Naposledy aktualizováno: 20.4.2018
Jedna z velkých jazzových zpěvaček minulého století Sarah Vaughan (27. 3. 1924 – 3. 4. 1990, narozena jako Sarah Lois Vaughan) zpívala od útlého dětství v kostele.
z klubové scény v newarku do new yorku
Písně jako Misty, Broken-Hearted Melody nebo Send In The Clowns patří v Sářině osobité interpretaci dodnes ke klenotům jazzového zpěvu. Ovlivnila mnoho následovnic, mezi nimiž jsou Sade, Phoebe Snow nebo Anita Baker.
Do patnácti let se vášnivě učí hrát na piano. V rodném Newarku chodí coby mladičká dívenka na koncerty místních, ale i hostujících, jazzových kapel. Zpočátku anonymně si tu a tam zahraje na piano a občas zazpívá v Picadilly Clubu a Newark Airport USO.
Uprostřed Druhé světové války se stěhuje do New Yorku. Nastupuje do big bandu Earla Hinese, kde se poprvé setkává se zpěvákem a budoucím kapelníkem Billym Eckstinem. Bohužel se z tohoto období nezachovaly žádné nahrávky. V letech 1943 – 1944 probíhalo dlouhé dohadovací řízení mezi muzikantskými odbory a majiteli nahrávacích studií, jež omezilo příležitosti ke studiovému nahrávání.
členka eckstineova špičkového bebopového big bandu
Sarah se stane členkou významného bebopového orchestru, který založí Eckstine po odchodu od Hinese. Na základě smlouvy s labelem Continental jde Vaughan poprvé do studia. Nazpívá sice jen pár skladeb, ale již tehdy exceluje svým typickým bebopovým frázováním a scatem.
Ve studiu ji doprovázela pozdější jazzová muzikantská smetánka – Dizzy Gillespie, Miles Davis, Art Blakey nebo Charlie Parker. Debutuje slavným Gillespieho bopovým tématem A Night In Tunisia, jehož vokální verze dostala název Interlude.
definitivní cesta na sólovou dráhu
Po rozpuštění Eckstineova orchestru zakotví na několik měsíců u Johna Kirbiho. Po této kratičké epizodě se již postaví na vlastní nohy. Do konce aktivní dráhy působí výhradně coby sólistka. V nejslavnější éře be bopu vystupuje především v legendárních newyorských hudebních klubech na 52. ulici a v harlemském divadle Apollo.
Její postavení mezi bopovými pěveckými hvězdami potvrzují úspěšné nahrávky písní Tenderly nebo It’s Magic. V květnu 1946 nazpívá jeden ze svých velkých hitů If You Could See Me Now, jehož autorem byl její přítel a mimořádně talentovaný skladatel Tadd Dameron společně s textařem Carlem Sigmanem. Na deskách je v letech 1946 – 1948 vydává značka Musicraft, která v roce 1948 ale bohužel zkrachuje.
„Když zpívám, mohou mi klidně sedět na rameni trable a já si jich ani nevšimnu.“ (Sarah Vaughan)
Pod křídly Columbia Records na cestě k dobovému popu
O rok později ji nabídne čtyřletý nahrávací kontrakt Columbia. Většina studiového materiálu nazpívaného pro Columbii je bohužel pouhou přeslazenou popovou vatou. Její dovednost spojit jazz, blues a tradiční pop v něco jedinečného zdokumentovala kompilace After Hours With Sarah Vaughan (1955, Columbia), na níž se nachází pár klenotů včetně prvního hitu Black Coffee (1949), Claudem Debussym inspirovaná My Reverie nebo Gershwinova Summertime. Její chraplavý, ale přesto znělý hlas se mazlí s pomalou, smyčcovou skladbou Percyho Faitha Deep Purple.
