Naposledy aktualizováno: 31.8.2018
Rodák z Vickburgu v Missisippi Willie Dixon (1. 7. 1915 – 29. 1. 1992, narozen jako William James Dixon) se zapsal do historie hudby 20. století svým hudebním talentem, písněmi a pečlivou studiovou prací.
Bez willieho by nebyl rock rockem
Občas mívám pocit, že se v hudebním tisku nadužívá pojem génius. V případě umělce jménem Willie Dixon ale tomu tak není. Je symbolem a synonymem chicagského elektrifikovaného blues. A nejenom díky jeho verši “The men don’t know / But the little girls understand”. I další jeho texty patří do zlatého fondu rockové poezie.
Bez Willieho talentu a nápadů by rocková a popová kultura nikdy nevypadaly tak, jako dnes. Zřejmě by některé moderní hudební styly a písně jako Jumping Jack Flash od Rolling Stones nebo Voodoo Chile od Jimiho Hendrixe asi nikdy nevznikly, kdyby nenapsal skladby The Seventh Son nebo Back Door Man.
Bohužel, řada méně talentovaných muzikantů ukradla jeho písně a texty a vydělala na nich miliony dolarů. Dixonovi trvalo mnoho let, než se u soudů domohl finanční kompenzace, kterou mu lidé, jako např. Jimmy Page nebo Robert Plant, dlouho odpírali a dlužili.
Producent, skladatel, vyhledávač talentů a kontrabasista to všechno přinesl domů
Za svou prvotní muzikantskou inspiraci považoval klavíristu Little Brothera Montgomeryho. Pak více jak čtyřicet let Willie komponoval, aranžoval, hrál na basu, vyhledával talenty, produkoval a zastupoval hudebníky. Mnoho jeho písňových textů se blíží poezii. V jeho skladbách se zpívá o věčných tématech běžného lidského života – o radosti, touze, lásce, ale i o smutku, chtíči nebo zradě. „Ve světě nedosáhneme míru kvůli všudypřítomnému zlu, nevědomosti a hlouposti. Mám písně, které na zásadní vliv těchto faktů upozorňují. A o tom je blues,“ svěřil se v jednom rozhovoru.
„Náhodou mám stovky písní všech typů. Pokud chcete písničku, mám ji, a pokud ji nemám, mohu ji narychlo sehnat.“
(Willie Dixon)
Měl významný vliv na kariéru Muddyho Waterse (mj. Hoochie Coochie Man), pro Howlin‘ Wolfa napsal Evil nebo Spoonful. Společně se Sonnym Boy Williamsonem to vše přinesli domů v Bring It on Home. Hrál na basu na prvních rock’n’rollových nahrávkách Chucka Berryho. Mezi desítkami dalších jmen, kterým pomohl, najdeme Otise Rushe, Magic Spana, Little Waltera (proslavil skladbu My Babe, údajně ji odmítal nahrát, ale Dixon ji nehodlal dát nikomu jinému), Bo Diddleyho, Jimmyho Rogerse, Memphise Slima nebo Koko Taylor (pro ni napsal Wang Dang Doodle).
K dalším Dixonovým skvostům lze zařadit Hoochie Coochie Man, One More Time, Briportfoling It On Home, Tiger In Your Tan, Mellow Down Easy, Home To Mamma, Don’t Know Which Way To Go nebo Sittin‘ And Cryin‘ The Blues. Dixon měl mezi stovkami svých písní jednoho skutečného favorita. (It Don’t Make Sense) You Can’t Make Peace napsal jako hořkou kritiku moderního světa a technologického pokroku společnosti se všemi jejími vymoženostmi, jež nedokáže využít k mírovým účelům.
Červenej kohoutek
Když budeme chtít jednoduše vysvětlit Willieho úlohu „neviditelného talentovaného chlápka“, nejlépe nám poslouží příklad klasického bluesového standardu Little Red Rooster. První, kdo uchopil Dixonův výtečný text byl Howlin‘ Wolf. Jeho podání je nesmírně hudebně silné. Chyběl mu ale jakýkoliv obchodní úspěch.
