese (13. 3. 1925 – 12. 11. 2024, narozen jako Roy Owen Haynes). Na pódiích se nikdy nemusel předvádět, aby o sobě dal vědět. Navíc vždy dodržoval prosté muzikantské krédo “poslouchat změny (akordy, které hrají pianista s basistou) a ne sólisty”.
Pracoval s afrokubánskými a karibskými prvky dříve, než se to stalo módou
Roy Haynes je jedním z nejvlivnějších hráčů na bicí nástroje. Jako kapelník vydal více než třicet alb, přičemž poslední deska Roy-Alty (spotify link) pro Dreyfus Jazz vyšla v roce 2011. Nesmíme také opomenout významný fakt, že elegán, jehož kdysi magazín Esquire zařadil na seznam nejlépe oblékaných mužů světa, hrál se třemi největšími jazzovými zpěvačkami: Sarah Vaughan, Ellou Fitzgerald a Billie Holiday.
Býval také často porovnáván s Elvinem Jonesem. Přitom byli jako bubeníci každý zcela jiný. Elvin si liboval v komplexních rytmech. Roy byl mnohem muzikálnější i díky rodinným kořenům z Barbadosu. Pracoval s afrokubánskými a karibskými prvky dříve, než se to stalo módou. Oba však dokázali změnit samotnou podstatu role bicích v jazzové hudbě.
Využili toho jak saxofonista John Coltrane, když u něj Roy v letech 1961 až 1965 zaskakoval za Elvina Jonese v Traneově bájném kvartetu, tak i jeden z nejperkusivněji hrajících pianistů Andrew Hill. Klíčovou podporu Haynes poskytl ale především geniálnímu hráči na dechové nástroje Ericu Dolphymu. Na Dolphyho LP deskách vytyčil nové směřování rytmického doprovodu a připravil svět na příchod revolučního free bopu a improvizace.
Za svůj bubenický vzor si vybral Papa Jo Jonese člena big bandu Counta Basieho. Za absolutní vrchol a důkaz Papa Jo dovedností považoval nahrávku skladby The World Is Mad z roku 1940. V té době Roy již jazzové hudbě beznadějně propadl díky staršímu bratrovi trumpetistovi Douglasovi, jenž mladšího sourozence bral s sebou na klubová vystoupení.
„…pobíhal jsem po domě s bratrovými paličkami a bum – začal jsem do všeho bušit“
Pocházel z hudební rodiny usídlené v bostonské okrsku Roxbury, známém pestrou kulturní směsí ras a národů. Jeho rodiče se aktivně angažovali v kostele, matka zpívala a otec hrál na varhany. Jeho bratr Douglas tenkrát hrál na bubny ve středoškolském pochodovém souboru, což podnítilo Haynesův zájem o bubnování. „…pobíhal jsem po domě s jeho paličkami a bum – začal jsem do všeho bušit,“ vzpomínal v rozhovoru pro NPR v roce 1997, “Takže později jsem si začal pořizovat kousky bicí soupravy – jako virbl, basový buben a činely. Kupoval jsem je po jednom kusu. A než jsem se nadál, bylo mi asi šestnáct let, začal jsem do nich bušit a začal jsem dělat koncerty.“
Na profesionální muzikantský chlebíček si Roy Haynes začal vydělávat od roku 1942 v bostonských klubech s muzikanty, jako byli Frankie Newton, Sabby Lewis nebo Pete Brown. Před angažmá u tenorsaxofonisty Lestera Younga se vyučil v kapele pianisty Luise Russella (1945 – 1947). Na slavné newyorské 52. ulici debutoval v roce 1949 jako člen sextetu pozounisty Kaie Windinga. Rychle si tam vybudoval pověst báječně swingujícího a invenčního hráče.
Haynesově bubenickému stylu se říkalo „Snap Crackle“
Haynesovu stylu se přezdívalo ‘Snap Crackle’. Ústředním bodem a fascinující primární silou pro něj byl ride činel. Přes něj řídil všechny ostatní zvuky vycházející ze zbytku soupravy – z virblu, basového bubnu a hi-hatky. Jeho nemilosrdné údery na malý buben a vytváření úchvatných rytmických struktur na činelech a hajtce se vyznačovaly řízností a současně finesou, stejně jako nebývalým smyslem pro groove. Hi-hatku ostatně považoval za samostatný nástroj. Fascinoval způsobem, jakým na ni vyťukával nakřáplé rytmy.
V srpnu 1949 šel do nahrávacího studia s fenomenálním pianistou Budem Powellem a famózním trumpetistou Fatsem Navarro. Společně pořídili pár snímků pro jeden z nejvýznamnějších titulů bebopové éry The Amazing Bud Powell (Volume 1) (Blue Note Records, spotify link). Sestavu doplnili tenkrát teprve osmnáctiletý benjamínek tenorsaxofonista Sonny Rollins a kontrabasista Tommy Potter.
„U Birda jsem měl pocit, že paličky bubnují úplně samy“
Později si Roye k sobě vytáhl altsaxofonista Charles Parker do kvarteta, se kterým vystupoval také v koncertní sérii Jazz At The Philharmonic (JATP) Normana Granze. Haynesův vitálně rtuťovitý styl našel uplatnění v Parkerových nespoutaně bebopových bězích. Vše skončilo nepříjemným osobním rozkolem.
Roy se domníval, že ho před dalšími vystoupeními JATP odmítl angažovat Granz. Parkera měl údajně přesvědčit, aby ho nahradil Buddym Richem. Granz naopak tvrdil, že to byl samotný Bird, kdo chtěl hrát s Buddym. Když se Haynese zeptali, jaké to bylo vystupovat s fenomenálním altsaxofonistou, odpověděl: „Hrát s Birdem bylo stejné, jako když jsem byl s Prezem (Lesterem Youngem). Měl jsem pocit, že paličky bubnují úplně samy.“
Pět let se zpěvačkou těch nejpomalejších balad
V roce 1953 Haynes nastartoval pětiletou spolupráci se zpěvačkou Sarah „Sassy“ Vaughan. „Zpívala asi jedny z nejpomalejších balad na světě,“ ohodnotil Roy její pěvecký talent. Doprovodné trio s ním ještě tvořili Jimmy Jones (piano) a Joe Benjamin (basa). Benjamin dokázal rozeznít kontrabas tím správným způsobem a dát baladickým písním úchvatnou atmosféru. Při častých Sassyných turné po Evropě Roy využíval každou příležitost a nahrával s jinými muzikanty, které na svých cestách potkával.
Souběžně s tím natáčel také s pianisty Theloniousem Monkem, Phineasem Newbornem, kornetistou Natem Adderleym, vibrafonistou Jackie McLeanem, barytonsaxofonistou Gerry Mulliganem a dalšími jazzmeny. Své první album Roy Haynes Modern Group (spotify link) vydal u Swing Records již v roce 1955. V rychlém sledu následovala další dvě alba, Busman’s Holiday a Jazz Abroad, na němž se dělil o druhou stranu s Quincy Jonesem.
To o tři roky mladší LP deska We Three (1958, New Jazz Records, spotify link) s klavíristou Phineas Newbornem a basistou Paulem Chambersem je do nejmenších detailů ukázkově propracovaný straight-ahead jazz té doby, včetně kompozice Reflection s latinou ovlivněným rytmem Haynesovy “hajtky”.
alba, na nichž se dějí věci neslýchané
Na přelomu páté a šesté dekády se Roy Haynes podílí na eponymním albu (spotify link) mladičkého excelentního trumpetisty Little Bookera. Rytmiku tehdy tvořili ještě pianisté Tommy Flanagan, Wynton Kelly a s brilantně zahranými kontrabasovými party se přidal Scott LaFaro. Zvláště ve skladbách Life’s A Little Blue a The Grand Valse se dějí věci neobvyklé – hodné zvýšené posluchačské pozornosti. Nahrávky vyšly o šestnáct let později v reedici u Island Records pod názvem The Legendary Quartet Album.
Royovo jméno najdeme i na muzikantské soupisce průlomového alba The Blues And The Abstract Truth (1961, Impulse! Records, spotify link) se spoustu neobvyklých barev, harmonizací a nástrojových kombinací saxofonisty, skladatele a aranžéra Olivera Nelsona.
Zvukový příliv Haynesových činelů a nečekaných výpadů v nahrávce Wailing Wall z kolekce Smoke Stack (1966, Blue Note Records, spotify link) pianisty Andrewa Hilla vytváří podklad pro smyčcové sólo basisty Richarda Davise, které Don Heckman popsal jako „dlouhou deklamační linku, která se smyslně pohybuje v půltónových a mikrotónových změnách výšky tónu.“
„Snažil jsem se naslouchat všem. Nesnažil jsem se dělat to, co dělali všichni ostatní.“
V jednom rozhovoru Roy Haynes popsal tajemství svého úspěchu: „Snažil jsem se naslouchat všem. Nesnažil jsem se dělat to, co dělali všichni ostatní, ale naslouchal jsem. Uši jsem měl vždycky nastražené.“ Jeho hra právě proto nikdy nezněla zastarale. To byl také důvod, proč si ho do studia zvali nejenom saxofonista Stan Getz či vibrafonista Gary Burton – nejenom na LP desce Times Square (spotify link) z roku 1978.
Mezi skvosty Royovy diskografie je i jedna z nejlepších triových LP desek Now He Sings, Now He Songs (1968, Blue Note Records, spotify link) s pianistou Chickem Coreou a českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem. Naopak jeho velmi zdařilé album Hip Ensemble z roku 1971 spojovalo jazz, rock a funk, což byl subžánr později známý jako avantgardní jazz.
Tajemství udržení mladického ducha
Hudební příběh Roye Haynese pokračoval i v dalších dekádách navzdory pokročilému věku. Většinu svých nahrávek a koncertů realizoval pod hlavičkou hudebních sdružení Hip Ensemble či Fountain Of Youth Band, jež sestavil na počátku 21. století, a ve které hrálo několik mladých nadějných jazzových talentů včetně saxofonisty Marcuse Stricklanda.
Stárnutí je však nevyhnutelné. Bývá někdy nemilosrdným porobitelem elánu, nálady i životního ducha. „Tajemstvím udržení mladického ducha je pro mě dost možná hraní na bicí. Vím, že se při hraní cítím dobře, a také se mi dobře spí,“ prozradil na sebe Roy.
Seznam hudebníků, s nimiž Haynes spolupracoval v seniorním věku je úctyhodný. S kytaristou Patem Methenym a basistou Davem Hollandem natočil rytmicky silný, přímočarý jazzový titul Question And Answer (1990, Geffen Records, spotify link). Jiné výtečné trio sestavil v roce 2000 s kontrabasistou Johnem Patitucciho a pianistou Danilo Pérezem. Stihli sice připravit jen výbornou LP desku The Roy Haynes Trio Featuring Danilo Perez & John Patitucci (GRP Records, spotify link) s mnoha jazzovými standardy, jež ale může sloužit naprosto dokonale coby encyklopedie Royova rytmického talentu.
Jazzový svět byl na konci roku 2024 doslova decimován. V rychlém sledu za sebou ho opustili tenorsaxofonista Benny Golson, producent, trumpetista a aranžér Quincy Jones, altsaxofonista Lou Donaldson a po nich Roy Haynes. Myslím, že to na dlouhou dobu stačilo.
