Naposledy aktualizováno: 28.11.2017
Jeden z největších mistrů bluesové hry na foukací harmoniku, skladatel a zpěvák James Cotton (1. 7. 1935 – 16. 3. 2017, narozen jako James Henry Cotton) se stal v průběhu desetiletí živoucím příkladem vývoje elektrického blues.
Ať za mě mluví foukací harmonika
Bluesman James Cotton byl úžasný showman. V 70. letech minulého století si vybudoval sice co do počtu menší, ale nesmírně věrné, publikum. Na koncertních pódiích vyvolával ducha svého bývalého šéfa Muddyho Waterse. Jeho drsný hlas se ale pomalu zhoršoval díky vážnému onemocnění hlasivek. Nikdy se nemohl rovnat jeho fantastické hře na foukací hramoniku.
Ačkoliv byl známý neochotou poskytovat rozhovory do médií – a jeho manažer to vysvětloval slovy: „Novináři mu jednou položili ty nejstupidnější otázky a tak netouží zažít ještě jednou to samé,“ nechává za sebe raději mluvit foukací harmoniku a svoji hudbu.
Začátky s foukačkou za 15 centů a pod dohledem Sonnyho Boy Williamsona
Coby malý capart Cotton napodoboval na tu nejlevnější patnácticentovou dětskou foukačku první jednoduchoučké písničky. nebo zvuk dýchavičné supící lokomotivy.
V devíti letech mu umírají oba rodiče. S sebou ho vezme na své toulky po starém špatném Jihu jeden z tehdejších největších mistrů harmonikářů – Sonny Boy Williamson (občanským jménem Rice Miller).
Sonny Boy byl Jamesovým muzikantským idolem poté, co jej poprvé uslyšel z vysílání na arkansaské rozhlasové stanici KFFA. Kopíroval Williamsonovu hru notu po notě a za hrst drobných hrával jeho písně o sobotních podvečerech před černošskými dupárnami.
Williamson drží nad mladým elévem jakési opatrovnictví a předvede mu ty nejdůležitější fígle. Po šesti letech, když Sonny Boy odjíždí z Memphisu, James po něm převezme vedení kapely, se kterou hraje po klubech a juke jointech. Na post kapelníka byl ještě přeci jenom příliš mladý a muzikanti se mu brzy rozutečou.
Věděl jsem, že nikdy nebudu jako Little Walter
V sedmnácti má James Cotton vlastní víkendový čtvrthodinový pořad na rádiu KWEM. Na jeho základě ho osloví s nabídkou producent Sam Phillips. Cotton doprovází Howlin‘ Wolfa a Willieho Nixe na jejich nahrávkých vydaných u Sun Records. V roce 1953 dostává šanci natočit první sólový materiál. Jsou to čtyři dvanáctky Straighten Up Baby, Hold Me In Your Arms, Oh, Baby a Cotton Crop Blues.
V devatenácti se stěhuje do Chicaga. Tehdy se Cotton stal významnou součástí chicagské bluesové klubové scény. Tu na deskách mapoval především label Chess Records. Poválečné městské elektrifikované blues se později stalo zásobárnou talentů, kteří měli zásadní vliv na formování a vznik rock’n’rollu.
Leonardu Chessovi se až do roku 1958 daří udržet status quo mezi Muddym a výtečným harmonikářem Little Walterem. Ten se účastní všech Muddyho studiových frekvencí. Po definitivním rozchodu ho ve studiu nahradí právě James. S Muddym spolupracuje dalších dvanáct let, byť se mu ze začátku angažmá notně zajídalo. Debutuje na Watersových nahrávkách Sugar Sweet a Close To You.
Waters po svém novém harmokáři nekompromisně vyžadoval, aby hrál Walterovy party notu po notě. „Věděl jsem, že nikdy nebudu jako Little Walter,“ Muddymu jsem to také řekl. „Podívej, budu hrát, co po mně chceš, ale já zkrátka nejsem Walter. Dej mi šanci hrát sám za sebe.“
Konečně sólová kariéra
V roce 1966 se James Cotton osamostatní a sestaví si vlastní James Cotton Blues Band. S jeho modifikacemi vystupuje dodnes. Současně podepíše nahrávací smlouvu u Verve Forecast a vydává tři příznivě přijatá elpíčka – James Cotton Blues Band (1967), Pure Cotton (1968) a Cotton In Your Ears (1968).