Nicméně mezi velké jazzové poklady patří osm písní, natočených v květnu 1950. Jsou dostupné na raritní desetipalcové LP desce Sarah Vaughan With George Treadwell And His All Stars (1950, Columbia). Všechny tituly (nejenom Nice Work If You Can Get It nebo Come Rain Or Come Shine), které aranžoval George Treadwell, patří dodnes k základním kamenům repertoáru pro jazzový vokál. Doprovázel ji oktet Jimmyho Jonese, v němž zasedl pozounista Benny Green a trumpetu v rukách třímal teprve třiadvacetiletý Miles Davis. Její rozšířenou reedicí je album Sarah Vaughan In Hi-Fi (1955, Columbia Records).
úspěšná Etapa u mercury records a jejich dceřinky EmArcy
Až do konce padesátých let Sassy, jak zní její přezdívka od Eckstineova pianisty Johna Malachiho, zpívá s tanečními orchestry a vydává především popové, byť kvalitní, dlouhohrající kolekce u vydavatelství Mercury.
V záplavě úspěšných muzikálových písní Make Yourself Comfortable (1954), Whatever Lola Wants (1955), Mr. Wonderful (1956) a Broken-Hearted Melody (1959) si našla dostatek času a za doprovodu trumpetisty Clifforda Browna, saxofonisty Cannonballa Adderleyho nebo členů orchestru Counta Basieho, vydává sérii jazzových nahrávek u pobočného labelu EmArcy. Mezi těmito tituly záři jedno z nejlepších vokálních alb jazzové historie Sarah Vaughan, vydané u EmArcy na konci roku 1954.
S výjimkou šesti let v obdobích 1967 – 1971 a 1975 – 1976, kdy neměla podepsaný žádný nahrávací kontrakt, se Sářin silný, tří oktávový kontraalt, ozdobený legendárním scatem, objevuje na mnoha gramofonových albech. Lhostejno, zda s jazzovým repertoárem nebo muzikálovými písněmi natočenými za doprovodu symfonického orchestru. Tyto nahrávky vychází u společností Roulette (1960-64), Mercury (1963-67) a Mainstream (1971-74).
plodná pětiletka pod Normanem granzem
Na pět let (1977 – 1982) se dostává pod křídla společnosti Pablo Records, kterou vlastní jazzový producent a fanoušek Norman Granz.
U Granze ji vychází odbornou kritikou nadšeně přijatá dlouhohrající deska How Long Has This Been Going On?. Sarah na ní doprovází skutečný jazzový výkvět – pianista Oscar Peterson, kytarista Joe Pass, bubeník Loui Bellson a kontrabasista Ray Brown.
závěrečná etapa uměleckého života
Osmdesátá léta jsou ve znamení udělení ocenění Grammy za nejlepší jazzový vokál na koncertním záznamu Gershwin Live! (CBS) s Los Angeles Philharmonic, pod vedením Michaela Tilson Thomase.
Vaughan je pravidelným hostem koncertů v rámci hudebního festivalu JVC Jazz Festival. Mezi albovou produkcí se objevují tituly s kolekcemi písní The Beatles, Duke Ellingtona, Irvinga Berlina nebo autorského dua Rodgers a Hart. S fanoušky se loučí výborným studiovým titulem Brazilian Romance (1987, CBS) v produkci skladatele Sergio Mendeze.
Sára v pražské Lucerně
O dekádu dříve navštíví koncertně i Československo. Okolo Sářina vystoupení v pražské Lucerně se pohyboval český producent se západoněmeckým občanstvím Vojtěch Hueber.
V jednom rozhovoru vyprávěl historku o nočním telefonátu s náměstkem komunistického Pragokoncertu Josefem Posejpalem. Ten se v hluboké noci Huebera dotazoval, zda nějaká zpěvačka, jménem Sarah Vaughan, stojí za to, aby s jejím manažerem podepsal smlouvu na vystoupení…
Proč neuvažovala o dráze operní pěvkyně
Po Sářině skonu zaznívají slova uznání od zpěváka Mela Tormeho „Měla jedinečný hlas, jímž nedisponovala žádná jiná zpěvačka pop music. Oprávněně ji patřilo označení diva. Jednou jsem se ji zeptal, proč neuvažovala o dráze operní pěvkyně. Tehdy se na mě trochu hněvala. Odpověděla mi otázkou. A ty si myslíš, že jazz nemá podobnou úroveň a prestiž?“
