Naposledy aktualizováno: 22.8.2021
Zpěvák a kytarista Roy ‚Mr. Guitar‘ Gaines (12. 8. 1937 – 11. 8. 2021, narozen jako Roy James Gaines) byl současníkem texaské bluesové hvězdy T-Bone Walkera. Vyznával jeho styl – později s ním často vystupoval a nahrával. Z obdivu k němu v počátcích používal na plakátech přezdívku „T-Bone Jr.“ Se svým hrdinou a velkým vzorem se setkal již ve čtrnácti letech, když ho Walker pozval na pódium, aby si společně zahráli. Spolupráce jim s přestávkami vydržela až do roku 1975, kdy T-Bone Walker umírá. Gaines je držitelem ceny W. C. Handyho, dvou nominací a ceny Living Blues Award.
v jeho začátcích ho ovlivnil otec elektrické bluesové kytary „T-Bone“ Walker
Nadaný a neuvěřitelně všestranný kytarista Roy Gaines se narodil ve Waskomu v Texasu. Hudba měla v domácnosti jeho rodičů hluboké kořeny. Otec Merkerson Gaines vášnivě miloval blues, hrál obstojně na kytaru a harmoniku.
Royův starší bratr Grady Gaines (14. 1. 1934 – 29. 1. 2021) byl skvělým rhythm’n’bluesovým tenorsaxofonistou, který se proslavil neuvěřitelně hlasitými a uječenými sóly jako v písních Pack Fair And Square od Big Waltera And His Thunderbirds či Keep A Knockin‘ od Little Richarda, jež doslova rozdíraly zdi hudebních klubů. V polovině páté dekády vedl jednu z nejobdivovanějších texaských kapel Upsetters, s níž rock’n’rollový pompadur Richard vystupoval.
Nejdůležitější vliv na Gainese měl v jeho začátcích otec elektrické bluesové kytary, texaský rodák Aaron „T-Bone“ Walker. „T-Bone“ přijížděl do Houstonu a v městském koncertním sále City Auditorium na něj lidi stáli ve frontě, která se táhla až za druhý blok. „V podobných sálech obvykle hráli bílí umělci jako Hank Williams a všichni ti velcí countryoví interpreti. Walker koncertoval na stejných místech a lidi stáli kolem bloku – někdy i ve dvojstupech! Takže to mě přivedlo na kytarovou dráhu,“ zavzpomínal Roy.
Začínal u piana pod přísným matčiným dohledem
Rodina se přestěhovala do Houstonu, když bylo Royovi šest let. Nejprve se učil hrát na piano. Nebyl jediný, koho tehdy ovlivnil klavírní styl Nat „King“ Colea. „Byl to dobrý nápad, protože když se učíte na klavír, máte možnost poznat možnosti ostatních nástrojů. Pro psaní písní tak získáte řadu cenných zkušeností. Máma udělala správné rozhodnutí. Naproti přes koleje na opačné straně ulice, než jsem bydlel, byla učitelka klavíru, která mě učila. Takže to bylo něco jako místní záležitost. Obě ženy na mě dohlížely, abych se neflákal,“ vzpomínal Roy.
Bratr Grady ho zasvětil do zákulisí houstonského hudebního byznysu, když s ním začal vystupoval coby pianista ve zdejších bluesových klubech. Tehdy všemu šéfoval král podsvětí „Car“ Don Robey. „V šesti letech jsem se učil hrát na klavír, takže jsem získal docela dost znalostí o tom, co je to klavír a co mám dělat. S bráškou jsem odehrál několik koncertů jako pianista,“ říká Gaines. „Měl kšefty, kde vystupoval s vynikajícími texaskými saxofonisty, jako Arnett Cobb a Illinois Jacquet a taky s dalším chlapíkem, Willisem ‚Gator Tail‘ Jacksonem. Ten chodil po parketu a hrál úchvatným stylem. Všechny holky za ním chodily – no, člověče, chodily za ním zpátky na pódium. Tak jsem tam seděl u klavíru a s úžasem jsem to všechno sledoval.“
Rychlý vzestup zázračného čtrnáctiletého kytaristy
Ve čtrnácti letech se Roy rozhodl začal hrát na kytaru. První, již amplifikovaný, nástroj si koupil za peníze, které mu maminka ukládala na bankovní účet, když pracoval jako kolportér novin Houston Chronicle na Lyons Avenue, na které se scházeli Afroameričané z vyšších společenských tříd.