Soulový zpěvák Sam Cooke si posloužil jinak. Jeho nahrávka má všechny znaky Cookeova muzikantského espritu. Díky partu varhan Hammond B3 Organ a Samově gospelovému přednesu je tohle zpracování poněkud uvolněnější a úctyhodnější. Nakonec přichází parta mladičkých Anglánů jménem Rolling Stones. Věrně se drží Wolfova originálu s bottleneckovými kytarovými vyhrávkami a rázem mají celosvětový hit.
Dixon, Dixon, Dixon…
Dixonův význam asi nejlépe vyzdvihl Keith Richards kytarista již jednou zmíněných britských Rolling Stones: „V počátcích naší kariéry jsme se hodně zajímali o blues. Při poslechu nahrávek Muddyho Waterse jsme byli u vytržení. Podívali jsme se na zadní stranu obalu, abychom zjistili, kdo napsal ty báječné písně. Dixon, Dixon, Dixon… Hm, basista. To samé se opakovalo na albech Howlin’Wolfa… Dixon, Dixon, Dixon… Tak to je víc, než jen vynikající basista. Jméno Willieho Dixona jsme začali vyslovovat se stejnou posvátnou úctou, s jakou jsme mluvili o Muddym Watersovi nebo o Johnovi Lee Hookerovi. V našich očích a uších byl právě on tím, kdo změnil chicagské blues. Tihle chlápci totiž nemusí nikomu nic dokazovat. Přesně vědí, kdo jsou, co umí a co v hudbě znamenají. Pro mě zůstává Willie Dixon největším bluesovým skladatelem všech dob. “
Keith věděl, o čem mluví. Stones nejdříve zabodovali s Willieho I Just Want To Make Love To You a v roce 1964 se umístili na vrcholu Top 20 s Little Red Rooster. Další anglické kapely příklad Stones rychle následovaly. Cream přetavili Spoonful do verze pro rockové power trio, Jeff Beck Group a Led Zeppelin nahráli každý svou verzi You Shook Me. Jeff Beck navíc adoptoval I Ain’t Superstitious a Jimmy Page I Can’t Quit You Baby.
Dixon napsal více jak pět stovek písní a hudebních textů. Nezbývá než doufat, že si honoráře z těchto písní dodatečně najdou cestu zpět k Willieho dědicům, když to šlo tak ztuha ještě když žil. Led Zepp totiž později dotáhli svůj obdiv až za hranici plagiátorství. Po skoro dvou desetiletích právnických bojů se Page a Plant s Willie Dixonem mimosoudně vyrovnali, když přiznali použití jeho hudby v Bring It On Home a textu z písně You Need Love v jejich Whole Lotta Love. Neoficiálně se mluví o milionu dolarů…
Poctivý a spolehlivý studiový pracant
Dixon nikdy nepatřil k hvězdám hudebních žebříčků. Při koncertech po něm holky neházely podprsenky. Nezanechal po sobě přebujelou sólovou diskografii. Přitom v kontextu blues nebyl vůbec špatným kontrabasistou. To samé platilo, když zpíval. Pokud mu na výsledku opravdu záleželo, byl velmi, velmi dobrý.
Z těch nejzajímavějších alb vydaných pod jeho jménem zmiňme především, I’m The Blues (1969, Columbia, spotify link) a o devatenáct let mladší Hidden Charms (1988, Bug, Capitol), za nějž mu byla udělena cena Grammy. Účel splní i rekapitulace Willieho práce pro Chess Records, vydaná pod lakonickým názvem Willie Dixon The Chess Box (1988, spotify link).