Archivní nahrávky z prvních Cottonových samostatných koncertů vychází na dvou CD disku Seems Like Yesterday a Late Night Blues až v roce 1998 v péči labelu Just Time. Záznam vznikl během vystoupení v montrealském klubu New Penelope.
V té době vzniká bluesrocková scéna a James Cotton je jejím významným představitelem. Předskakuje bělošským rockovým skupinám a interpretům jako byli Janis Joplin, Grateful Dead, Led Zeppelin, Santana nebo Steve Miller při jejich koncertech v newyorské Fillmore East nebo v její sesterské sanfranciské scéně Fillmore West.
Stoprocentní bavlna
V následujících dvou dekádách nahrává pro různá hudební nakladatelství. Několik zajímavých titulů vychází u Buddah Records – 100% Cotton (1974), High Energy (1975) a Live and on The Move (1976). Sedmou dekádu později shrnuje zajímavé koncertní CD Live at The Electric Lady vydané až v roce 1992.
Nová smlouva s Alligator Records přinese v roce 1984 komplet High Compression a o dva roky později Cottonovu první nominaci na cenu Grammy za Live From Chicago: Mr. Superharp Himself!.
V roce 1987 mu u Blind Pig Records vychází na cenu Grammy nominované výtečné bluesové album Take Me Back inspirované počátky chicagského blues. Natočí ho v sestavě s pianistou Pinetop Perkinsem, kytaristou Sammym Lawhornem a bubeníkem Samem Layem.
Konec se zpíváním
Rok 1994 přináší vážné zdravotní komplikace. James se musí podrobit operaci a ozařování kvůli polypům na hlasivkách. Od té doby přestal na koncertech a ve studiu zpívat. O dva roky později obdrží cenu Grammy za Best Traditional Blues Album díky společné nahrávce Deep In The Blues (1996, Verve) s basistou Charlie Hadenem a kytaristou Joe Louis Walkerem.
Na přelomu tisíciletí vychází tři CD disky u Telarc. V roce 2000 Fire Down Under The Hill. O dva roky později široce pojatá rekapitulace 35th Anniversary Jam of The James Cotton Blues Band za účasti řady zajímavých hostů.
Z roku 2004 je netradiční nahrávka Baby, Don’t You Tear My Clothes. James na ní nahrál vedle blues i písně jiných žánrů, jako jsou country a bluegrass.
Z posledních titulů jsou zajímavé LP desky Giant (2010) a Cotton Mouth Man (2013), které vyšly na agilním bluesovém labelu Alligator Records. Obě se dočkaly nominace na Grammy a objevují se na nich opravdu zajímavá hudební jména, jako jsou Warren Haynes, Keb Mo, Chuck Leavell, Joe Bonamassa, Ruthie Foster nebo Gregg Allman a Colin Linden.
na harmoniku se dají hrát i jiné zvuky – a strhující bluesové dvanáctky obzvláště…
Jamesova hudba byla vždy esencí klasického blues, se kterým se setkal na bavlníkových plantážích. Na hudební scéně se pohyboval neuvěřitelných sedmdesát let. Měli bychom si vážit příležitosti, jakou nám dává. Vždyť, poslouchat jeho nahrávky, a sledovat cestu hudebníka, který si s levnou foukací harmonikou zpočátku jen hrál a kopíroval maminčiny pokusy o napodobení kvokání slepic a supění vlaku, je úžasná záležitost.
Až později došel James Cotton k absolutnímu mistrovství. Především díky poslechu rozhlasovému vysílání nahrávek Sonny Boy Williamsona, jejich kopírováním a pozdějšímu osobnímu setkání se svým vzorem. Muselo to být ohromně překvapující zjistit, že se na harmoniku dají hrát i jiné zvuky – a strhující bluesové dvanáctky obzvláště…
Ukázky:
Cotton Crop Blues – https://youtu.be/YAqTrbuxCRI
The Creeper – https://youtu.be/TmPelR_OPNE
One More Mile – https://youtu.be/f3ANlNWw5d0
Take Me Back – https://youtu.be/BUdAz7RRBHI
Country Boy – https://youtu.be/GGjNIkodEIw
Blues Is Good for You – https://youtu.be/mv8mqjIuOic
