Naposledy aktualizováno: 23.12.2018
Joe Strummer bude navždy zapsán v paměti jako jeden z vůdčích hlasů hořícího punkového hnutí. Začínal na začátku sedmdesátých let dvacátého století. Tehdy hrávaly po londýnských lokálech kapely složené z mnoha talentovaných rockových a rhytm’n’bluesových muzikantů. Jejich společným znakem bylo odmítání nudných hardrockových schémátek a artrockové pompéznosti.
Pro mnohé ztělesňoval mýtického ducha punku
Hudebním fandům, milujících pub rock a punk, se na chvíli zastavil svět, když v roce 2002, ve věku padesáti let, náhle odešel zpěvák, kytarista a skladatel John Graham Mellor, známý jako Joe Strummer (21. 8. 1952 – 22. 12. 2002).
Pro mnohé ztělesňoval mýtického ducha punku, kterého jsme se v sobě všichni občas snažili zažehnout, ale Joe to dělal s grácií, nadhledem, lidskostí a především s takovým sebevědomím, které by dokázal zkurvit jen málokdo.
Bohužel až jeho tragická a nečekaná smrt v roce 2002 ukázala, jakou váhu má jeho kultovní postavení. Strummer byl především zastáncem pravdy, vášně a spravedlnosti. V jeho podání to je vždy opojná směs. Přesto jeho hudební vliv sahá mnohem dál než za hranice jednoho žánru, kapely nebo hnutí.
Hrobník a hlídač v podzemních garážích Národní opery
Hudební kariéru odstartoval na začátku sedmdesátých let minulého století ve velšské kapele The Vultures založené basistou „Jiving“ Alanem Jonesem. Dalšími Supy byli kytarista Rob Angelo, saxofonista Bob ‚Blow‘ Jackson a bubeník Jeff Cooper. Výměnou za zapůjčení bicí soupravy, na jejíž pořízení kapela neměla peníze, si Melor mohl s nimi zazpívat a zahrát na kytaru.
V té době se živil coby hrobník na hřbitově St. Woolos. Po rozpadu Vultures se vrací zpátky do Londýna. Bere příležitostné práce, mj. také místo hlídače v podzemních garážích budovy Národní opery.
start veleúspěšné hudební kariéry ze squotu na adrese 101, Walterton Road
Zároveň zakládá dvě hudební party. Nejdříve rozjíždí krátkodeché El Huaso & The 101 All Stars. Po nich již následuje úspěšnější pokus. Pojmenovává ho podle squotu v domě číslo 101 na Walterton Road ve čtvrti Maida Vale, ve kterém členové skupiny společně žijí – The 101’ers.
Stojedničky se rychle sehrávají a během několika vystoupení si získají solidní renomé na londýnské hospodské scéně; soustředěné okolo lokálů, ve kterých se dá hrát živá hudba.
Puby, jako legendární Hope And Anchor, Red Cow, Nashville, Dingwalls, Lord Nelson a desítky dalších, některé z nich sídlily i mimo území velkého Londýna, nevydělávají na tehdy mohutně se rozvíjejících diskotékách. Raději zařazují koncerty mladých rockových skupin.
„Nemám jiný vzkaz než nezapomeň, že jsi naživu.“ – Joe Strummer
Typické britské nalévárny, kam si chodí lidé po práci sednout na panáka nebo na pivo, nejsou místem, kde vystupují progrockové nebo hardrockové kapely. Na tamních pódiích má úspěch výbušná směs rockabilly a rhythm’n’blues. Později ji milovníci hudebních krabiček a sortírování přidělí termín pub rock.
Co znamenalo „zažít pravý Londýn“
Hospodská hudební scéna poloviny sedmdesátých let minulého století, dobrá chcete-li pubrockové kapely, je tím nejzajímavějším, co může tehdejší fanoušek a milovník dravé rockové hudby v Londýně koncertně zažít.
Byl to ráj pro ty, kteří znali nazpaměť LP desku Music from Big Pink kanadských The Band, ještě nedávno poslouchali J. J. Calea, ale již intenzivně obehrávali kompilaci Nuggets (Original Artyfacts From The First Psychedelic Era 1965-1968), jíž v roce 1972 sestavil Lenny Kaye pro label Elektra Records. Nezanedbatelný vliv měl i rozhlasový DJ Charlie Gillett. Jeho pravidelné nedělní dýchánky – nazvané Honky Tonk – vysílalo Radio London.
První vlnu těchto partiček tvořili mladí Američané, kteří na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přesídlili do hlavního města Velké Británie.
Londýnskou omladinu vytrvale přesvědčovali, že by pro ně mohla existovat zajímavá, notně uvolněná, alternativa k progresivnímu rocku a k tomu, co jim nabízely kapely putující na koncertním okruhu po univerzitních menzách.
Mezi legendy patří Eggs Over Easy, u nichž seděl na bubenické stoličce John Steel, zakládající člen newcastelských The Animals. Dalšími jsou Clover – ti nabízeli k poslechu a tanci tvrdší obdobu country rocku nebo Bees Make Honey, jejichž repertoár zahrnoval věci od jump bluesového pionýra Louise Jordana až k rock’n’rollovému královi Chucku Berrymu.
„Energie, s jakou jsme hráli, to byl náš odkaz nastupujícím punkovým kapelám.“
Za nimi již nastupovaly ryze britská seskupení, jako Brinsley Schwarz, Tyla Gang, Kilburn and The High Roads, Kokomo, Ian Dury and The Blockheads, The Stanglers, 101’ers, Ducks Deluxe nebo Roogalator, Kursaal Flyers či Ace, které založili velice zdatní rhythm’n’bluesoví muzikanti.
Z nich se záhy vyčlenili Dr. Feelgood a Eddie & The Hot Rods. Právě oni jsou těmi, kteří vybudovali základy ostrovní punkové scény. Kytarista Wilko Johnson z Dr. Feelgood popsal význam pubrockových kapel krátce a jasně: „Energie, s jakou jsme hráli, to byl náš odkaz nastupujícím punkovým kapelám.“
Na hospodském okruhu zároveň panovala vzájemná podpora. Naprostou samozřejmostí bylo nabídnout šanci nezkušeným a začínajícím muzikantům. Díky tomu si poprvé veřejně zahráli Sex Pistols. Předskakovali Blockheads a 101’ers v hospodě Nashville. Není tedy náhodou, když se při premiérovém vystoupení v televizním programu Top of The Pops objevil na tričkách členů Eddie and The Hot Rods nápis Punk.
Návrat živočišné hudební energie na koncertní pódia díky syrové směsi rocku a blues
Pubrocková komunita se hudebně vymezovala proti přehnanému velikášství a pompě, s jakou hrály art/prog a hardrockové kapely. Byl to vědomý návrat k hudebním kořenům a tradicím rocku z počátku šedesátých let. Tehdy začínající The Rolling Stones nebo The Yardbirds hráli podobně syrovou a drsnou směs rocku a blues.
Své o tom věděl i levicový folkař Billy Bragg, když vysekl poklonu Wilko Johnsonovi: „Wilko a Dr. Feelgood byli předvojem punku. Na kytaru dokázal hrát naštvaně a drsně, ale jeho projev – dráždivý, bojovný, nekontrolovatelný – byl něčím, co jsme v britském popu nikdy předtím nezažili. Rotten, Strummer a Weller se od něj hodně naučili.“
Kapela, která navždy změnila život Joea Strummera, byli ovšem Ramones.“Kdyby neexistovaly desky Ramones, nevím, jestli bychom tady dokázali vybudovat takovou živou scénu, která by zaplnila životně důležitou díru mezi úpadkem staré hospodské rockové scény a nástupem punku,“ vysvětlil.
dvojitý rockový „lomcovák“ díky nezávislým stiff records
Vyvrcholením existence pubrockových skupin bylo založení hudebního labelu Stiff Records. Zpěvák Dr. Feelgood Lee Brilleaux do jeho rozjezdu investoval čtyři sta liber.
Label vydal vůbec první punkový singl New Rose od The Damned. Na druhou stranu singlu zařadili verzi beatlesácké Help, což je z dnešního pohledu poměrně úsměvné. Později u nich vycházely nahrávky Nicka Lowea, Elvise Costello, Devo, Lene Lovich nebo Iana Duryho.
Většina velkých hudebních vydavatelství nástup pub rocku odzívla. Obecně sdílely nedůvěru v potenciál tancovačkových kapel. Podle jejich mínění by hudebníci nedokázali přenést do studiových nahrávek nesmírnou energii, která vyvěrala na hospodských pódiích.
V jejich názoru je utvrdil předchozí propadák studiových snímků a naopak následný úspěch koncertního alba Dr. Feelgood Stupidity. S nímž se kapela v říjnu 1976 vyšplhala na jeden týden na první místo UK hitparády.
Navzdory chladným A&R manažerům, a jejich účetním ve vedení major labelů, se muzikanti, ošlehaní vystupováním na britském hospodském koncertním okruhu, nakonec prosadili.
Dnes je zcela lhostejné, zda se jejich hudbě říkalo pub rock, punk rock nebo new wave. Disponovali nebývalou chutí hrát živou, opravdovou hudbu pro mladé fanoušky. Nezměrným úsilím nakonec zaujali i znuděné hudební novináře a doslova převálcovali koncertně fádní a hudebně čím dál tím více impotentní progrockaře a pure hard kapely.
Albová rekapitulace existence The 101’ers
Podobným vývojem prošel i v úvodu zmíněný John Mellor. Tou dobou si chviličku říkal Woody Mellor, což byla pocta americkému písničkáři Woodymu Guthriemu.
Po Mellorově první opravdové kapele 101’ers zbyla kompilace studiových a živých záznamů, které vyšly až v roce 1981 pod názvem Elgin Avenue Breakdown (1981, Andalucia). Většinu nahrávek tvořily první Mellorovy skladatelské pokusy, doplněné o covery písní Chucka Berryho, Slima Harpa nebo Van Morrisona.
V roce 1975 si Woody Mellor začíná říkat Joe Strummer a dává se dohromady se členy londýnské kapely London SS. Vznikají tak silně levicově zaměření The Clash.
To je ale jiný příběh, byť se stále stejnými, pevnými hudebními kořeny. Také The Clash hráli pro obyčejné lidi, co musí denně „bouchat“ a řešit běžné životní starosti, „… protože bez lidí nejste nic!“ … Amen, tak pravil Joe Strummer.
Ukázky:
Dr. Feelgood – Stupidity (Live) – https://youtu.be/KxfK0ImsEmo
Tyla Gang – John Peel Session 1977 – https://youtu.be/Kmu7MMLG6T4
Ducks Deluxe – Fireball – https://youtu.be/tDJt7y4AYlg
Eddie and The Hot Rods – Do Anything You Wanna Do – https://youtu.be/weQ4oNk7Pqc
101’ers – Keys to Your Heart – https://youtu.be/HV8Sm444Fso
Kilburn and The High Roads – Rough Kids – https://youtu.be/z6C8NNbqcG4
Ian Dury and The Blockheads with Wilko Johnson- Blockheads (Live)
– https://youtu.be/lvCex3XSPvA
