Naposledy aktualizováno: 26.12.2024
Od samotného počátku existence Roxy Music bylo zřejmé, že nejde jen o hudbu. V jejich osobitém díle se spojila elegance beatlesovského rocku a bowieovského glamu s divadelně kostýmovanou pódiovou sebeprezentací. Navíc v něm najdeme směs popové kultovní nostalgie, stylizovaných vysokých vokálů, hardrockové kytary a zvukových experimentů s hoboji a syntezátory.
láska k věcem, které jsou tím, čím nejsou
Roxy Music, anglická rocková skupina založená v listopadu 1970 zpěvákem Bryanem Ferrym (26. 9. 1945) a baskytaristou Grahamem Simpsonem (13. 10. 1943 – 17. 4. 2012), reprezentovala a spoluvytvářela odnož britského art a progresivního rocku. Skloubili špičkové umění „s láskou k hyperbole, k tomu, co není, k věcem, které jsou tím, čím nejsou,“ jak definovala pojem “camp” americká spisovatelka Susan Sontag. Podle toho se i pojmenovali. Vybírali ze seznamu jmen starých kin. Ferrymu se líbilo Roxy, protože mělo “zvuk”, jakýsi “zašlý glanc” a “vlastně nic neznamenalo”.
Tvůrčí inspiraci čerpali z amerického pop artu, psychopopu, desek Motownu s černošským soulem a music hallových standardů. Z jejich hudebního a estetického odkazu; a Ferryho trvalé fascinace neotřelým dandysmem, coby protilátce proti britské škrobenosti, se v podstatě náhodou vyvinula New Wave. Zároveň kladli důraz na nastupující moderní trendy v oblečení a pečlivou úpravu účesů. Elegance je přitom v rocku – hudbě, která se snaží rozbíjet společenské rozdíly – spornou ideou.
Když na konci roku 1972 předskakovali na americkém turné Jethro Tull, lhostejné newyorské publikum jejich neotřelou uměleckou stylizaci padesátými lety odzívlo. Roxy Music to bylo jedno. V dalších letech jen trochu ubrali z kostýmní show, zařazování taneční choreografie a více zapracovali na jejich provázání s hutně vystavěným rockem.
zvuk kapely nikdy neztratil schopnost vyvolat niterné vzrušení
Shrnuto a podtrženo. Roxy Music jako jedni z mála dokázali s vkusem přecházet z jedné exoticky strukturované, hypnotické hudební sekce do druhé, aniž by se narušila kontinuita mezi nimi. Zvuk kapely měl statickou, nezúčastněnou auru, jež však nikdy neztratila schopnost vyvolat niterné vzrušení. Pop music obohatili; nazvěme to třebas punk-progresivní fúzí a směsí úderných beatů. Geniální zvukový čaroděj Eno přispěchal s převratným využitím syntezátoru, zvukových efektů a přednatočených zvukových smyček, aby podbarvil drásavé nálady písní Roxy Music.
V jejich nepřesluchnutelných nahrávkách, byť leckdy přehnaně okázalých, se snoubí nezaměnitelné umělecké sklony všech členů kapely. Frontman a prakticky dvorní dodavatel písňového materiálu Bryan Ferry – někdejší student konceptuálního umění na škole v Newcastlu, učitel a klavírista s pouhými deseti lekcemi – se sice nejprve neúspěšně ucházel o místo zpěváka u King Crimson po odchodu Gordona Haskella. Bryanově smyslu pro nadsázku a zálibě v tématech dekadence, hédonismu a zhrzení by angažmá u progrockového monumentu asi stejně nedávalo smysl.
Než Frippovo kytarové experimentování, ho více zaujaly horoucí riffy a sóla neústupného kytarového bojovníka Phila Manzanery (31. 1. 1951), podmanivá hra na saxofon a hoboj Andyho Mackaye (23. 7. 1946) a důrazný rytmus bubeníka Paula Thompsona (13. 5. 1951). K Ferryho posmutněle melodickému vokálu se dokonale hodily elektronické hříčky a klávesové linky Briana Eno (15. 5. 1948), jak je slyšíme na prvních dvou LP deskách. Byly předzvěstí Enovy ambientní hudby po odchodu ze skupiny v roce 1973 a propůjčily skupině styl. Brianův přínos byl později ostatními občas zlehčován zmínkami o jeho původní roli zvukaře a technického poradce.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
pečlivě pěstovaná estetika Roxy Music se ale vždy vymykala z řady
Zpočátku kapelu pohánělo právě tvůrčí napětí mezi zvukovým hledačem Brianem Enem a sukničkářským frajírkem Bryanem Ferrym. Díky jejich zálibě v extravagantním oblékání byli Roxy Music jakousi módní verzí Velvet Underground, samý třpyt a zlato. Debut v televizním pořadu BBC Top Of The Pops v roce 1972 s písní Virginia Plain (umístila se v TOP 5) je často zmiňován jako zlomový okamžik glam rocku. To již baskytaristu Grahama Simpsona nahradil Rik Kenton. Po jeho odchodu už kapela nikdy neměla stálého baskytaristu.
