Naposledy aktualizováno: 22.2.2025
Pete „Guitar“ Lewis (pravděpodobně 11. 7. 1913 – 25. 9. 1970, narozen jako Carl Lewis) je jedním z nejpozoruhodnějších černošských hráčů na elektrickou kytaru, které jazzu a blues darovaly jihozápadní státy americké Unie Louisiana, Texas a Oklahoma. Dodnes je prakticky neznámý a jeho život je obestřen tajemstvím.
Rozvíjel odkaz prvních černošských bluesových a jazzových „axmenů“
Oklahomský rodák Pete „Guitar“ Lewis hrál na kytaru ostře, přesně a dravě. Převzal štafetu od prvních černošských bluesových a jazzových „axmenů“ hrajících na elektrickou kytaru (Eddieho Durhama, Charlieho Christiana, T-Bone Walkera nebo Oscara a Johnnyho Mooreových) a dál rozvíjel jejich odkaz.
Elektrickou kytaru pozvedl do nových výšin, když dokázal předvést důmyslné výrazové kreace, jež hraničily s jazzem, až po podladěné riffy, které ze svého nástroje bez okolků vyloudil – někdy i v jedné písni, nebo v případě potřeby v krátkém dvanáctitaktovém sóle.
na kytaru se učil hrát jen pár týdnů
Na kalifornské rhythm’n’bluesové scéně se náhle vynořil v roce 1947. Přihlásil se do oblíbené soutěže hudebních talentů, kterou pořádal kapelník a hudební producent Johnny Otis každý čtvrtek ve svém klubu Barellhouse. Ačkoli se začal učit hrát na kytaru jen pár týdnů předtím, i tak byl určen za vítěze. Okouzlený Otis s ním na místě podepsal kontrakt na místo kytaristy ve svém orchestru.
Vedle Lewise najal i vokální trio A-Sharp, které skončilo na druhém místě za Petem. Časem se z A-Sharp Trio stali jedni z fenoménů doo-wopové scény The Robins.
Johnny současně domluvil na následující den nahrávací frekvenci ve studiích Excelsior Records, na níž se k Lewisovi a k A-Sharp připojil další Otisův nadějný muzikant – altsaxofonista Big Jay McNeely (ten natočil skladbu Barrellhouse Stomp, na níž Pete ale nehrál).
Deska s nahrávkou instrumentální skladby Midnight In The Barrellhouse, v níž čtyřiatřicetiletý debutující kytarista složil hold klubu, ve kterém hned napoprvé tak zazářil, se prodávala velmi dobře. Dokonce ji do distribuce převzalo mnohem větší nezávislé vydavatelství Savoy Records z New Jersey. Ani to však Excelsior nezachránilo od úpadku. Otisovu nahrávací smlouvu nejprve převzali Modern Records (u nichž Lewis hraje například na podobně bohulibé Thursday Night Blues) a v listopadu 1949 Otisova kapela přechází na dvě sezóny k Savoyi.
Skvělý kytarista, který však natočil příliš málo nahrávek, a většinu z nich jako člen kapely Johnnyho Otise
Téměř celých devět let, co Pete koncertoval a pracoval v nahrávacím studiu s Otisovou kapelou, dostával občas prostor, aby se mohl blýsknout na kytarových číslech jako Boogie Guitar, Hangover Blues (neúprosná, ale nadčasová záležitost), New Orleans Shuffle a Honky Tonk Boogie.
Koncem roku 1951 se orchestru ujímá značka Mercury Records. Do čela saxofonové sekce se tenkrát postavil na několik měsíců Ben Webster. Pete a Big Ben se navzájem respektovali. Je to slyšet ve snímcích jako One Nighter Blues a Goomp Blues. Podle Otise se mu jeho úžasný tenorsaxofonista svěřil, že takového bluesového kytaristu zatím ještě neslyšel.
Tak trochu za zády obou vydavatelství si Otis rozjel další spolupráci. Domluvil se s Federal Records na pozici talent-scouta a také na sérii nahrávek, které produkoval, aranžoval a natočil se svou kapelou, ale kvůli smluvním závazkům jinde vyšly pod jmény zpěvačky Little Esther, saxofonisty Prestona Lovea a právě Petea Lewise. Šikovný kytarista chytil šanci „za pačesy“. Z jeho osmi snímků u Federal je z čeho vybírat. Skočné Lousiana Hop není co vytknout. V Ooh Midnight zpívá Little Esther. Bohužel, její vokál se vůbec nehodí do potencionálního bluesového hitu.
