Naposledy aktualizováno: 17.10.2018
Bubeník Art Blakey (11. 10. 1919 – 16. 10. 1990, narozen jako Arthur Blakey, známý též jako Abdullah Ibn Buhaina) se nesmazatelně zapsal do historie jazzu jako jeden z největších bopových bubeníků a kapelníků.
Počátky budoucího učitele z jazzové mateřské školky
Art Blakey začínal coby školák vysedávat za pianem. V průběhu školní docházky již pojídá profesionální chlebíček. Později se pod vlivem nahrávek se špičkovými swingovými bubeníky Chickem Webbem a Sidem Catlettem se sám naučil hrát na bicí.
První placený bubenický post obsadí na podzim 1942 v orchestru Mary Lou Williams a poté pokračuje v big bandu Fletchera Hendersona, se kterým jezdí až do roku 1944. V Bostonu si založí vlastní orchestr s jepičím životem. Záhy se přesouvá do St. Louis, kde se tvoří revoluční bebopový big band Billyho Eckstinea.
V roce 1947 Eckstine kapelu rozpouští a Art zakládá první formaci, v jejímž názvu se objevuje slovo Messengers – The Seventeen Messengers a později jen The Messengers. Ve stejném roce spolupracuje s pianistou Theloniousem Monkem.
Na přelomu čtyřicátých a padesátých let odlétá na necelý rok do Afriky, aby se blíže seznámil s islámskou kulturou a později přijímá jméno Abdullah Ibn Buhaina.
od be bopu k hard bopu
Již na počátku bebopové éry Art razí názor, podobně jako Max Roach, že bicí jsou významným jazzovým nástrojem, měly by zvukově stát v popředí a spolupracovat s dechovými nástroji. Souhra bicích, piana a dechů je základem tehdejšího nového jazzového stylu – Hard Bopu.
Právě hudební koncepce postavená na důrazném rytmickém pojetí vedla Arta Blakeyho a pianistu Horace Silvera v roce 1954 k založení The Jazz Messengers. Dalšími zakládajícími členy byli trumpetista Kenny Dorham, tenorsaxofonista Hank Mobley a kontrabasista Doug Watkins.
Pěkným příkladem hardbopového přístupu je skladba Soft Winds na debutovém albu Horace Silver And The Jazz Messengers (1956, Blue Note). Bubeník a pianista v ní podporují oba hráče na dechové nástroje a doslova je ženou kupředu.
Jazzový kritik Chris Kelsey význam Arta Blakeyho zhodnotil slovy: „… Art nevnímal hru na bicí z pohledu barvy tónu; primárně vždy a pouze upřednostňoval rytmus. Blakeyho bicí souprava byla vždy neúnavným tahounem celé kapely.“
Doživotní spojení s Posly jazzu
Horace Silver po necelém roce kapelu opouští. Art Blakey se stavá kapelníkem a je tak doživotně spojen se jménem The Jazz Messengers.
Ti budou vždy reprezentovat prototyp hardbopové kapely, s hudebními kořeny v druhé polovině padesátých let 20. století, jež vyrůstají z pevných bluesových základů.
V průběhu dalších let vychází několik pozoruhodných gramofonových alb – dvoudesková Orgy In Rhythm (1957, Blue Note), Drum Suite (1957, Columbia), A Night in Tunisia (Vik, 1958) vydané pod modifikovaným názvem Art Blakey’s Jazz Messengers nebo The African Beat (1962, Blue Note) pod hlavičkou Art Blakey & The Afro-Drum Ensemble, na nichž se ještě více rozvíjí Blakeyho energické rytmické pojetí, jež je znatelně inspirováno africkou lidovou hudbou.
Sténání, cesta ke gospelovým základům
V následujících letech prochází sestavou Jazz Messengers další vynikající instrumentalisté – namátkou altkař Jackie McLean, trumpetisté Bill Hartman, Donald Byrd nebo tenorsaxofonisté Benny Golson a Johnny Griffin.
S příchodem pianisty Bobbyho Timmonse se kapela nasměruje blíže k funku. Timmonsova slavná skladba Moanin‘, vydaná na gramodesce Art Blakey And The Jazz Messengers (1959, Blue Note), v kapele znovu navozuje gospelovou atmosféru, známou již ze skladby The Preacher na prvním albu s Horace Silverem.
Titul byl později přejmenován podle úspěšné úvodní skladby na Moanin‘. Možná právě tehdy začal platit Artův výrok: „Hudba smývá prach každodenního života.“
období spolupráce s waynem shorterem
Na Moanin‘ brzy naváže podobně koncipovaná Blakeyho možná nejpopulárnější nahrávka The Big Beat (1960, Blue Note). Tehdy se v sestavě Messengers sešla „klasická“ sestava Art Blakey (bicí), Bobby Timmons (piano), Jymie Merritt (basa), Lee Morgan (trumpeta) a Wayne Shorter (tenorsaxofon).
