Naposledy aktualizováno: 8.6.2017
Jedním z nejprestižnějších jazzových labelů je Blue Note Records. Za dobu existence se uvnitř vydavatelství a jeho okolí udála řada významných změn. Značka prošla několika stádii vývoje. Ne všechna byla ku prospěchu hudby a hudebníků, kteří pro společnost nahrávali.
Impulsem pro založení Blue Note Records byla návštěva koncertního představení From Spiritual To Swing
Otcové zakladatelé, německý židovský emigrant z Berlína Alfred Lion a americký muzikant, novinář a spisovatel Max Margulis, představují v historii Blue Note Records etapu překotného vývoje, spojenou s vyhledáváním nových hudebních talentů.
Impulsem pro založení labelu byla Lionova návštěva koncertního představení From Spiritual To Swing, které připravil promotér John Hammond na konec roku 1938 do Carnegie Hall.
Alfreda tehdy nadchlo především boogie woogie klavírní duo Meade “Lux” Lewis a Albert Ammons. O několik dní později, konkrétně 6. ledna 1939, již oba společně pořídili pro nově vzniklou společnost snímky (Twos And Fews a tehdy nevydanou The Sheik Of Araby).
Ve stejný den Ammons sólově nahraje devět skladeb Boogie Woogie Stomp, Chicago In Mind, Suitcase Blues, Boogie Woogie Blues, Bass Goin‘ Crazy, Backwater Blues, Changes In Boogie Woogie, Easy Rider Blues a jednu nepojmenovanou improvizaci.
Lewis stihne dokončit pouze čtyři samostatné nahrávky. Hodně času mu zabrala skladba The Blues. Zkoušel ji zaznamenat celkem pětkrát. Dalšími byly Melancholy, Solitude a jedna neznámá skladba.
První šelakové desky s katalogovými čísly BN1 a BN2 a narůžovělou etiketou
Úplně prvními nahrávkami vydanými 3. března 1939 pod etiketou Blue Note Records byly Lewisovy Melancholy a Solitude. Nesly katalogové číslo BN1. Vzápětí vyšla šelaková deska označená jako BN2. Jsou na ní Ammonsova čísla Boogie Woogie Stomp a Boogie Woogie Blues.
Šetřílek a rozený obchodník Alfred Lion nechal od každé vylisovat pouze dvacet pět kusů. Zároveň rozhodl, že výlisky budou mít rozměr dvanáct palců. V té době se používal pouze u nahrávek s klasickou hudbou. „Chtěl jsem, aby se oba pianisté mohli předvést,“ vysvětlil. Dnes jsou velikou sběratelskou raritou. Díky chybě při tisku má první edice gramodesek labelu s modrou notou ve znaku narůžovělou etiketu.
Přesně o tři měsíce později se Lion ozve Ammonsovi znovu. Tentokrát si naplánoval zaznamenat pro svoji společnost historicky první nahrávky většího comba. Nabídl mu, aby 7. dubna 1939 přivedl do studia svůj septet The Port Of Harlem Jazzmen, v němž hráli trumpetista Frankie Newton, trombonista J.C. Higginbotham, klarinetista a sopranosaxofonista Sidney Bechet a rytmika ve složení Teddy Bunn (kytara), Johnny Williams (basa) a Sidney Carlett (bicí).
Výsledkem studiové sekvence byly verze Port Of Harlem Blues, Mighty Blues a Rockin‘ The Blues. Zbylé dva kousky Daybreak Blues a Wearyland Blues vyšly pod hlavičkou seskupení Frankie Newton Quintet resp. J.C. Higginbotham Quintet.
Label se definitivně prosadil necelé dva roky po založení. Tehdy vyšla šelaková deska možná s vůbec první jazzovou nahrávkou balady Summertime. Nahrál ji klarinetista Sidney Bechet. V dalších letech mu u Blue Note mj. vychází série dechberoucích klarinetových duetů s Albertem Nicholasem.
Důležitá role zvukového technika Rudyho Van Geldera
Naprostou většinu hudebníků tvořili nesmírně talentovaní Afroameričané, hrající s nevšední virtuozitou a technickou dovedností na akustické nástroje. Obvykle se sdružovali do menších hudebních skupiny původně zaměřených na tradiční jazz a módní hot jazz.
Po Druhé světové válce dostávají šanci především neokoukaní mladíci. Výběr těch nejtalentovanějších si vzal na zodpovědnost saxofonista Ike Quebec. Stylově čerpají z moderního be bopu a na něj navazujícího hard bopu. V dalších letech se stylově pohybují mezi bopem a komerčnějším soul jazzem.
