Naposledy aktualizováno: 2.5.2020
Louisianská rodačka Lucinda Williams (26. 1. 1953, narozena jako Lucinda Gayle Williams) patří mezi ty americké písničkářky, jejichž tvorba nese pečeť opravdové jedinečnosti a hluboké osobní výpovědi. Nosným tématem většiny jejích nadčasových písňových textů je alegorie boje za spravedlnost a lidskou důstojnost.
začátky Šestileté skladatelky
Lucindu Williams vychovával tatínek Miller Williams – sám uznávaný básník. V roce 1997 recitoval svoje básně na inauguraci prezidenta Clintona. Maminka Lucille ještě na univerzitě ráda hrála na piano a zpívala. Po narození dětí trpěla těžkými maniakálními depresemi, které ji prakticky znemožnily pečovat o děti.
Lucinda ráda vzpomíná na dny, kdy se maminka cítila lépe. Společně poslouchaly gramodesky s Joan Baez a Leonardem Cohenem. Rodiče se rozešly, když jí bylo dvanáct let.
Z dětství si také pamatuje na vystoupení slepého bluesmana, kytaristy a kazatele Blind Curley Browna. Williamsovi tehdy bydleli v jižanském městě Macon a tatínek ji vzal do městské části, ve které hráli pouliční muzikanti.
Vlastní písničky začala skládat již od šesti let. Ve dvanácti hrála na kytaru a v sedmnácti poprvé vystoupila veřejně. Momentálně má na kontě čtrnáct studiových alb.
Z jejího písňového katalogu si vybírají Emmylou Harris (Sweet Old World), Patty Loveless (The Night’s Too Long), Willie Nelson (Overtime), Joe Lynn White (I Just Wanted to See You So Bad) nebo Bettye LaVette, která sáhla po skladbě Joy.
pouliční folkařka
Na začátku kariéry se pohybovala mezi pouliční muzikantskou komunitou. Coby jedna z mnoha folkových zpěvaček s kytarou obrážela texaské a louisianské kluby. Na repertoáru měla pár vlastních písniček, čerpajících z tradičního jižanského country a folku, doplněné směsí coverů skladeb jiných autorů.
Již v průběhu dospívání se veřejně profilovala coby občan s nekompromisními názory na svět, ve kterém žije. Na střední škole v New Orleans se zapojila do distribuce letáků studentského hnutí, jež si dalo za cíl protestovat proti rasismu na Jihu USA. Za to jí čekal okamžitý vyhazov. Na protest proti válce ve Vietnamu odmítla složit slavnostní přísahu loajality k Unii.
Šťastná ženská vydává první gramofonové desky
Debutovala titulem Ramblin‘ On My Mind (1979, Folkways Records), na který zařadila pouze převzaté písně. Stylově čerpala ze svého mládí, kdy byla obklopena bělošským hillbilly, bluesovými popěvky z mississippské Delty a gospelovými standardy.
Od služebníka bluesového ďábla Roberta Johnsona si vybrala rovnou tři – titulní Ramblin‘ on My Mind, Malted Milk Blues a Stop Breakin‘ Down.
Nazpívala countryovou klasiku Jambalaya (On the Bayou) od tvrďáka Hanka Williamse, Me and My Chauffeur krále louisianského Zydeca, akordeonisty Cliftona Cheniera a přidala několik tradicionálů – namátkou Motherless Children, Make Me Down a Pallet on Your Floor.
O rok později již připraví zcela autorskou LP desku Happy Woman Blues (1980, Folkways Records). Někdy v té době se přestěhuje do Los Angeles. Tenkrát snila o tom, že by chtěla zpívat jako Joan Baez. Dokonce kvůli tomu dochází na pěvecké lekce. Během let v Kalifornii skončí v troskách její manželství s Gregem Sowdersem ze skupiny Long Ryders.
rok 1988 přináší Úspěšný zlom v kariéře
Zlom v kariéře přichází v roce 1988 s eponymním třetím albem. Z valné části je tvořeno písněmi, v nichž se Lucinda poutavě vyrovnává s rozvodem a probírá se hořce získanými životními zkušenostmi.
Zvláštní pozornost si zaslouží skladba Passionate Kisses. V roce 1992 ji nazpívala americká písničkářka Mary Chapin Carpenter. Její verze vynesla autorce v roce 1994 ocenění Grammy za Best Country Song.
