Naposledy aktualizováno: 11.4.2018
Podobně, jako mnozí staří bluesmani z mississippské Delty, i Son House (21. 3. 1902 – 19. 10. 1988, narozen jako Eddie James House, Jr.) prožil život plný zvratů, úspěchů a zapomnění, včetně pobytu v nechvalně známé káznici Parchman Prison Farm. Publiku se představoval jako člověk, „který poznal peklo a přežil, aby o něm mohl podat svědectví.“
ďábelské vábení blues, chlastu a ženských
S blues, onou Ďáblovou hudbou, se Son House poprvé seznámil díky otci. V okolí Clarksdale byl Eddieho tatík známým bluesovým zpěvákem a také vyhlášeným prostopášníkem, jemuž nebylo nic svaté – neodpíral si levný chlast a samozřejmě ani ženské.
Řadu let se v obou Houseových odehrával vnitřní souboj mezi láskou k bluesové hudbě a vírou v boha. Zatímco se House Senior vydal cestou smíření, přestal pít, hrát blues, honit ženské a stal se jáhnem – jeho nezdárný synek šel přesně opačnou cestou.
Díky matčině velkému vlivu Son vyrůstal v lůně církve a v patnácti letech zahájil kariéru kazatele. Od dětství mu bylo vštěpováno, aby opovrhoval potulnými zpěváky a lidovou hudbou z bavlníkových plantáží.
Ještě v pětadvaceti letech, v tu dobu již byl polapen hrou Willieho Wilsona na slide kytaru, se snaží vykonávat církevní službu a současně hrát onu „bezbožnou“ hudbu. Přesto nakonec neodolal světským radovánkám a kazatelnu definitivně vyměnil za lásku k blues, alkoholu a opačnému pohlaví.
První trest za zabití a vyhoštění do luly
V roce 1928 je odsouzen na pět let do Mississippské státní věznice. Na jednom divokém mejdanu zastřelil muže jménem Leroy Lee. Po roce odkrouceném v Parchmanu je na přímluvu příbuzných, a zřejmě i vlivných místních bělochů, z káznice propuštěn na podmínku. Soudce v odvolacím řízení uznal použití střelné zbraně jako nutnou sebeobranu. Zároveň Sona vyhostil z města. House se přestěhuje do městečka Lula, ležícího dvacet kilometrů severně od Clarksdale.
Pro bluesovou historii se nemohlo stát nic lepšího. V Lule se seznámí s osobitým bluesovým kytaristou a showmanem Charleym Pattonem, hrajícím na kytaru za hlavou nebo mezi koleny.
Charley byl žákem a pokračovatelem bájného bluesmana Henryho Sloana, jednoho z přímých potomků černých otroků, kteří se po Občanské válce proměnili v pachtýře a nádeníky. Ti všichni, a generace již svobodných potomků, dřeli na plantážích, jako byla legendární farma rodiny Dockeryových.
Patton hraje písně bez jasné formy. Nedělá si starosti s počítáním taktů a dodržením „dvanáctkového metra“. Často se mu stává, že hraje na lichý počet taktů nebo se mu sem tam objeví nějaká doba navíc. Umí zahrát i na jen jeden jediný akord. Ta nezatíženost jakýmkoli hudebním vzděláním nadělila venkovským bluesmanům naprostou svobodu.
bluesové trio Patton – house- brown a první gramodesky zběhlého kazatele
Později se k Houseovi a Pattonovi přidá Sonův nejlepší přítel Willie Brown. Společně vytvoří místní černošskou komunitou oblíbené a uznávané hudební trio vystupující o víkendech na tancovačkách pořádaných v tzv. juke jointech.
Son House poprvé nahrává na gramofonové desky již v roce 1930. Studiová session, zorganizovaná labelem Paramount Records, za účasti bluesmanů Louise Johnsona, Willie Browna, Son House, Fiddlin‘ Joe Martina a Leroye Williamse, se uskuteční ve wisconsinském Graftonu.
Výsledkem je vydání čtyř šelakových gramodesek mj. s budoucími klasickými čísly Sonova repertoáru My Black Mama a Preachin‘ The Blues.
Zběhlý kazatel, obrácený na bluesovou víru, v nich řeší velké vnitřní dilema dvojakého přístupu k náboženství, jež u něj nakonec vyústí v nezřízenou konzumaci bourbonu, když v My Black Mama zpívá „… říkám, není žádné nebe, ale taky nejsou plameny pekelné“ a pokračuje „nikdo mi neřekne, kde skončím, až umřu.“
Nahrávky z Graftonu jsou i po letech naprostou bluesovou klasikou a součástí tradice tzv. Delta Blues. Dostupné jsou na vinylovém albu Son House, Willie Brown, Louise Johnson: Legendary Sessions Delta Style (The Famous 1930 Paramount Recordings In Chronological Order) z roku 1973, vydané péčí labelu Roots. V reedici na CD vyšly v roce 2005 u značky Autogram.