Bohužel, řada z nich padla za oběť drogám nebo následkům spojených s jejich užíváním. Přibližně od poloviny šedesátých let se ve firemním katalogu objevují i nahrávky interpretů tehdy modernistického free jazzu.
Největší zásluhou obou zakladatelů je detailní zmapování prakticky všeho nejzajímavějšího, co se v jazzové hudbě v rozmezí let 1939 – 1966 objevilo. Vzniku legendy napomohla i spolupráce se zvukařem Rudym Van Gelderem. Slavný studiový mág s Blue Note spolupracoval od roku 1953 až do konce šedesátých let. Je podepsán pod většinou jejich gramofonových alb z tohoto období.
Legendární, graficky nádherně řešené obaly gramodesek z 50. let série 1500
Nechybí mezi nimi LP desky z nesmírně plodného roku 1963, jako populární The Sidewinder od trumpetisty Lee Morgana, více než solidní odpověď A New Perspective od dalšího šikovného trumpeťáka Donalda Byrda, ale i povedená Page One jednoho z firemních tenorsaxofonistů Joe Hendersona či pohled mladičkého nadějného klavíristy Herbieho Hancocka v podobě titulu My Point of View.
Vydavatelství se v polovině páté dekády rozhodne uvádět svoji produkci v graficky unikátně řešených obalech. Návrhy jsou většinou dílem fotografa Francise Wolffa a grafika Reida Milese.
Miles během dvanáctileté spolupráce navrhl více jak pět set obálek. Jsou mezi nimi i reedice původně desetipalcových alb vydávaných od začátku páté dekády. Tato série dostala označení 1500.
Na přední straně obalu Reid obvykle vybral velký fotoportrét hudebníka a doplnil ho o výrazný nápis. Zpracování přebalů z tzv. klasického období Blue Note je dodnes považováno za etalon kvality designu ve ztvárnění jazzové hudby výtvarnými prostředky.
Albový průvodce stopaře po modré galaxii
Pojďme zmínit alespoň pár gramodesek z rozsáhlého katalogu slavné společnosti, které patří do světového zlatého hudebního fondu.
Mezi nejvýznamnější tituly bebopové éry rozhodně náleží LP deska The Amazing Bud Powell (Volume 1). Nahrávky pro zprvu desetipalcové album vznikaly během dvou frekvencí. Nejprve v srpnu 1949 a poté v květnu 1951.
Vedle fenomenálního pianisty Buda Powella se na nich podíleli fantastičtí spoluhráči, jako byli bubeníci Max Roach a Roy Haynes nebo famózní trumpetista Fats Navarro, ale i teprve osmnáctiletý benjamínek tenorsaxofonista Sonny Rollins (oba si zahráli jen na snímcích z roku 1949).
O několik měsíců dříve (říjen/listopad 1947 a červenec 1948) pořídí neméně významnou kolekci svých skladeb Powellův přítel a osobitý klavírista Theloniuos Monk. Je mezi nimi nejenom první verze budoucího jazzového standardu ‘Round Midnight, ale také výtečná Evidence. Snímky vychází poprvé ještě na minialbu Genius Of Modern Music (1952).
Technologie mikrodrážek spustila stavidla jazzové improvizace
S nástupem převratné technologie mikrodrážek, umožňující lisovat gramodesky s více jak dvaceti minutami záznamu na jedné straně dvanáctipalcových vinylových alb, se nahrávky objeví na rozšířené reedici Genius Of Modern Music Volume 1 (1956). Album dostává i nový přebal, na němž se poprvé podílel již dříve zmíněný vynikající výtvarník Reid Miles, který v dalších letech určoval grafické vyznění albové produkce Blue Note.
Na konci páté dekády minulého století vychází dva vysoce ceněné tituly. První má na svědomí tenorsaxofonista John Coltrane, který zásadně ovlivní jazzový vývoj v následujícím desetiletí. Pro label s modrou notou připraví v září 1957 album Blue Train.
Traneova kapela dostala zaplaceno i za čas ve studiu, kdy muzikanti nazkoušeli celý repertoár. V těch letech nešlo o běžnou praxi. Nicméně velkorysost ze strany managementu se vydavatelství několikanásobně vrátila v podobě nejenom slavné titulní nahrávky, v níž Coltrane poprvé načrtl představu své další muzikantské cesty a sebevyjádření, ale i dalších výrazných skladeb, jako jsou Lazy Bird nebo Moment’s Notice.
