Naposledy aktualizováno: 11.4.2018
Bluesmanovi Robertu Johnsonovi (8. 5. 1911 – 16. 8. 1938, narozen jako Robert Leroy Johnson) byla vyměřena tragicky krátká životní a hudební pouť. Zemřel v sedmadvaceti letech.
Johnsonův nesporný vliv na řadu bluesmEnů je dnes již legendární
Robert Johnson se narodil v mississippském městečku Hazlehurst. Většinu života se pohyboval na pomezí tří jižanských států Mississippi, Arkansas, a Tennessee. Ještě v létě roku 1941 se po něm marně pídil folklorista a sběratel lidových písní Alan Lomax.
V té době byl Robert již více jak dva roky po smrti. Lomax nakonec objevil alespoň jiného chlápka – jmenoval se McKinley Morganfield. Johnsonův hudební odkaz byl poté takřka čtvrtstoletí zcela zapomenutý.
Jako první se k němu začaly hlásit hvězdy chicagského blues Howlin’ Wolf, Muddy Waters a také výborní kytaristé Robert Lockwood Jr. nebo Johnny Shines.
Až poté, co u Columbia Records vyšla zásadní vinylová kompilace jeho snímků King Of The Delta Blues Singers (1961), jež podpořila bluesový boom šedesátých let minulého století na britských ostrovech a v Evropě, se objevili první Johnsonovi bělošští následovníci – počínaje Ericem Claptonem nebo kytaristy kapel The Rolling Stones, Fleetwood Mac a Led Zeppelin konče.
Za všechny muzikanty to patrně nejlépe vyjádřil Keith Richard: „Říkáš si, že si již konečně vykoumal, jak zahrát blues a pak uslyšíš Roberta Johnsona. Některé rytmické věci, které uměl a to, jak je hraje a ještě u toho zpívá… Pomyslíš si, že tenhle chlap musel mít tři mozky!“
Po dalších třiceti letech se dostává do rukou Robertových fanoušků souhrnná antologie na CD disku The Complete Recordings (1990, Columbia). Prodalo se jí více jak milion kusů. V roce 1991 je album oceněno Grammy jako Best Historical Album.
S úspěchem nového kompletu přišla éra vědeckých studií o Johnsonově vlivu na moderní hudbu, nové albové projekty jeho obdivovatelů, ale také různé spekulace o jeho životě. Mezitím v zákulisí zuřil složitý právní boj o kontrolu nad Johnsonovým katalogem a hudebním dědictvím.
Nekňuba s velmi originálním přístupem
Johnsonův přístup k hraní blues byl vždy velmi originální. Ve své době se odlišoval od všech ostatních. Zněl jinak, moderně a v ničem nepřipomínal staré klasické muzikanty z Delty.
Archetypálním příkladem Johnsonova autorského přístupu je Cross Road Blues. Dokázal v něm za pomoci lyrických a hudebních prvků nebývale působivě zprostředkovat pocity osamělosti a zoufalství.
Přes to nebyl na začátku muzikantské kariéry příliš dobrým kytaristou. Pamětníci mluví o tom, že si na kytaru dlouhou dobu jen tak brnkal. Mladíček se dostal na pódium až ve chvílích, kdy si ostatní muzikanti dali o sobotní tancovačce pauzu a tanečníci si šli koupit něco k pití.
převyprávěl opravdové lidské příběhy a tragédie
Během necelých dvou let 1930 – 1931 se ale výrazně zlepšil. Tehdy se přestěhoval z Clarksdale do Hazelhurstu. Seznámil se tu s mississippským bluesmanem Ikem Zimmermanem, se kterým hrával o něco více jak rok a přiučil se různým kytarovým fíglům.
Pro Johnsonův styl hraní na kytaru charakteristické využití prvků klavírního stylu boogie-woogie. Při doprovodu hrál na dolní struny basovou linku – čímž vytvořil bluesovou techniku tzv. walking bass line.
Navíc fenomenálním způsobem využíval bottleneck – na prsteníčku levé ruky navlečené uražené hrdlo skleněné láhve, se kterým klouzal při hře po hmatníku. Dnes patří obě techniky běžně do arzenálu stovek Robertových následovníků.
Byl jedním z prvních, kdo pracoval s uzavřenou písňovou formu. Za jedenáct let muzikantské dráhy si vydobude pověst talentovaného bluesmana, jehož hudba a texty byly vždy děsivě realistické a hluboce výstižné.
Na několika řádcích textu převyprávěl opravdové lidské příběhy a tragédie. Do té doby šlo většinou o čistě lidovou zábavu a hlavně o to, jak dlouho dokáže potulný bluesman touto „primitivní“ formou bavit hospodu v sobotu večer, když měli černošští farmáři a pachtýři volno.
Necelé tři desítky písní
Na první studiovou sekvenci, naplánovanou do Jacksonu v létě 1936, se Robert nedostavil. Přesto se vyhledávač talentů Henry C. Speir nevzdal a domluvil další pokus přes Ernieho Oertla ze společnosti American Recording Company.
Tentokrát vše klaplo. Johnson odjel do San Antonia v Texasu, kde na něj již čekal producent Don Law. Od té doby je zásadním datem v historii reprodukované hudby 23. listopad 1936. Byl to den, kdy Robert Johnson vytvořil v pokoji číslo 414 zdejšího hotelu Gunter archetypální podobu šablony pro elektrické blues.
