Siouxsie And The Banshees, na počátku byla jen spontánní odvaha

Naposledy aktualizováno: 14.11.2018

Steven Severin (25. 9. 1955, narozen jako Steven John Bailey) a zpěvačka Siouxsie Sioux (27. 5. 1957, narozena jako Susan Janet Ballion) založili skupinu Siouxsie And The Banshees pouhý den před koncertní premiérou na dnes legendárním punkovém festivalu v londýnském 100 Clubu.

debut na punkovém festivalu v londýnském 100 Clubu

Dvoudenní akce se uskutečnila 20. – 21. září 1976. Společně s debutujícími Siouxsie & The Banshees na ní hrály kapely The Clash, Sex Pistols, Subway Sect, Stinky Toys, Chris Spedding & The Vibrators, The Damned a manchesterští Buzzcocks. Na svědomí ji měl bývalý krátkodechý manažer glamrockových The New York Dolls a především zdatný manipulátor Malcolm McLaren.

V polovině sedmdesátých let minulého století to ve Spojeném království vřelo nejenom na hudební scéně. Ekonomická a ropná krize vehnala na úřady práce statisíce mladých lidí. Britská vláda jim dokázala nabídnout jedinou budoucnost. Tou byla finanční podpora v nezaměstnanosti. Emoce a frustrace si mladí vybíjeli při nejrůznějších násilnostech nebo rvačkách. Ke střetům docházelo nejčastěji v průběhu fotbalových utkání nebo po jejich skončení.

V nastalém společenském chaosu začalo být jasné, že alespoň minimální šanci uspět mají pouze odvážní, kreativní jedinci s vizí a touhou něco změnit a dokázat.

Severin si necelý den před koncertním debutem vypůjčil baskytaru od kapely Subway Sect a zkusil si na ní poprvé v životě zahrát. Coby teenager si sice na magnetofon nahrával nejrůznější venkovní ruchy a zvuky, se kterými později experimentoval, ale na žádný hudební nástroj nikdy nehrál. Před premiérou si kapela dokonce střihla desetiminutovou zkoušku. Jejich tehdejší bubeník Sid Vicious ji ukončil lakonicky: „To stačí!“

neumětelové, hrající si na muzikanty

Z odvážného a spontánního začátku se nakonec zrodila post punková legenda Siouxsie And The Banshees. Nezměrným tvůrčím nasazením a neustálým stylovým vývojem překonala své tehdejší vzory, s nimiž sdílela pódium 100 Clubu.

Siouxsie se svěřila se svým poznatkem: „Lidé si dnes již skoro nepamatují, že ženám punk velmi prospíval. Motivovalo je to k tomu vzít do ruky kytaru, a ne být zpěvačkou. Umožnilo nám to vystupovat se vší razancí a vervou.“

Steven si na počátky vzpomíná takto: „Pro mnoho lidí jsme byli neumětelové, hrající si na muzikanty. V počátcích to byla pravda. Vzít do rukou hudební nástroje, vystoupit s nimi na pódium a hrát, bylo projevem obrovské odvahy. Po letech je jasné, že právě odvaha byla naší největší předností a výhodou. Sebedůvěru nám dodávala především solidní znalost nejrůznější nahrávek, naposlouchaných z našich sbírek vinylových alb a singlů, ale také příklad kluků ze Sex Pistols.“

Na začátku existence se kapela k hraní stavěla laxně. Nevlastnili ani žádné hudební nástroje a aparaturu. Ty si vždy vypůjčili od skupin, se kterými hráli. Po půl roce existence si kytarista alespoň pořídil kytaru. Zbytek skupiny se rozhodl investovat finanční prostředky do základního vybavení až mnohem později.

obrátili nevýhodu počátečního nedostatečného vybavení  ve svou uměleckou přednost

Vše probíhalo v duchu jednoduché a pragmatické Severinovy filozofie: „Pojďme vyjít z toho, co máme. Naučme se to ovládat a postupně se budeme zlepšovat.“

The Banshees tak dokázali obrátit nevýhodu počátečního nedostatečného vybavení  ve svou uměleckou přednost. Nakonec ji dovedli až na samou hranu maxima možného.

Více jak dvě desetiletí trvající alternativní tvář úspěšné kariéry přehledně zdokumentovala čtyř disková kompilace B-stran singlů a raritních nahrávek Downside Up z roku 2004.