„Blues jsou kořeny a ostatní žánry jsou plody. Je lepší udržovat kořeny při životě, protože to odteď znamená lepší plody. Blues jsou kořeny celé americké hudby. Dokud přežije americká hudba, přežije i blues.“ – Willie Dixon
S maminkou mluvíval ve verších
Narodil se ve Vicksburgu ve státě Mississippi. Rodina a přátelé mu říkali Little Willie, v dospělosti ho jeho nejbližší a kamarádi oslovovali Wee Willie. Od dětství pracoval na farmách, zároveň sbíral písničky od místních i přespolních muzikantů. často s nimi po práci vysedával a muzicíroval. Hudební kariéru zahájil podobně skromně, jako mnoho jiných černošských talentů. Od dětství zpíval v místním baptistickém kostele a později se přidal ke gospelové skupině The Jubilee Singers.
V té době si začal přivydělávat jako autor písní. Při psaní písňových textů si vypomáhal tím, že upravoval básně. Při skládání rýmů mu pomohla zvláštní záliba jeho maminky, která se svým synem mluvila ve verších. Rád ji napodoboval a odpovídal ji také veršovaně.
Začátky v profesionálním boxerském ringu
V jednadvaceti se Willie Dixon stěhuje do Chicaga. Překvapivě ne kvůli hudební kariéře. „Přijel jsem po Mississippi na parníku Capitol Excursion. Jezdil tam a zpět mezi všemi městy na řece. Potuloval jsem nejprve do New Orleans. Pak jsem dostal práci jako palubní dělník na Capitolu. Jel jsem až do St. Paul a zase zpátky. Nakonec jsem se rozhodl jet do Illinois a žít v Chicagu,“ popsal svoji cestu z Jihu do Větrného Města Dixon.
Zkouší se prosadit jako profesionální boxer. Byl k tomu předurčen tělesnou výškou, měřil více jak 190 cm a váhou přes 100 kg. V ringu byl úspěšný a vybojoval titul šampióna v těžké váze ve státě Illinois. Později boxerské rukavice pověsil na hřebík. „Trénoval jsem v tělocvičně Savoy na jihu města. Chvíli jsem běhal a trénoval s některými známými boxery. Ale pak jsem toho nechal a začal se věnovat hudbě.“ Za základ mu posloužily zhudebněné básně, které sbíral od školních let.
V Chicagu třetí dekády nepůsobil žádný významný hudební label
V Chicagu v těch letech neexistovala žádná významná nahrávací společnost. Nedostatek vynahrazovala spousta šelakových desek na 78 otáček za minutu. Hudební adebt Dixon si oblíbil především ty od Roosevelta Sykese a Victorie Spivey.
S pianistou Leonardem “Baby Doo” Castonem zakládá v roce 1939 Five Breezes. Po vstupu Spojených států amerických na bojiště Druhé světové války odmítá nastoupit do armády a za svůj vzdor si odsedí rok v kriminále.
„V několika soudních sporech jsem jim vysvětloval: ‚Proč bych měl jít bojovat, abych ochránil někoho, kdo zabíjí mě a mé lidi?,“ vysvětlil svůj postoj v autobiografii I Am The Blues. Dixon strávil s přestávkami téměř rok ve vězení a v roce 1944 byl propuštěn na podmínku – také nesměl pracovat v lukrativním válečném průmyslu. Pojďme si na rovinu přiznat jednu věc. Kdyby ve válce sloužil a zemřel, americká bluesová hudba by přišla o téměř šest set písní.
Po návratu na svobodu zakládá opět s Baby Doo The Four Jumps of Jive a později Big Three Trio, se kterými podepíší nahrávací kontrakt Columbia Records. Proslavili se příjemnými vokálními harmoniemi. V repertoáru se o místo podělily popové standardy Tin Pan Alley, určené na večírky bělošské střední třídy, a bluesový materiál v sofistikovaném duchu Charlese Browna.
Poté se připojil k řadě bluesových skupin a brzy se stal respektovaným členem nově vznikající chicagské školy moderního blues. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let již jammuje s Muddy Watersem a získává angažmá v klubu El Casino.