Pečlivě pěstovanou estetiku Roxy Music měl na starost Ferryho přítel z malířské a sochařské školy Antony Price. Díky Antonyho nápadům se vymykali z řady ostatních rockových kapel. Dalším, čím se skupina odlišovala, byla nadsázka. Ferry se ostatně v rozhovorech často zmiňoval, že má smysl pro humor. Nikdy mu ale nechybělo zlovolné satirické ostří. V jeho skladbách probublává cosi, co lze nazvat démonismem, jakousi surrealistickou, ujetou hysterií, byť přísně kontrolovanou. To, že humor, úzkost i zoufalství jsou podány v afektu, je činí ještě podmanivějšími.
na titulní strany obalů si vybírali portréty modelek
Kapela si rovněž získala renomé provokativními obaly alb, na nichž pózovaly známé modelky nebo přítelkyně muzikantů. Na debutu je Kari-Ann Muller, pozdější manželka bratra Micka Jaggera. Další byla modelka Amanda Lear. V té době s ní Bryan Ferry randil. Později byla múzou Salvatora Daliho. Dokonce se objevila i v čs. normalizační televizi. Dokážete si představit titulní stránku Zemědělských novin, na nichž by byly Constanze Karoli a Eveline Grunwald pouze ve spodním prádle? Problém byl i v prudérních USA. Obálku zakryl neprůhledný přebal. Po Amandě Lear byla Jerry Hall již druhou Ferryho přítelkyní na titulní straně obalu alba Roxy Music.
Po čtyřleté odmlce chtěli řadu změn. Z obalu zmizely modelky. Ferry použil figuríny z obchodních výloh. Další obal navrhl Peter Saville. Oštěpařky na něm jsou Aimee Stephenson, Shelley Mann a Roslyn Bolton (jediná na zadní straně). Peter Saville dostal zakázku i na obálku posledního studiového alba Roxy Music. Pod přilbou je ukryta Lucy Helmore – další, již třetí Ferryho dívka. Vzal si ji za ženu. Možná i o tom je závěrečné dílo kapely.
dokázali, že rock’n’roll může pojmout vlastně cokoli
I dnes se zdá, že Roxy Music se svoji hudbou stojí v Pantheonu pop music tak trochu osamoceni. „Rozhodně jsme nebyli první kdo by se při tvorbě inspiroval cizími vzory,“ řekl později Mackay, „ale řekli jsme a dokázali, že rock’n’roll může pojmout – no, vlastně cokoli.“ Hlavním poselstvím písní Roxy Music je opravdová lidská touha a vášeň. Odehrávají se v nich nemilosrdné střety chladné, idealizované ženskosti s emotivním, ale nakonec bezmocným mužským romantismem. Léky nezabírají a vedou jedince hledajícího uspokojení k bolestně nenaplněnému hledání.
Snad jedinou výjimkou je optimistická Do The Strand. Roxy Music ji hrávali na závěr koncertů. Podle Bryana Ferryho se jedná o jakýsi esej o výletu do země muzikálového autora Colea Portera a tanečních dupáren, v nichž se meziválečná generace oddávala charlestonu. Je oslavou radosti ze života. „Porter psal o věcech, které byly aktuální a v denních zprávách, a používal skutečná jména míst nebo lidí, a já jsem šel v jeho stopách,“ vysvětlil lídr Roxy Music.
písně jsou podbarveny černým humorem nebo rafinovanou bezútěšností
V jejich diskografii nalezneme další skvosty. Ať již zásadní nealbové singly včetně bravurní Virginia Plain, funkem prosycené Pyjamarama či uhlazený cover Johna Lennona Jealous Guy vydaný v roce 1981 po Lennonově smrti. K nim náleží žánrově nezařaditelné skladby jako Love Is The Drug, The Bogus Man, Song For Europe, If There Was Something, The Thrill Of It All, Editions Of You, Avalon, ale také In Every Dream Home A Heartache s Ferryho nejednou znepokojivým chraplákem.