Za vrchol hardbopové éry můžeme považovat LP desku, kterou natočil bubenický ranař Art Blakey se svými Jazz Messengers v roce 1958. Titul vyšel poprvé v lednu 1959 pod eponymním názvem Art Blakey And The Jazz Messengers. Od roku 1966 již vychází pod novým jménem Moanin’, což je název nesmírně populární úvodní devítiminutové skladby od pianisty Bobbyho Timmonse.
Šedesátá léta znamenala Cestu k novému přístupu
V polovině šedesátých let dvacátého století vychází album JuJu (1964), jeden z možná nejlepších počinů dalšího skvělého saxofonisty Waynea Shortera. Do Gelderova studia si pozval dva členy Coltraneova kvartetu; pianistu McCoy Tynera a bubeníka Elvina Jonese. Doplnil je spolehlivým kontrabasistou Reginaldem Workmanem. Výsledkem je výtečná nahrávka, na níž všichni zúčasnění nasměrovali další jazzový vývoj k novému, důraznějšímu pojetí rytmického doprovodu.
Opomenout rozhodně nesmíme jednoho z nejzajímavějších davisovských pianistů Herbieho Hancocka. Ten na svém díle Maiden Voyage (1965) skvěle shrnul možnosti modálního přístupu k jazzové interpretaci. Zároveň se představil coby jeden z nejdovednějších zástupců tehdejší nastupující generace muzikantů, ochotných nabídnout posluchačům společný výlet do hájemství improvizované hudby.
Volnou tvorbu, tak typickou pro dekádu, v níž se americká společnost ocitla na významné křižovatce dalšího vývoje a jejíž nedílnou součástí byl i boj za občanská práva a rovnost, reprezentuje avantgardní tvorba pianisty Cecila Taylora. Nelehkou porci osobité hudby, jež ale rozhodně stojí za prozkoumání, naleznete na jeho albu Unit Structures z roku 1966.
Pod křídly finančních korporací k uměleckému přešlapování
Takřka třicet let po odchodu Alfreda Liona v roce 1967 byla značka, i její původní archív, zahrnující více jak osm set alb, ve vlastnictví různých finančních korporací.
Ty se daly zastupovat najatými manažery, kteří posuzovali hudbu pouze přes výnosy a stoupající kurz akcií. Po celou dobu vedly nadnárodní firmy Blue Note Records k uměleckému úpadku, jako by si snad ani nebyly vědomy toho, co tato jazzová legenda pro hudbu znamená a co ve skutečnosti vlastní.
Přesto i v sedmdesátých letech, a také o dekádu později, se v katalogu Blue Note urodilo několik zajímavých titulů. Mezi nimi můžeme určitě zmínit album Blacks And Blues (1973) z produkce flétnistky a zpěvačky Bobbi Humphrey.
V té době se jazzová hudba výrazně inspirovala rockovými postupy. Spojení těchto stylů se dostalo pojmenování fusion music. Bobbi, a s ní například i trumpetista Donald Byrd nebo varhaník Dr. Lonnie Smith, patřila mezi nejúspěšnější představitele tohoto žánru, kteří ve zlatém období tzv. jazz rocku podepsali kontrakt s Blue Note.
V začátcích společnosti byli vokální nahrávky raritou. Od postupného obnovení činnosti v polovině 80. let se vše změnilo. Mezi významnými firemními akvizicemi se objevili Dianne Reeves, Cassandra Wilson, Kurt Elling, Gregory Porter, Kandace Springs nebo zástupce nejnovější generace José James.
Coby výrazného reprezentanta firemní produkce z druhé poloviny osmdesátých let můžeme nabídnout převážně a capella zpěváka Bobbyho McFerrina a jeho koncertní nahrávku Spontaneous Inventions (1986). Představil se na ní se skutečně pestrou směsí vlastních skladeb doplněných o covery The Beatles nebo Dizzyho Gillespieho.
Suverénní vůdce Bruce Lundvall provedl značku turbulentními dvěma dekádami na konci tisíceletí
Na konci osmdesátých let se někdejší jazzová instituce dočká reinkarnace a pozvolného návratu na nedobrovolně uvolněný trůn. V té době se ve vedení společnosti usadil nekompromisní a sebevědomý vůdce Bruce Lundvall.