„Když jsem se vrátil z turné s Big Thee Triem, hrál jsem na basu s Muddym Watersem a Robertem Night Hawkem na nahrávacích sessions a jam sessionech. Muddy už tehdy spolupracoval s bratry Chessovými. Jedna z prvních věcí, kterou jsem Muddymu dal, byla Hootchie Coochie Man. Hrál jsem na basu na téhle a většině jeho raných věcí.“ To už bylo jen kousek ke kontraktu s Aristocrat Records, z nichž se vyklube legendární hudební label Chess Records.
Konečně našel správnou roli
Až do roku 1951 si poctivě hledí role studiového hráče v Chess Records a u jejich dceřiného labelu Checker. Později vytvořil dlouholeté duo s Memphisem Slimem. Prakticky ze dne na den se jeho postavení změní. Stává se hlavním producentem, autorem a talent scoutem.
Tehdy nastala zlatá éra chicagského blues, charakterizovaná slovy Johnnyho Shinese: „Chcete mít hit? Jděte za Willie Dixonem. Držte se jeho rad. Hrajte a zpívejte tak, jak vám doporučuje a hit vás nemine!“
Jak to již v hudebním byznysu bývá, po čase vždy dojde na peníze. Po finančních sporech Willie Dixon opustil Chess Records a přijal nabídku skomírající značky Cobra Records s umělci jako Otis Rush a Magic Sam. Než se po pár letech vrátil do Chess, podařilo se mu z kobry rychle vybudovat silný label.
V době sílícího boje za občanská práva černošských obyvatel USA na začátku šedesátých let minulého století se Willie Dixon zapojuje do dění a společně se svým kamarádem Memphisem Slimem pomůže na svět akci s názvem American Folk Blues Festival. Současně s tím zorganizuje evropské turné pro hudebníky, kteří na festivalu vystupovali.
V průběhu jeho britské části, jež podnítila rozvoj a popularitu blues na Ostrovech, se měl údajně setkat s mladičkými členy budoucích The Rolling Stones, na což si bohužel nepamatoval. Vysvětlil to tak, že se po koncertech podepisoval stovkám britských bluesových fanoušků.
Pozoruhodné osobní aktivity
Na konci šedesátých let odchází definitivně od Chess Records a pokusí se vybudovat vlastní malé impérium, jehož součástí je label Yambo Records, dceřiné společnosti Sunshine Blues Records a Spoonful Records. Zastřešuje je produkční společnost Soul Productions a hudební studio Blues Factory.
Souběžně s tím se věnoval i neziskové organizaci Blues Heaven Foundation. Jejím prostřednictvím nepropagoval jen zajímavou muziku, kterou Dixon nazýval „životní náplní“, ale také se staral, aby se starším bluesovým hudebníkům a jejich dědicům dostalo náležitého uznání a odpovídajících honorářů za jejich práci.
Hudební odkaz Willieho Dixona stále žije v nahrávkách mnoha rockových, funkových a soulových kapel. Slyšíme ho i v tvorbě mladých hip-hopových part. Jeho skladby hráli nebo vydali tak rozdílní umělci, jako jsou Doors, Allman Brothers Band, Grateful Dead, Bob Dylan, Styx, P.J. Harvey, Queen nebo Megadeth.
Nápadně barvité obrazy a roztodivné postavy, které se v jeho písních objevují, přetrvaly léta, i když si prosadily některé změny ve standardním formátu blues. „Lidé dříve označovali blues jen za dvanáctitaktovou hudbu, ale v těch dvanácti taktech nemůžete podat ucelený příběh a mít slušný začátek nebo konec.“ popsal Dixon svůj tvůrčí postup.
„Když jsem začal vymýšlet písničky z rozličných výrazů, které jsem měl, nemohl jsem do nich dostat všechna slova, musel jsem to změnit a udělat písničku o něco delší tím, že jsem do stejného starého bluesového schématu vložil čtyřtaktový úvod a osmitaktovou hudbu,“ dodal Willie.
Když v roce 1992 Willie Dixon umírá na zástavu srdeční činnosti, jako by se na chvíli zastavil celý hudební svět…