Zvláště Wayne se rychle prosazuje mezi absolutní saxofonovou špičku a nejenom to, jeho skladby se stanou nosným pilířem repertoáru Jazz Messengers, což potvrzují mj. alba A Night in Tunisia a Freedom Rider (1964, Blue Note).
Po výměně na postu trumpetisty do kapely přichází na místo Lee Morgana Freddie Hubbard. Později nastoupí další novicové, jako pianista Cedar Walton, trombonista Curtis Fuller a kontrabasista Reggie Workman. Na zvuku a kvalitě nahrávek to samozřejmě není znát.
Pokud si budete chtít vybrat jen jedno studiové LP z tohoto období, budete to mít velice těžké, protože mezi LP Mosaic (1961, Blue Note), Buhaina’s Delight (1962, Blue Note) a Free for All (1965, Blue Note), není prakticky žádný rozdíl.
Na vrcholu popularity z kapely odchází Wayne Shorter do kvintetu Miles Davise.
hubená léta zatvrzelého bopového muzikanta
O těžkém období Poslů, a jejich kapelníka, v letech 1966 – 1972, která odstartoval Shorterův odchod, jsme se již zmínili v materiálu o českém kontrabasistovi Janu Arnetovi, který s Blakeyim hrál necelé dva roky na přelomu let 1969/1970.
Art se tehdy odmítal přizpůsobit novým jazzovým trendům a nechtěl do své hudby výrazněji zařadit módní free jazz nebo náznaky počínající fusion. To vedlo k minimální studiové aktivitě a nulovému počtu gramodesek s novými nahrávkami.
obrození a nástup nových talentů
V dalších letech se příliv mladých talentů do Jazz Messengers neztenčil. Členy pověstné Artovy jazzové školky se stanou například trumpetisté Woody Shaw a Randy Brecker, basista Peter Washington, klávesisté Keith Jarrett, Mulgrew Miller a později i mladý fenomenální trumpetista Wynton Marsalis. Společně s nimi, před nimi nebo po nich, v Jazz Messengers hrály desítky mladých muzikantských nadějí.
Platilo, že většinou první profesionální zkušenosti a ostruhy získali v Artově skupině, aby později odešli kapelničit vlastním úspěšným hudebním seskupením. Nejlépe to za ně vyjádřil Branford Marsalis: „Art Blakey učil sokratovským způsobem. Nutil vás k samostatnému uvažování a skrze něj jste dospěli k odpovědi.“
jedinečný bubenický styl
Art Blakey si již od začátku kariéry budoval jedinečný styl hraní na bicí. Pověstné jsou jeho zavření hi-hatky každou druhou a čtvrtou dobu nebo nezvykle energické údery do činelů, snare a basového bubnu. Pro některé slabší hráčské povahy mohl takový způsob doprovodu přinést nepříjemný pocit přehlušení, kterému mohly podlehnout a v souhře se ztratit.
Hudební publicista Peter Watrous to popisuje takto: „Každou skladbu dokázal proměnit v epickou výpravu, přičemž začínal klidně, zvolna nabaloval jednu hudební texturu za druhou a vždy kontroloval dynamiku, dokud se napětí neuvolnilo mohutným rachotem.“
Na samém konci Blakeyho životní dráhy přichází společný projekt The Bluesiana Triangle s pianistou Dr. Johnem a dávným sidemanem Ray Charlese, saxofonistou a flétnistou Davidem „Fatheadem“ Newmanem, pro label Windham Hill, patřící Williamu Ackermanovi, mapující především svět tzv. New Age Music.
Škoda, že se k podobným projektům nepropracoval Blakey dříve. Na několika nahrávkách zpívá a v závěrečné For All We Know se doprovází na piano.
Krátce po Artově úmrtí se k jeho odchodu vyjádřil jeden z více jak sto padesáti bývalých Messengers, altsaxofonista Jackie McLean, slovy: „Škola je zavřená.“
Ukázky:
Soft Winds – https://youtu.be/37taxGg7VG8
The Preacher – https://youtu.be/GEvru0HLKJc
Moanin‘ – https://youtu.be/Cv9NSR-2DwM
Elephant Walk – https://youtu.be/ZmAhafo1lv4
It’s Only A Paper Moon – https://youtu.be/ihqcgqHp4dY
Lester Left Town – https://youtu.be/Cx1wQSwoVgY
Bluesiana Triangle: Heads up – https://youtu.be/wOkZenLspyE