Ve Spojeném království titul Lucinda Williams způsobí senzaci podobnou té, jako když se na turné s punkovými levičáky The Clash objevil Tex-Mex kytarista Joe Ely. Distribuce se ujímá britský indie label Rough Trade.
smutnej, sladkej starej svět
V následující desetiletce vydá pouze jedinou studiovou desku Sweet Old World (1992, Chameleon Records). V její kariéře patří mezi ty nejtemnější. V osobním životě se Lucindě zrovna příliš nedařilo. Překypovala smutkem a hořkostí; na jejím hlase to je znát.
Titulní píseň je vzpomínkou na přítele, básníka Franka Stanforda, který odešel dobrovolně ze života v roce 1979. I v dalších skladbách se objevují existenciální témata smrti a obecných úvah o tom, co v životě opouštíme a necháváme za sebou.
Pro Williams je úmrtí jejích nejbližších zásadním tématem hudební kariéry. S odchody jejích milovaných se snaží vyrovnat v dnes již klasických alternativních countryových písních, jako jsou Drunkem Angel, Lake Charles, Pineola a Sweet Old World. Přesto v jejím nitru ke zmírnění bolesti nedochází. „Myslím si, že to je důvod, proč píši o smrti, protože se s ní vypořádat je tak strašně těžké,“ vysvětluje.
nepochopené příběhy
Dlouhou dobu si hudební labely nevěděly s Lucindou rady. Směs folku, country, jazzu a rocku, okořeněná louisianským blues, zněla zajímavě. To, co se vždy zdálo být problémem, byly její vyprávěné příběhy.
Osobní zpovědi o nenaplněné lásce, sebevraždách, alkoholismu, hledání přátelství a dopady lidských nedorozumění, byly chápány jako příliš temné a depresivní.
Na pozdějších nahrávkách se začíná věnovat i novým společenským tématům, jako jsou sexuální predátoři typu Harveyho Weinsteina. Co jí ale trápí především je soustavné ničení životních hodnot, jež jsou jí drahé. Podle jejího mínění to mají na svědomí populističtí političtí vůdci, v jejichž čele stojí Donald Trump.
Říká o něm, „že je nositelem něčeho, s čím jsem se zatím ve svém životě ještě nesetkala.“ Překvapil ji dlouho nevídaný nárůst bigotnosti, rasismu a intolerance, jež ochromily americkou společnost již v průběhu Trumpovy volební kampaně a také po jeho zvolení. „Jeho voliči léta žili někde v ústraní. Najednou cítí, že je jim dopřáno sluchu. Často se zbraní v ruce veřejně projevují svoji nenávist a frustraci.“
definitivní cesta na vrchol po štěrkem vysypané silnici
Na konci 20. století začíná být všem jasno. Vzniká stylová škatulka Americana a doposud těžko zařaditelné Lucindině hudbě se začíná dostávat zasloužených poct a pozornosti. Ona sama vydává jedno výtečné album za druhým.
Na Car Wheels on a Gravel Road (1998, Mercury Records) si přizve písničkářku Emmylou Harris, osobitého country autora Steve Earla a člena Springsteenova E Street Bandu, klávesistu Roye Bittana.
Odborný tisk písně ze štěrkem vysypané silnice opakovaně vyzdvihuje coby nový stylový kánon. Není proto žádným překvapením, když je kolekce odměněna cenou Grammy pro Best Contemporary Folk Album.
Na úspěšnou kolekci naváže se čtyřmi vynikajícími studiovými tituly – Essence (2001), World Without Tears (2003), West (2007) a Little Honey (2008). Mezi ně se ještě vtěsnal výborný koncertní záznam Live @ The Fillmore (2005).
střídmější přístup k textům a rockově důraznější doprovod
Alba na začátku nového tisíciletí mají společný střídmější přístup k textům a rockově důraznější doprovod. Projevilo se to například v Essence, v níž může mnohé překvapit autorčino decentní vyjádření dosud jen tušeného erotického expresionismu.
O dva roky mladší Fruits of My Labor je dokonalým příkladem Lucindiny oblíbené pěvecké polohy v klasickém pomalém blues, jež je vhodným prostředkem k popisu postupně narůstajících rozepří mezi milenci.
Mezi další výrazné písně patří Are You Alright?, která otevírá album West. Autorka se v ní zamýšlí nad ztrátami, se kterými se každý z nás někdy musel umět vyrovnat. Celá série alb vycházela u nashvillské alternativně countryové značky Lost Highway Records za níž stál Luke Lewis, šéf Mercury Records.
V roce 2010 Lucinda spolupracuje s producentem Donem Wasem a do studia si pozve britského hudebníka Elvise Costello. Výsledkem jejich snažení je nová kolekce Blessed (2011), na níž zařadili tři společné snímky Buttercup, Soldier’s Song a Convince Me.
Duchové dálnice 20
Mnohá zklamání a rozčarování ze spolupráce s hudebními vydavatelstvími Lucindu dovedou k důležitému kroku v její kariéře. Založí si vlastní label Highway 20 Records. Šlo jednoznačně o správné rozhodnutí, jež pomohlo znovu nastartovat pozvolna a nenápadně stagnující kariéru.
Značka debutuje v roce 2014 ambiciózním dvojalbem Down Where The Spirit Meets The Bone, na němž se mj. objeví píseň Compassion, v níž zpívá text svého otce.
Do studia si pozvala vedle zpěváka Jakoba Dylana, kytaristů Billa Frisella a Tonyho Joe Whitea nebo klávesisty Iana McLagana z britských Mod hvězd The Small Faces i Costellovu rytmiku – Davey Faraghera (basa) a Petea Thomase (bicí).
Po dvou letech vychází nový studiový projekt – další dvojalbum The Ghost of Highway 20 (2016), na němž producentsky spolupracuje její manžel a manažer v jedné osobě Tom Overby. Lucinda se umělecky loučí se svým otcem, postiženým Alzheimerovou chorobou, kterého ztratila na začátku předchozího roku.
V bookletu připomene několika řádky také úmrtí newyorské undergroundové legendy Lou Reeda, hudebního manažera Ala Bunetta, koncertního promotéra Billyho Blocka a varhaníka Iana McLagana, kteří ji všichni opustili během rok trvajících studiových příprav alba.
Na úvod zařadila tatínkovu zhudebněnou báseň Dust. Dalšími nosnými tématy, je zřejmá fascinace Američanů cestováním, cestami a dálnicemi. Výrazným prvkem nahrávek je očividný vliv lidové hudby a kultury Jihu USA na samotnou autorku.
S Charlesem Lloydem po stopách zmizelých zahrad
Předposlední červnový den roku 2018 vychází u jazzového labelu Blue Note Records album Vanished Gardens, na němž Lucinda nazpívala pět písní (čtyři vlastní, mj. novinkové Ventura, We’ve Come Too Far To Turn Around plus starší osvědčené hity Dust, Unsuffer Me a cover Angel z odkazu Jimiho Hendrixe) za doprovodu jubilujícího tenorsaxofonisty Charlese Lloyda (*1938) a jeho kapely The Marvels.
Od hudebního tisku se nahrávky dočkaly poměrně vřelého přijetí. Nicméně, v porovnání s podobně pojatými, čtyřicet let starými, snímky kanadské folkařky Joni Mitchell, se nejedná o nijak zásadní počin v historii moderní hudby. Určitě se vyplatí počkat si na nové Lucindino „plnokrevné“ album.
Návrat ke kořenům vlastního úspěchu
Na konci roku 2019 Lucinda pomohla s natáčením sólového alba Sunset Kids rockovému kytaristovi Jesse Malinovi (mj. člen hardcore úderky Heart Attack). Současně s tím se v médiích objevila zpráva, na níž její fanoušci netrpělivě čekali.
Na 24. dubna 2020 bylo naplánováno vydání albové novinky Good Souls Better Angels na značce Highway 20/Thirty Tigers.
Soudě podle singlové ochutnávky v podobě písně You Can’t Rule Me se můžeme těšit na parádní syrová elektrická blues, garážově prostá rocková čísla, strhující vokály a trpké životní příběhy.
Lucinda se evidentně rozhodla vrátit se ke kořenům vlastního úspěchu, když obnovila spolupráci se zvukařským všeumělem Rayem Kennedym, jenž měl lví podíl na fenomenálním přijetí alba Car Wheels on a Gravel Road.
Sedmašedesátiletá Williams, s více jak čtyři dekády trvající hudební kariérou, zůstává v české kotlině bohužel stále prakticky neznámou interpretkou. Což je otázkou… ale pro koho?!
Ukázky:
Sweet Old World – https://youtu.be/qWJCu3d6EX0
Drunken Angel – http://youtu.be/cckroKLPsqg
Car Wheels on a Gravel Road – http://youtu.be/jxpPL_aY190
West Memphis – http://youtu.be/5yXbwJefTxQ
Convince Me – https://youtu.be/7x60c1_TRvI
East Side of Town – http://youtu.be/NDUwpnxP0ps
Dust – https://youtu.be/XS9o7x9X5Dg
The Ghost of Highway 20 – http://youtu.be/83XEUnMxXow