Nahrávání pokračovalo dvěma frekvencemi 26. a 27. listopadu 1936. Vznikly na nich mastery pro šestnáct snímků vydaných firmou Vocalion Records na celkem osmi šelakových singlech. Vycházely postupně na přelomu let 1936 a 1937. Z nich se stalo hitem Terraplane Blues s B stranou Kind Hearted Woman Blues.
Na základě tohoto úspěchu Johnson odjíždí do texaského Dallasu, kde 19. – 20. června 1937 nazpívá dalších třináct bluesových čísel. Rok na to umírá ve dvaceti sedmi letech na plantáži nedaleko mississippského Greenwoodu, za stále ne zcela objasněných okolností.
Jednou z verzí je otrava naftalínem, který mu nejspíše podal Ralph Davis, žárlivý majitel juke jointu Three Forks Store v Quito, okres Leflore County, Mississippi a konkurent v milostném trojúhelníku, v němž figurovala ještě jeho manželka Beatrice. Ralph pravděpodobně nechtěl Roberta úmyslně zabít – naftalín se v té době běžně používal v barech při „umravňování“ příliš hlučných hostů.
Davis nemohl vědět, že se Johnson léčí se žaludečními vředy. Kombinace jedu a alkoholu pro něj byla fatální. K otravě došlo 13. srpna 1938. Robert umírá až po třech dnech. V úmrtním listě je jako příčina uvedena přijice. Evidentně šlo o snahu zakrýt skutečný důvod Johnsonovy smrti.
lidská tragédie, na pozadí nezřízeného popíjení alkoholu a vášnivého zájmu o druhé pohlaví
Po jeho smrti vznikají více či méně smyšlené historky, které přerostou v legendu. „Mýtické pohledy na Roberta Johnsona zesílily tak, že začaly zastírat jeho hudbu a vliv na vývoj blues,“ napsal v roce 2005 Nathan W. Pearson Jr. z Ústavu pro studium americké hudby (Institute for Studies in American Music). Z relativně málo známého životního příběhu se stává lidská tragédie na pozadí nezřízeného popíjení alkoholu a vášnivého zájmu o druhé pohlaví.
Ženské ostatně figurují ve většině Johnsonových blues – lhostejno, zda v Kindhearted Woman Blues, plném smutku z odloučení nebo ve Walking Blues (Vol. 1), ve kterém se vyrovnává s vyhazovem od své milované.
Další skladby Hellbound On My Trail, Preaching Blues a Me And The Devil jsou jeho osobními zpověďmi o nočních můrách a násilných představách, se kterými bojuje v průběhu těžkých opileckých nocí.
Při zpěvu často využíval falzet, čímž přidal děsivým písňovým textům na účinnosti. Souhrnně náleží právě tato tři blues k zásadním snímkům mezi dochovanými Robertovými nahrávkami. Dohromady je jich pouze dvacet devět plus třináct alternativních verzí.
K dalším klasikám jeho katalogu se řadí Phonograph Blues, Drunken Hearted Man, Rambling On My Mind (Vol. 2) a Come On In My Kitchen (Vol. 1). Všechny bez rozdílu zdobí soustředěný kytarový doprovod, kterým se interpret pokouší vyrovnat výraznému zpěvu.
Bluesman, co na křižovatce upsal Ďáblu duši
Johnosnův hudební růst byl opravdu pozoruhodný, což po jeho návratu z města zpátky do farmářského prostředí Delty vedlo k mnoha dohadům, zda mezitím neprodal svoji duši ďáblu. Pověrčiví lidé si povídačkou o Robertově úpisu vlastní krví vysvětlovali jeho náhlé hráčské zlepšení.
Robert nehrál jenom vlastní písně. Přibližně od roku 1933 měl na repertoáru několik blues od málo známého Nehemiaha „Skip“ Jamese, hit od slavné Memphis Minnie, ale také přepracoval skladby mistrů klavírního blues Leroye Carra, Roosevelta Sykese, Peetieho Wheatstrawa nebo Jabo Williamse. Předčil tím i tehdejší velké hvězdy Delta blues – Willieho Browna, Charleyho Pattona a Sona House.
Stále se tu a tam objeví nové informace
V průběhu posledních let se přeci jenom objevují další detaily z Robertova osobního života. Jedním ze zásadních okamžiků byla smrt jeho mladé manželky Virginie.
Oba byli tak dychtiví stvrdit svůj milenecký vztah, že při svatebním obřadu nahlásili falešné údaje. Robert i Virginie Travis svorně prohlásili, že mu bylo dvacet jedna a jí osmnáct, zatímco on měl jen sedmnáct a ona čtrnáct.
Objevily se rovněž zmínky o tom, že se mu líbily písničky Jimmieho Rodgerse nebo že se zajímal o myšlenky a osobnost etiopského císaře Haile Selassieho. Dnes již víme, že se šel podívat při své poslední návštěvě Memphisu v roce 1938 na druhý boxerský souboj mezi Joem Louisem a Maxem Schmelingem.
Ukázky:
Kind Hearted Woman Blues – https://youtu.be/82yNxiF-T4A
Hellbound On My Trail- https://youtu.be/OHAIgpih86E
Me and The Devil – https://youtu.be/3MCHI23FTP8
Cross Road Blues – https://youtu.be/GsB_cGdgPTo