Nebyl žádný břídil ani na foukací harmoniku nebo jako zpěvák
V Harmonica Boogie, The Blast a Scratchin‘ předvedl Peter „Harmonica“ Lewis, že nebyl žádný břídil ani na foukací harmoniku. Největší překvapení ale na vás čeká v písních Crying With The Rising Sun, Raggedy Blues a Chocolate Pork Chop Man. Pete „Vocal“ Lewis v nich zpívá. Ale jak! Oduševněle, jako bluesový shouter a nakonec dá vyznít svému stylovému barytonu, když je za “chlubílka” – neodolatelného a nejvýkonnějšího milence (Yes I’ll rock and roll you until you both are dead). Škoda, že Otis nevyužil Lewise jako vokalistu na žádné ze svých nesčetných nahrávek. Záhada.
Možná to bylo tím, že se v létě 1952 Otis upsal Peacock Records. Vlastnil je „Car houstonského podsvětí“ Don Robey a Johnny znovu začal nahrávat pod svým jménem. Samozřejmě, že u toho nechybí ani Pete. Jeho kytara určuje styl a vyznění písní nových Otisových nadějí – Marie Adams, Joe „Google-Eyes“ Augusta, Johnnyho Ace (posmrtně vydaná Pledging My Love je jednou z těch zásadních písní, které ukázaly cestu soulové hudbě) a především Willie Mae „Big Mama“ Thornton (řádně peprná Hound Dog pojednávající o pettingu).
Okolo originální verze Hound Dog panuje i po letech několik kontroverzí. Faktem je, že nejvíce práce na ni odvedli, vedle Willie Mae, Otis a Lewis. Johnny je na etiketě zmíněn alespoň jako spoluautor. Jeho aranžmá dalo nahrávce švih. Na Peteho se nedostalo, což je od dua Leiber a Stoller dost hanebné. Bez jeho kytarového riffu by se z téhle písničky nikdy nestal hit.
Osmiletou plodnou spolupráci ukončil alkohol
Spolupráce Lewise s Otisem pokračovala až do poloviny páté dekády, kdy Johnny vydával vlastní desky u svých značek Spin, Dig a Ultra Records. Někdy v průběhu roku 1956 vyvrcholilo napětí mezi kapelníkem a jeho kytaristou. Otisův životopisec George Lipsitze píše v knize Midnight At The Barrellhouse: The Johnny Otis Story (2013, Univ Of Minnesota Press), že hádkám, za nimiž byly Lewisovy problémy s chlastem, předcházelo Peteovo přibližně roční mlčení, během něhož přestal se svým šéfem komunikovat.
Jak to začalo, tak to i skončilo. Lewis s Otisem náhle začal znovu mluvit, jako by s nic nestalo. Johnny se nakonec rozhodl, že na nespolehlivého ochlastu již nebude vsázet. Náhradu našel v dalším talentovaném muzikantovi Jimmym Nolenovi.
Nepotvrzené informace z posledních let Peteova života
Je doloženo, že Pete Lewis hrál na kytaru v losangeleských klubech ještě v roce 1962. Zmiňuje to i nikým ověřený komentář od Dr. Maria St. Dehaven pod ukázkou blues Back Door Troubles, z roku 1952 na YouTube: „Pete se přistěhoval do kalifornského Bakersfieldu v roce 1960. Potkal jsem ho tam někdy v roce 1962, když mi bylo sedmnáct. Nebyl už s Johnnym Otisem, ale měl tam svou vlastní kapelu. Připojil jsem se k jeho kapele jako mladý pianista. Naučil mě hrát na kytaru a harmoniku a taky střílet králíky (byli jsme tak chudí, že to bylo skoro všechno, co jsme jedli).“
Vzkaz končí slovy: „Pete byl ještě naživu, když jsem odjížděl z Bakersfieldu, ale pomalu odcházel. Nevím, co se s ním kdy stalo, a nepodařilo se mi vypátrat jeho rodinu ani zjistit, kde je pohřbený. Pokud má někdo informace, prosím, ozvěte se mi.“ Dr. Mario St. Dehaven také upřesnil, kde Lewis žil v první polovině šesté dekády: „Od roku 1962 do roku 1965 bydlel tam nahoře v Bakersfieldu. To vím jistě. Bydlel v jednom ze zadních pokojů Cotton Clubu na Lakeview Avenue, kde jsme často hrávali. Cotton Club vlastnili příbuzní zpěváka Gena McDanielse z písně If I Had A Hammer…“
Pak, jako se Pete „Guitar“ Lewis z ničeho nic v hudební branži zjevil, tak se náhle vytratil. Otis tvrdil, že ho naposledy potkal krátce po losangeleských nepokojích ve Wattsu roku 1965. Z Lewise se již dávno stal pijan a zřejmě žil na ulici. Zemřel v roce 1970, ve věku padesáti sedmi let.