V devadesátých letech je znovu přizván ke spolupráci legendární zvukový inženýr Rudy Van Gelder. Zahájil práce na remasteringu svých původních nahrávek. Jím připravené remastery jen potvrzují, jak geniálním zvukařem Van Gelder byl. Albové tituly vydané v rámci Rudy Van Gelder Edition jsou i po tolika letech od svého vzniku dokladem jedinečné, živé a dynamické jazzové hudby tehdejší éry.
V té době dochází k nástupu silných ženských hudebních osobností. Jednou z nejvýraznějších je americká pianistka Geri Allen. Pro Blue Note nahrála celkem čtyři alba. My se zaměříme na titul Marrons z roku 1992. Allen na něm spolupracuje se zdvojenou sestavou bicí-basa, což ji umožnilo rytmicky zdůraznit a zcela novátorsky propracovat modální postupy. Zároveň se nebála opustit psanou tvorbu a neohroženě se vydala až k hranicím avantgardní hudby.
Mezi trestuhodně podceněné nahrávky, jež jasně definovaly budoucí vývoj jazzu nejenom směrem k funku, ale i k fůzi s hip-hopem, patří kolekce Dark Grooves, Mystical Rhythms (1999). Nahrál ji pianista, talentovaný improvizátor a producent James Hurt.
Bohužel, na přelomu tisíciletí se díky nástupu nových IT technologií, jako byla platforma Napster pro volné sdílení hudebních souborů mp3, dostává gramofonový průmysl do vážné krize. James se tak stal obětí škrtů finančních ředitelů Blue Note. Krátce po vydání alba mu label vypoví smlouvu a on svůj talent nemohl dále rozvinout.
Příběh a hudební kariéra klavíristky, kytaristky a zpěvačky Norah Jones jsou zcela rozdílné od toho Hurtova. Její tvorba, postavená na klubovém pojetí a uvolněném muzikantském stylu, přesně zapadla do vkusu běžné americké rodiny. Album Come Away With Me (2002) se stalo obchodně nejúspěšnějším titulem Blue Note Records v historii a dočkalo se několika hudebních cen Grammy.
Současností a budoucností Blue Note Records je umělecký šéf Don Was
Současností a budoucností Blue Note je od roku 2012 umělecký šéf Don Was. Především díky němu, a týmu jeho spolupracovníků, vydavatelství opět zaujalo významné místo mezi jazzovými labely a o kvalitě jejich současného katalogu hovoří např. dvanáct nominací na cenu Grammy za rok 2014, v pěti různých kategoriích. Mezi nominovanými byli Jason Moran, Brian Blade & The Fellowship Band, Bobby Hutcherson/David Sanborn/Joey Defrancesco, Robert Glasper, Rosanne Cash, Annie Lennox a Ryan Adams.
Na závěr si můžeme připomenout hrstku dalších legendárních jmen, která u Blue Note vydávali nebo vydávají svoji hudbu:
Grant Green, Lee Morgan, Hank Mobley, Joe Henderson, Eric Dolphy, Mose Allison, Brian Blade, Kenny Burrell, Ron Carter, Chick Corea, Miles Davis, Robert Glasper, Al Green, Elvin Jones, Jimmy Smith, Joe Lovano, Wynton Marsalis, Brad Mehldau, Horace Silver, Cassandra Wilson, J.J. Johnson a další a další…
Namátkou vybraná zajímavá alba z klasického období Blue Note Records:
- Eric Dolphy: Out to Lunch [1964]
- Andrew Hill: Point of Departure [1964]
- Bobby Hutcherson: Dialogue [1965]
- J.J. Johnson: The Eminent Jay Jay Johnson: Volume 1 [1953-1955]
- J.J. Johnson: The Eminent Jay Jay Johnson: Volume 2 [1953-1955]
- Thelonious Monk: The Complete Blue Note Recordings [1947-1958, 4CD]
- Thelonious Monk: With John Coltrane at Carnegie Hall [1957]
- Lee Morgan: The Sidewinder [1963]
- Fats Navarro: The Fabulous Fats Navarro: Volume 1 [1947]
- Larry Young: Unity [1965]
- Joe Henderson: The State of the Tenor Volumes One and Two [1985 2CD]
- Horace Silver: Blowin‘ the Blues Away [1959]
- Jimmy Smith: Groovin‘ at Smalls‘ Paradise [1957, 2CD]
- McCoy Tyner: The Real McCoy [1967]
Ukázky:
