Naposledy aktualizováno: 4.11.2018
Další z bluesových kytaristů, kteří opustili rodnou hroudu v Mississippi a vydali se na sever k Velkým jezerům, aby ve větrném Chicagu uspěli díky osobitému stylu hry, se jmenuje Otis Rush (29. 4. 1934 – 3. 11. 2018).
Z Delty na západní okrajové čtvrti Chicaga
Prvním hudebním nástrojem malého levorukého Otise je foukací harmonika. Jako výborný zpěvák začne v osmi letech zpívat v kostele a doprovází se při tom na kytaru, na níž se po pár radách svých starších bratrů sám naučil hrát.
V patnácti vyráží za prací do Chicaga, mekky elektrifikovaného městského blues. Začíná coby vozka u koní a rozváží po městě uhlí. Později nastoupí jako dělník do továrny.
Po večerech chodí do místních bluesových klubů poslouchat Muddyho Waterse. Očarován jeho hraním, začne intenzivně cvičit na kytaru a brzy debutuje coby sólový hráč a zpěvák. Stylově se odpoutá od původního rurálního blues, ze kterého čerpaly generace starších bluesmanů.
Potemnělé West Side Chicago Blues
Kytaru má podobně jako Bo Diddley zapojenou přes zvukový efekt tremolo a většinou hraje v mollové stupnici. Později si sestaví vlastní kapelu, se kterou si udělá jméno osobitým pojetím blues vystavěném na dominantní sólové roli kytary.
K tomu přidá výrazně soulově zabarvené sborové vokály, obohatí je o svůj falzet a party dříve běžně hrané na foukací harmoniku svěří saxofonové sekci. V Rushově kapele se jako v jedné z prvních bluesových part využívá elektrická baskytara namísto kontrabasu. I díky této změně dosahuje intenzivní, potemnělé atmosféry, do té doby v blues prakticky neslyšené.
Kritici pro něj, a jemu spřízněným Magic Samovi a Buddymu Guyovi, vynaleznou vlastní stylovou krabičku – West Side Chicago Blues. Brzy se objeví několik Otisových následovníků, kteří hrají kytarové blues ještě mnohem agresivněji – namátkou Freddie King nebo Luther Allison.
Koncertní klasika Double Trouble a All Your Love
První Otisovy gramofonové nahrávky přichází do prodejen s vinyly v roce 1956. Nahrál je pod producentským dohledem Willieho Dixona pro label Cobra Records. Cover Dixonovy I Can’t Quit You Baby dosáhne až do první desítky rhythm’n’bluesového žebříčku časopisu Billboard.
U labelu vydá ještě pár dalších singlů, z nichž Double Trouble a All Your Love se stávají Rushovou koncertní klasikou. Po mnoha letech jiný výtečný bluesový kytarista Stevie Ray Vaughan podle prvního z nich pojmenuje svoji doprovodnou kapelu.
Cobra Records vlastnil nenapravitelně závislý hazardní hráč Eli Toscano. Společnost zadluží a ta v roce 1959 zbankrotuje. Dixon si Otise s sebou vezme k Chess Records.
Zajímavou éru u Cobra Records, a plodnou spolupráci s Dixonem a Little Walterem, zdokumentovalo výborné CD vydané v roce 2000.
Na americkém trhu vychází pod názvem Essential Collection: The Classic Cobra Recordings 1956-1958 (2000, Varèse Sarabande). Do evropské distribuce jde s jiným obalem a názvem – Good ‚Un’s: The Classic Cobra Recordings 1956-1958 (2000, Westside)
V průběhu tříletého kontraktu s Chess Otis doslova paběrkuje a živoří. Natočí pouze osm snímků. Z nich se na jediném vydaném singlu objeví cover So Many Roads, So Many Trains a Rushova vlastní I’m Satisfied.
Nezdařený přesun Do texaského Houstonu a čekání na bluesovou renesanci
Zklamaný Otis se upíše u houstonských Duke Records. Bohužel, ani u letitých rivalů Chess mu pověstná pšenka nerostla – vychází jediný singl s písní Homework. Fanouškům se připomene až v roce 1965 pěti nahrávkami na kompilační antologii Chicago/The Blues/Today! společnosti Vanguard Records.
V dalších letech Otis rozšíří svou kytarovou hru o vlivy svých oblíbenců Wese Montgomeryho a Kennyho Burrella. Tehdy ho začne objevovat a obdivovat i generace bílých rockových kytaristů – Carlos Santana, Mike Bloomfield, Peter Green, Johnny Winter, Jeff Beck a Eric Clapton. Na začátku osmdesátých let se k Otisovi přihlásí Stevie Ray Vaughan.
Otis Rush je až do roku 1969 především velkým koncertním tahákem. Do studia jde až se smlouvou od Cotillion, dceřinky Atlanticu, v kapse. Připraví komerčně neúspěšné album Mourning For The Morning a dostává dalšího padáka.
Na správném místě, ale ve špatnou dobu
Manažer Albert Grossman mu vyjedná nový kontrakt u Capitol Records, u kterých v roce 1971 natočí možná své nejlepší album. Capitol o nahrávky nejeví zájem a ukončí s Otisem spolupráci.
Otis odkoupí master a se zpožděním pěti let jej vydává nejdříve v Japonsku. Následně se nahrávky objeví na trhu v USA pod názvem Right Place, Wrong Time. LP desku uvede do domácí distribuce malinký nezávislý label Bullfrog Records.
V dalších letech víceméně paběrkuje. Na začátku osmdesátých let dokonce na několik měsíců přeruší hudební kariéru. V polovině osmé dékady se vrací na scénu. Sestaví si doprovodnou skupinu z příležitostných nájemných muzikantů a obráží s ní především menší hudební kluby.
V devadesátých letech blues prožívá revivalovou vlnu. Fanoušci znovu objeví Otisovy starší nahrávky a on sám připraví dvě výborná alba Ain’t Enough Comin‘ In (1994, This Way Up) a Any Place I’m Goin‘ (1998, House of Blues), za to druhé je oceněn cenou Grammy za Best Traditional Blues Album.
Až do roku 2004 Rush intenzivně koncertuje. Ve stejném roce jeho kariéru natrvalo přeruší rozsáhlý záchvat mrtvice.
Ukázky:
I`Cant Quit You Baby – https://youtu.be/Uy2tEP3I3DM
Double Trouble – https://youtu.be/b2TvnZshoo8
All Your Love – https://youtu.be/wK9PFEo6jGY
I’m Satisfied – https://youtu.be/AgZOodR5a4A
Homework – https://youtu.be/BjapRXIpEBU
It’s My Own Fault – https://youtu.be/XxbT3QNfUdo
Me – https://youtu.be/0ujve4JqrtA
Right Place, Wrong Time – https://youtu.be/VX4rNTWeWVA
Any Place I’m Going – https://youtu.be/bZ-oF14dqiM