V úvodu přiložené podrobné brožury Siouxsie přiznává: „Vždy jsme působili záhadným dojmem. Samozřejmě jsme měli i svoji zajímavou tvář. Ta naše byla ukryta na spodní straně našich singlů a maxisinglů. Fanoušci se k ní dostali pouze tehdy, pokud otočili vinylovou desku i na druhou stranu a přehráli si ji. Většina nahrávek pro B strany vznikala ve chvatu a časovém tlaku. Neměli jsme prakticky žádný čas písničky nazkoušet. Šlo o to, abychom během jediného víkendu rychle něco složili, nahráli a namixovali. Studio jsme opouštěli v pondělí ráno, když do něj nastupovala četa uklízeček.“

Tím urychlili svůj hudební vývoj a zároveň rozvíjeli společné muzikantské představy. Základní duo Sioux a Severin přežilo nejenom první generaci anglických punkových kapel, se kterými začínali, ale i ty následující, jako Sham 69 nebo Cockney Rejects.

významná pomoc disc jockeye johna peela

V té době se stali jedním z největších objevů vlivného rádiového disc jockeye Johna Peela. Ten je poprvé do vysílání BBC zařadil 5. prosince 1977. Souhrnné vydání rozhlasových nahrávek a televizních záznamů vyšlo v roce 2009. Komplet tří CD a jednoho DVD dostal název Siouxsie And The Banshees At The BBC (Polydor).

Siouxsie na první nahrávání pro Johna Peela vzpomíná: „V té době jsme ještě neměli podepsanou nahrávací smlouvu. Pozvání do studií BBC pro nás bylo důležitým potvrzením toho, že se někdo o to, co děláme, zajímá a že to má nějakou hodnotu… současně nás potěšil zájem rozhlasových techniků a jejich snaha nám maximálně pomoci s nahráváním. Cítili jsme se tak trochu jako žáčkové ve škole.“

Syrový debut The scream a jeho pokračování Join Hands

Mnohé z toho, co se bude dít v následujících letech, již naznačil syrový albový debut The Scream (1978, Polydor). Nejzajímavější skladbou na něm byla Overground, kterou Severin i po letech považuje za jednu z nejlepších, které The Banshees nahráli.

Kapela tenkrát šla do studia s vlastním konceptem, co a jak natočit. Potřebovali se jen v neznámém prostředí více zorientovat. To byl také důvod, proč požádali o producentskou a zvukařskou výpomoc velezkušeného Stevea Lillywhitea.

V listopadu 1979 kapelu opustili bubeník Kenny Morris a kytarista John McKay. Došlo k tomu v průběhu turné na podporu druhé LP desky Join Hands (1979, Polydor). Mnozí z fanoušků a hudebních publicistů očekávali definitivní konec existence Siouxsie And The Banshees.

Sioux a Severin ale všechny překvapili. Nejdříve si ujasnili, jak chtějí dále kapelu vést. Přestože vycházeli z chaosu punkového kvasu anglického léta 1976, skupinu od té chvíle drželi svorně v jakémsi společném diktátorském područí. „Přistoupili jsme na to, že je lepší, abychom naše ega podřídili společnému zájmu,“ vysvětlil později Severin a doplnil. „Jsem v podstatě introvert. Stačilo mi, že jsem na úspěchu kapely pracoval na zkouškách a ve studiu. Vyhovovalo mi, že prakticky veškerou pozornost na sebe strhla Siouxsie.“

ven z krize díky pestrému kaleidoscopu

Z krize vytěžili vynikající třetí studiové album Kaleidoscope (1980, Polydor), jehož jediným leitmotivem bylo nahrát každou skladbu jinak, aby si nebyla se zbytkem snímků podobná i za cenu toho, že ji nebude možné zahrát koncertně.

S dokončením podzimního turné ’79 a studiovými pracemi následující léto vypomohli bubeník Budgie a kytaristé Steve Jones s Johnem McGeochem. Budgie a John později přijali nabídku stálého členství.

McGeoch již tehdy nebyl žádným zelenáčem. Howard Devoto mu okamžitě nabídl kytarový post ve svých Magazine, které sestavil po překvapivém odchodu z Buzzcocks, když zjistil, že dokáže s přehledem zahrát všechny kytarové party ze slavného alba Marquee Moon newyorských Television.

V dalších dvou letech konsolidovaná kapela vydává výborná postpunková alba JuJu (1981, Polydor) a Kiss In The Dreamhouse (1982, Polydor), na nichž si McGeoch vystavěl v písních Spellbound, Arabian Knights, Into The Light nebo Cascade pomník jednoho z nejvlivnějších britských kytaristů osmdesátých let 20. století.

Následné turné již se skupinou odehraje znovu povolaný starý známý z podzimního turné 1979 – Robert Smith, leader a kytarista The Cure. Nahradí psychicky a fyzicky zdeptaného Johna McGeocha.

svěcení jara s robertem smithem

Díky společnému managementu obou skupin pokračovala v letech 1983 – 1984 spolupráce se Smithem. Výsledkem je zajímavé koncertní dvojalbum Nocturne (1983, Polydor), s dodnes legendárním úvodem singlového Israel, v němž zní výňatek ze Stravinského Svěcení Jara.

Po dvouleté přestávce vychází studiová novinka Hyaena (1984, Polydor), na níž jsou nejenom v úvodní Dazzle ještě sofistikovaněji využívány klávesové nástroje.

nástup digitálních technoligií

Robert Smith následně z Banshees odchází, aby znovu oživil vlastní kapelu. Nahradí jej kytarista/klávesista John Valentine Carruthers.

Tato etapa je zachycena na EP The Thorn (1984, Polydor) s přepracovanou Overground, na níž hrálo smyčcové kvarteto Chandos Players a albovém titulu Tinderbox (1986, Polydor) s výbornými písněni Cities In Dust a Candyman. Tuto úspěšnou etapu završí album cover verzí Through The Looking Glass (1987, Polydor) mj. s dylanovkou This Wheels On Fire nebo protirasistickou Strange Fruit, jíž proslavila v roce 1939 Billie Holiday.

V té době si Steven Severin pořídí Steinberg s programem Pro-24, postaveným na základech počítače Atari. Pro Siouxsie And The Banshees to byl významný stylový předěl a skok do digitálního světa. Severin se mohl uzavřít do domácího studia a v něm rychle připravit vše, co hodlal pro skupinu použít.

proměna v moderní poprockovou skupinu

Přerod postpunkové legendy v moderní poprockovou kapelu Steven popsal následovně: „Když zhodnotíte naši kariéru, jsme kapela, která je pevně rozkročená mezi analogovou a digitální éru. Vše důležité jsme se naučili v době analogu – pracovat se zvukovými smyčkami a zároveň trávit desítky minut drahocenného studiového času při nahrávání rozbitého skla. Tyhle cenné zkušenosti jsme si s sebou vzali do nového digitálního hudebního světa.“

Nový hudební přístup a směřování potvrdí trojice veleúspěšných studiových LP desek. Nejdříve vychází Peepshow (1988, Polydor) se třemi zajímavými singlovkami Peek-A-Boo, The Killing Jar a The Last Beat of My Heart. Na ní naváží tituly Superstition (1991, Polydor) v růžovém obalu s rozhlasovým trhákem Kiss Them From Me a The Rapture (1995, Polydor) z něhož zaujal singl Stargazer.

V té době se stal novým kytaristou/klávesistou Jon Klein a na posledních dvou albech kapelu doplnil klávesista/cellista Martin McCarrick.

S fanoušky se Siouxsie and The Banshees rozloučili v roce 2002 koncertním turné, z něhož vytěžili CD a DVD The Seven Year Itch Live. Kapela zrekapitulovala především repertoár z počátku existence. Základní trio Sioux, Severin a Budgie doplnil kytarista Knox Chandler.

A jaký recept na hudební dlouhověkost a vývoj nabízí začínajícím hudebníkům Steven Severin?

„Snažili jsme se, aby každé naše album neznělo podobně, jako to předchozí. Obrazně řečeno, neorali jsme stále stejné pole. Z krátkodobého hlediska jsme možná nebyli tak úspěšní, jako ti, kteří podlehli krátkodeché módě a odmítali se dále hudebně rozvíjet. Je mi lhostejné, na jakém místě stojíme v pomyslném pantheonu hudební historie. Důležité bylo, že jsme si dokázali udržet nadhled.“

Ukázky:

Overground (1978, Live – Peel Session) – https://youtu.be/qGGUr3TVUMs
Poppy Day (LP Join Hands) – https://youtu.be/jI0rXclqoPU
Tenant (LP Kaleidoscope) – https://youtu.be/bs8xZBUzKxE
Spellbound (LP JuJu) – https://youtu.be/9otg_Cm50RE
Into The Light (John Peel Session 18.2.1981) – https://youtu.be/8ex1Hki85sk
Cascade (LP A Kiss In The Dreamhouse) – https://youtu.be/sYSH1dWNW9M
Israel (LP Nocturne) – https://youtu.be/p3dR8OGx5EU
Dazzle (LP Hyaena) – https://youtu.be/nQcOVQEJor8
Cities In Dust (LP Tinderbox) – https://youtu.be/Inld-zDad0c
Peek-A-Boo (LP Peepshow) – https://youtu.be/gGH_16SICL0
Kiss Them For Me (LP Superstition) – https://youtu.be/ySGSb3pCUEM
Stargazer (The Rapture) – https://youtu.be/NLCTm0gvqMU