S prohlubující se Velkou hospodářskou krizí třicátých let minulého století se propadá i teprve nedávno etablující se hudební průmysl. Největší dopady pocítí černošští muzikanti. Nahrávky tzv. „Race Music“ nejdou na odbyt. Podobný osud se nevyhnul ani debutu Sona House.
příležitost pro roberta johnsona a útěk z jihu USA
Nějakou dobu ještě hrál po tančírnách, bral drobné práce a dokonce se vrátil na kazatelnu. Byla to ta samá doba, kdy umírá Charley Patton. S Willie Brownem nabídli příležitost začínajícímu mladíčkovi Robertovi Johnsonovi. Ten od nich dostával prostor na sobotních tanečních večerech, když se občerstvovali o přestávkách mezi jednotlivými písničkovými bloky.
House nedostatek příležitostí k výdělku vyřeší odjezem do Rochesteru. Je férové přiznat, že jedním z důvodů přesunu do New Yorku prý byla snaha opustit manželku… Druhým byla touha dát definitivní sbohem Jihu USA, stále zmítanému a ovládanému zákony Jima Crowa.
cesta železničního portýra do zapomnění, druhé zabití a znovuobjevení
Na začátku čtyřicátých let nazpívá několik blues pro muzikologa Alana Lomaxe, ale nic z toho nebylo. Další příležitost nahrát nový materiál se naskytne až za dlouhých třicet pět let.
Mezitím Son House pracuje na železnici jako portýr. O místo přichází kvůli problémům s alkoholem. Musí se živit podřadnými pracemi a v roce 1955 se ocitá v pracovním táboře na Long Islandu, kde v sebeobraně, alespoň podle výroku poroty, zabije dalšího člověka.
nově objevený son
V polovině šedesátých let je Son House „nově objevený“ v rámci bluesového revivalu mladým bílým liberálem Dickem Watermanem a jeho dvěma kolegy. Dick se současně stává Houseovým manažerem a jeho prvním úkolem je zajistit pro nového klienta kurz bluesové hry na kytaru.
Po více jak dvaceti letech opileckého života na ni Son zapomněl hrát. Úkolu se zhostil kytarista Al „Blind Owl“ Wilson, zakladatel a vůdčí osobnost kapely Canned Heat. Pro Ala to byla zvláštní situace, kterou popsal slovy „Učil jsem Son House, aby hrál a zněl jako Son House.“
Během několika týdnů je Son připraven představit „skutečné lidové blues“ na koncertech organizovaných převážně pro mladé bílé vysokoškoláky.
Očekávání do něj vložená naplnil. Většinu vystoupení zahajoval proslovem o tom, jak opustil místo na kazatelně, aby mohl hrát blues. Svůj život připodobňoval zoufalému boji syna, jemuž není nic lidského svaté, s neúprosným otcem, reprezentovaným vírou.
Manažer Waterman pro House zajistí smlouvu na vydání LP desky Father Of Folk Blues (1965, Columbia) v produkci Johna Hammonda. Třiašedesátiletý Son House album nahrával v Bostonu v dubnu 1965. Jednou ze silných písní je úvodní Death Letter se slovy obdivu k mrtvé milence.
Kolekce se později objevuje pod různými názvy. Kompletní revidované vydání vychází v roce 1992 pod titulem Father of the Delta Blues: The Complete 1965 Sessions (Columbia).
Humbuk okolo sonova druhého zrození
S humbukem, který se po jeho „druhém zrození“ okolo něho vytvořil, neměl Son nic společného. Byl plakátován jako spoluhráč Charley Pattona, učitel Roberta Johnsona a také jako Otec Delta blues.
Odehraje turné po amerických univerzitách, objeví se na festivalu v Newportu a odletí na sérii koncertů po Evropě. Od roku 1970 má vážné zdravotní potíže, které mu o šest let později zcela znemožní další hudební činnost.
Paradoxem životní pouti tak rozporuplného člověka, jakým byl Eddie „Son“ House, je skutečnost, že jej nezabila mnohaletá nezřízená konzumace alkoholu, ale jeho kuřácká vášeň. Po více jak deseti letech života s Alzheimerovou a Parkinsonovou chorobou umírá na rakovinu hrtanu.
Ukázky:
My Black Mama – https://youtu.be/PXOVG30J4zU
Preachin‘ The Blues – https://youtu.be/4TKL-Jc7u9Q
Forever On My Mind (Live) – https://youtu.be/suhvh-pa1PA
Downhearted Blues https://youtu.be/fI0Ux3-JoBc
Pearline – https://youtu.be/lQ-kRDX-fvc