Písně jsou podbarveny černým humorem nebo rafinovanou bezútěšností a zaměřují se na přetvářku krásy a otřepané úskalí luxusu. Re-Make/Re-Model je přesně takovým milostným příběhem o nedostižné krásce, která je pravděpodobně robotem. Both Ends Burning není o tak robotické, ale stejně zrádné lásce. Na túře 1975/1976 ji daly uječené sboristky Doreen Chanter a Jacqui Sullivan teprve tu správnou šťávu. Roxy Music podobnými příběhy ovlivnili hvězdy hitparád včetně Cars, INXS, ABC či Duran Duran aj., stejně jako uctívané kultovní osobnosti typu Ultravox, Talk Talk a Japan.
osm studiových alb a jeden koncertní záznam
I s přestávkami, kdy se rozpadli, netrvala jejich kariéra déle než deset let. Stihli natočit jen osm výtečných studiových alb a vydat jeden koncertní záznam Viva! Roxy Music (1976, Island Records, spotify link). Finální řadová LP deska vyšla v roce 1982. O jejich posledním albu Ferry prohlásil, že „spočinuli v zemi nejzazší fantazie.“ Za tak relativně krátkou dobu prošli pozoruhodnými stylovými proměnami. S Enem nabídli excentrický glam rock na eponymním debutu Roxy Music (1972, Island Records, spotify link) a jeho následovníku For Your Pleasure (1973, Island Records, spotify link). I po Enově odchodu, o němž řekl: „… jakmile dosáhnu jistoty, jdu pryč,“ zůstal jeho vliv dlouhou dobu jasně slyšitelný.
S Brianovým nástupcem houslistou a klávesistou Eddiem Jobsonem (28. 4. 1955) nahráli progresivně laděnou verzi toho, co by se dalo nazvat novou vlnou. Jobson neměl zájem tolik experimentovat s elektronikou. O to více byl připravený vycházet vstříc Ferryho skladatelským vizím. Trojice alb Stranded (1973, Island Records, spotify link), Country Life (1974, Island Records, spotify link) a Siren (1975, Island Records, spotify link) znamenala technicky náročný umělecký vrchol kapely v polovině sedmdesátých let.
Po prvním rozpadu se Roxy Music nejprve vrátili jarní americkou koncertní šňůrou v roce 1979. Pokračovali i prací v nahrávacím studiu nad dlouhohrajícími deskami Manifesto (1979, E.G. Records, spotify link), Flesh + Blood (1980, E.G. Records, spotify link), Avalon (1982, E.G. Records, spotify link). Představili na nich uhlazenou, svěží formu originálních romantických balad. Byla to éra komerčního rozkvětu Roxy Music z počátku osmé dekády, stojícího na soulových hlubinách, které jsou od té doby charakteristickým znakem Ferryho vlastního tvůrčího směřování.
hráli pozoruhodnou, těžko popsatelnou muziku inspirovanou mnohotvárnými kulturními vlivy
V dnešní době prosperity a úpadku mají Ferry, Mackay a Manzanera statut zasloužilých rockových veteránů éry albového rocku a také pověst samolibých, nafoukaných muzikantů a tak trochu flákačů. Naštěstí. Rozpadli se totiž na vrcholu své popularity. Přičemž již předtím pracovali na vlastních sólových nahrávkách. Nemají tudíž potřebu nahrát společné nové album. Ponechávají umělecký odkaz Roxy Music celistvý tak, jak ho zanechali v roce 1983. Přesto jsou relevantní i pro takové Radiohead či Air.
Roxy Music se významně zapsali do dějin moderní hudby. Hráli pozoruhodnou, těžko popsatelnou muziku inspirovanou mnohotvárnými kulturními vlivy. Na jejím vzniku mělo podíl několik výtečných hudebníků. Pokud kdy později vyrazili na reunionové koncertní turné pod hlavičkou Roxy Music, evidentně si více než nostalgie užívali vzájemné společnosti a jejich vystoupení je očividně bavila.
Na Spotify má jejich kompletní playlist složený z písní ze studiových alb šestaosmdesát položek a trvá necelých sedm hodin.
