Naposledy aktualizováno: 9.1.2021
Pianista samouk, zpěvák a skladatel s pitoreskním uměleckým jménem Cripple Clarence Lofton (28. 3. 1887 – 9. 1. 1957, narozen jako Albert Clemens) zaujímá výsadní místo v předních řadách chicagských boogie woogie pianistů.
Hvězda bujarých večírků
Lofton byl ve dvacátých letech minulého století vyhledávanou hvězdou v chudinských čtvrtích jižní části Chicaga, převážně osídlených černochy. Vystupoval na místní klubové scéně a hrával na tzv. „rent parties,“ – večírcích pro zvané. Jeho jméno je synonymem divokého, úderného, klavírního boogie woogie v kombinaci s tklivým, bluesovým cítěním.
Boogie woogie se začalo formovat hluboko na Jihu USA. Čerpalo z hry barrelhousových pianistů a stejně jako blues, ke kterému mělo velice blízko, patří k základní jazzové formě.
Cestou do Chicaga, tehdejšího centra vznikajícího gramoprůmyslu, kam jej zanesli právě černošští přistěhovalci z jižních států Unie, se zastavilo v Kansas City a v St. Louis. První gramodesky s nahrávkami označenými jako boggie woogie vydal pianista žijící ve Windy City pod podivným jménem Pine Top Smith.
Buranský venkovský klavírista v putykách jižního chicaga
Lofton byl fanoušky hýčkán po celou dobu aktivní hudební kariéry. Představoval pro ně připomínku dávných časů, ve kterých se žánr boogie woogie teprve utvářel, aby v letech 1938 a 1939 dosáhl uznání a slávy na vánočních koncertních sériích Spirituals To Swing, vyprodukovaných Johnem Hammondem.
K všeobecné oblibě došel i díky hbitým prstům tria klavírních mistrů ve složení Albert Ammons, Meade „Lux“ Lewis a Pete Johnson. Jejich show Boogie Woogie Boys uvádělo mondénní newyorské Café Society.
Clarencův jedinečně samodělný, venkovsky nedisciplovaný a přitom osobitý hráčský přístup nedosahoval Ammonsovy, „Lux“ Lewisovy nebo Johnsonovy technické vytříbenosti. Zdaleka se nepřiblížil ani hře Loftonova doživotního přítele Jimmyho Yanceyho. To, co mu chybělo na zručnosti, Clarence doháněl elánem a nasazením. Jeho světem ale vždy byly obskurní putyky v ulicích South Side.
Až do roku 1917, kdy se přestěhuje do Chicaga za prací u železniční společnosti CB And Q Railroad Company, jsou o Clarencovi Loftonovi známa pouze základní životopisná data – jména rodičů, místo narození (Kingsport v Tennessee) a to, že se bohužel narodil chromý na jednu nohu a doživotně kulhal. Odtud jeho přezdívka Cripple.
Začínal jako stepař
Navzdory tělesnému postižení začínal jako výtečný stepař. Při klavírní hře luskal prsty, různě poskakoval, hvízdal, vyprávěl anekdoty a na rozdíl od svých tří velkých klavírních vzorů, zajímavě zpíval. Pamětníci tvrdí, že se při zpěvu různě pitvořil a dělal zajímavé grimasy.
První gramofonové snímky pořídil až dva roky před padesátými narozeninami v dubnu 1935. Smlouvu na dvě písně mu nabídli ve Vocalion Records. Ve studiu s ním ve skladbě Strut That Thing hrál neznámý hráč na valchu. Později ji přepracuje pod novým názvem I Don’t Know. Píseň definitivně proslaví cover verze z roku 1953 v podání rhythm’n’bluesové hvězdy Willieho Mabona.
Kytarista Big Bill Broonzy ho doprovází v Monkey Man Blues. Spekulace některých sběratelů, že se Cripple také zúčastnil nahrávacích frekvencí Samma Browna v roce 1927 a Louise Johnsona o tři roky později, se jeví jako málo pravděpodobné.
Deset dní po první studiové frekvenci se dohodne na spolupráci se společností Bluebird. S věrným parťákem Broonzym nahrají ne příliš zdařilou podobu skladby Policy Blues, pod níž je podepsán svým rodným jménem Albert Clemens. Policejní blues se později dočká ještě jednoho přepracování, podstatně povedenějšího.
Do třetice jdou s Broonzym do studia společnosti ARC. V červenci 1935 vzniknou snímky Brown Skin Girls a You Done Tore Your Playhouse Down. O půl roku později Clarence vypomáhá s nahráváním zpěváku Red Nelsonovi Wilburnovi v bluesovém standardu Streamline Train. S Redem ještě stihnou nahrát čtyři blues s podporou partičky Swing Stompers okolo kytaristy Ala Millera.
Přežíval ve vlastním hudebním klubu Big Apple
Následuje čtyřletá pauza v Loftonových studiových aktivitách. Mezitím otevírá vlastní hudební klub Big Apple na chicagské South State Street. Tamní pódium a klavír s ním sdílí řada talentovaných bluesových hráčů. Jsou mezi nimi Clarencovi oblíbení pianisté Jimmy Yancey a Meade ‚Lux‘ Lewis.
V roce 1939 ho objeví ve Velkém jablku, jež se mezitím proměnilo v nevábně zaplivaný pajzl, bílý jazzový fanoušek Dan Qualey. Domluví Clarencovi smlouvu na vydání třinácti skladeb u jazzového labelu Solo Art. Jsou mezi nimi jak nové verze starších věcí, tak úspěšné novinky Pine Top’s Boogie Woogie, Traveling Blues (South Side Mess Around), The Fives nebo Mistaken Blues (Change My Mind Blues).
V zorném poli běloušského publika
V té době se o Clarencovy šelakové gramodesky začíná zajímat bělošské publikum. Lofton získává pověst jednoho z otců boogie woogie. Ještě ve válečném roce 1943 jde do studia vydavatelství Session Records. Z deseti snímků, mezi nimiž jsou opět dvě nové verze Streamline Train a tři I Don’t Know, dodnes nevyšly pouze dva. Několik desetipalcových osmasedmdesátek později vychází u labelů Gennett, Pax a Riverside.
Jazzový fanoušek a producent Orrin Keepnews ještě za Clarencova života připraví vydání vinylového debutového elpíčka A Lost Recording Date (1954, Riverside Records). Vyčerpávající přehled jeho písňového katalogu vyšel v roce 1990 na dvou CD discích v rámci edice Complete Recorded Works In Chronological Order u dnes na britských ostrovech usídlených Document Records.
Na konci čtyřicátých let již fanoušky boogie woogie netáhne. Přetransformuje se a významně ovlivní jiné hudební styly. S ústupem ze slávy končí i kariéra Cripple Clarence Loftona. Stahuje se do ústraní a po několika letech umírá na krevní sraženinu na mozku.
Ukázky:
Strut That Thing – https://youtu.be/M6qO6hzyMY4
I Don’t Know – https://youtu.be/g3s-RoI-WdQ
Monkey Man Blues – https://youtu.be/Q-TZzfYnPWo
Streamline Train – https://youtu.be/Tb103qU61mo
Brown Skin Girls – https://youtu.be/enj5UFf0i7M
The Fives – https://youtu.be/s2fMHaj6dW4
Pine Top’s Boogie Woogie – https://youtu.be/SH6lcGHRJgQ
