Naposledy aktualizováno: 7.12.2017
Hvězdný tenorsaxofonista Joe Henderson (24. 4. 1937 – 30. 6. 2001) se narodil v městečku Lima v Ohiu, ale hudebně se utvářel v Detroitu. Neabsolvoval žádné klasické hudební vzdělání, což mu umožnilo umělecky létat bez kompromisů od bopu až po free jazz.
Bezvýhradná podpora rodičů a staršího bratra
Joe Henderson vyrůstal v rodině, která jeho hudební růst vždy podporovala. Často vyprávěl, že jej zprvu inspirovala gramofonová alba vydaná v rámci série Jazz At The Philharmonic a spousta rhythm’n’bluesových nahrávek, které nalézal v bratrově sbírce.
Byl velký fanoušek altsaxofonisty Charlieho Parkera a ještě na škole začal hrát na saxofon. Poměrně záhy začal psát a aranžovat pro školní kapelu. Nakonec převážil poslech dlouhohrajících desek, tehdy naprosto dominantních tenorsaxofonistů Johna Coltranea a Sonnyho Rollinse. O dalším směřování slibného talentu s ostře vybroušeným tenorsaxofonovým tónem bylo definitivně rozhodnuto.
klíčový účastník řady studiových sekvencí pro blue Note Records
Joe byl jedním z nejčastěji zvaných studiových hráčů na nahrávkách, které v šedesátých letech vydávalo nakladatelství Blue Note Records. Dnes jsou tato alba mnohými jazzovými fanoušky nejvíce vyhledávanými a nejoblibenějšími jazzovými tituly.
Širokému jazzovému publiku se představil v roce 1962 díky pozvání tehdejších hvězd, jako byly pianista Horace Silver nebo trumpetisté Kenny Dorham a Miles Davis.
Právě se vrátil z dvouleté presenční služby v U.S. Army, v jejímž rámci procestoval celý svět coby kontrabasista armádního big bandu. V roce 1961 si v Paříži zahrál s pianistou Budem Powellem a bubeníkem Kennym Clarkem.
První profesionální nahrávkou byla deska Una Mas (1963, Blue Note), vydaná pod jménem Kennyho Dorhama. Další čtyři roky Joe hrál v kapele Horace Silvera a také se mihl v jedné ze sestav Milese Davise.
Zvládal zahrát cokoliv
Do stále převládajícího bebopového přístupu dokázal zabudovat tehdejší novinky. Lhostejno, zda to byla modalita nebo volné hraní.
Byl jedinečný ve svobodě a volnosti, s jakými hrál a ve schopnosti stát na obou nohou a přitom volně létat s rytmem, ať hrál kdekoli a kýmkoliv.
Prokázal, že je dostatečně přizpůsobivý. Bez problému spolupracuje s pianistou Andrew Hillem na bohatě strukturované hudbě, zachycené na Point of Departure (1964), ale i na bluesem ovlivněném hardbopovém hitu Sidewinder (1964), výborného trumpetisty Lee Morgana.
První sólové tituly Page One (1963), In ‚N Out (1964), Our Thing (1964), vydané u Blue Note, jsou výrazně ovlivněny latinskými rytmy. Na svědomí to měla tehdejší spolupráce s trumpetistou Kennym Dorhamem.
Na konci šedesátých let přechází k labelu Milestone. Hendersonova saxofonová hra tím nijak neztratila na robustnosti. Nově ji obohatila urputná snaha o zařazení neustálého opakování hudebních myšlenek, jako se děje například ve skladbě The Bead Game na LP Tetragon (1968).
Přehlídka dokonale zvládnutého mistrovství
Tehdejší koncertní vystoupení nabízela úžasnou přehlídku Hendersonovy téměř dokonalé saxofonové hry. Nejlépe ji dokumentují nahrávky z vystoupení v kalifornském klubu The Lighthouse Cafe v září 1970. Postupně se objevily na albech At The Lighthouse: If You’re Not Part Of The Solution, You’re Part Of The Problem (1970, Milestone) a In Pursuit Of Blackness (1971, Milestone).
V podobném duchu, ale s jinou rytmikou ve složení Kunimitsu Inaba (basa), Motohiko Hino (bicí) a Hideo Ichikawa (Rhodes piano), natočil špičkovou koncertní LP desku In Japan (1973, Milestone). S trumpetistou Freddie Hubbardem hraje na výtečném fusion albu Red Clay (1970, CTI Records).
Na počátku 70. let spolupracoval s bělošskou kapelou Blood, Sweat And Tears. Bylo to nedlouho poté, co se se skupinou rozloučil zpěvák David Clayton-Thomas. Novým vokalistou se stal Bobby Doyle. Nová sestava začala nahrávat album New Blood. Rozpory uvnitř kapely, včetně neustálých personálních změn, však neustávaly. Než album vyšlo, Henderson i Doyle ze souboru odešli.
Několik Hendersonových sólových titulů ze sedmdesátých let, například Canyon Lady (1975, Milestone), směřuje k funky a easy-listening podbízivosti. Na druhou stranu, na o rok mladším titulu Black Narcissus (1976, Milestone) dokazuje, že má stále co nabídnout jako vášnivý jazzový hráč.
Potvrzení tenorsaxofonové hvězdy
V polovině osmdesátých let 20. století přichází první ocenění ze strany fanoušků i odborné části jazzového světa. Koncertní dvoudílná nahrávka The State of the Tenor (1986, Blue Note) z newyorského klubu Village Vanguard byla jednoznačným úspěchem. Podíleli se na ní basista Ron Carter a bubeník Al Foster.
Joe se rovněž aktivně účastní oslav čtyřicétého výročí Blue Note Records. Na pódiu s ním hrají mj. Herbie Hancock, pozoruhodný kytarista s osobitou technikou hraní „tap and touch“ Stanley Jordan nebo Art Blakey.
V roce 1992 vychází CD disk Lush Life: The Music of Billy Strayhorn (Verve) jako Joeova pocta vynikajícímu aranžérovi Billymu Strayhornovi, letitému blízkému spolupracovníkovi Duke Ellingtona.
O tři roky později se objevuje podobně koncipovaná nahrávka Double Rainbow: The Music of Antonio Carlos Jobim (1995, Verve) – tentokrát jako poklona brazilskému fenoménu bossa novy Antôniu Carlosi Jobimovi.
Joe Henderson je hudebně aktivní až do své smrti v červnu 2001. Ještě pět let před svým definitivním odchodem složí několik kompozic pro velký jazzový orchestr.
Do studiového big bandu si pozve mj. Chicka Coreu na piano a basistu Christiana McBridea. Aranže připraví uznávaný Bob Belden. Verve disk vydá v roce 1996 pod názvem Big Band.
Hendersonova hra bude stále patřit mezi příklady jedinečné jazzové interpretace. Hudební svět postrádá hráče s osobitým přístupem ke hře a vlastním jedinečným tónem Joeova kalibru.
Ukázky:
Blue Bossa – https://youtu.be/M69YdmAJoLs
In ‚N Out – https://youtu.be/gke2WhuK4hw
The Bead Game – https://youtu.be/7Uv-d3nAz6g
Black Narcissus – https://youtu.be/MigYYKlttV8
Round Midnight (Live in Japan) – https://youtu.be/YeGgRX1KM7M
Loose Change – https://youtu.be/UwO5nX_bczk
Without A Song – https://youtu.be/lE2dymqd3ro