Ve velmi krátké době se ve hře na nový nástroj mimořádně zdokonalil. Úplně první písničkou, kterou se naučil hrát, byla T-Boneova Do Cold Cold Feeling. Shodou náhod si ji se svým velkým vzorem zahrál při jejich úplně prvním setkání na koncertním pódiu City Auditorium.
Rychle se naučil další Walkerovy věci a přidal jednu i od Gatemouthe Browna. „Měl jsem rád Gatemoutha Browna a styl, jakým se tehdy oblékal. Měl na sobě takové ty velmi barevné košile a na sobě smokingový frak. Pak přijel Guitar Slim z New Orleans a měl opravdu sladěné oblečení, boty, pásky na klobouky a všechno bylo do sebe dokonale zapadlý. A taky Lightnin‘ Hopkins, byl oblíbený kytarista a bluesový zpěvák mé matky. Tak jsem si řekl: ‚Sakra – měl bych do toho vlaku naskočit!‚“
Houston Gainese ale nedokázal udržet na uzdě dlouho. V roce 1953, když mu bylo 16 let, se poprvé vydal do Los Angeles. „Matka mi občas dovolila jet v létě do Kalifornie, protože se sem přestěhovala moje nejstarší sestra, která si vzala muže jménem pan Elias Jones,“ vyprávěl. Před definitivním odchodem do Los Angeles v roce 1956 se jako studiový muzikant zúčastnil nahrávacích frekvencí pro Duke/Peacock Records.
Roy se díky dlouhému pobytu v LA u maminčiny sestry mohl zapsat na tamní střední školu (jednou z jeho spolužaček byla Zola Taylor z vokálního kvintetu The Platters). Netrvalo dlouho a dal o sobě vědět na talentové soutěži, kterou pořádal populární losangeleský rhythm’n’bluesový dýdžej Hunter Hancock.
Ve městě andělů se rychle uchytil
Ve městě Andělů se nejprve uchytil u rhythm’n’bluesového comba vedeného bubeníkem a zpěvákem Royem Miltonem. Milton a jeho Solid Senders byli průkopníky prvotřídního jump blues. Již v roce 1946 vydali gramodesku s písní R.M. Blues u čerstvě založeného labelu Juke Box ve vlastnictví Arta Rupeho. Byl to jeden z největších a nejvlivnějších hitů poválečné éry rhythm’n’blues.
Pro jinou Rupeho značku Specialty, která vydržela na trhu déle, Milton natáčel další hity až do roku 1953. Nástup k jeho skupině znamenal pro dospívajícího kytaristu velký krok vpřed. „Seznámil jsem se ním a vzápětí jsem uspěl na konkurzu u jeho kapelníka,“ vzpomíná. „Jmenoval se Jackie Kelso. Od té doby byl můj kamarád.“
Když se jeden z největších zpěváků rhythm’n’blues Bobby „Blue“ Bland vrátil v únoru 1955 ke koncertní a nahrávací kariéře, bylo to se skvělou studiovou kapelou pod vedením kapelníka Billa Harveyho. Ten sestavil pro kontroverzního majitele Duke/Peacock Records Dona Robeyho výtečné firemní studiové combo, v němž Billy Harvey zúročil vše, co se předtím naučil u Gradyho Gainese.
Na čtyřech nahrávkách Lost Lover Blues, It’s My Life Baby (spotify link), Honey Boy a Time Out se objevila i výtečná Royova bluesová kytara. Někdy v roce 1956 mladý kytarsita od Harveyho odešel. Na jeho místo nastoupil neméně schopný muzikant Clarence Holliman, jehož kytarové licky se hojně objevují na mnoha Blandových singlech z druhé poloviny páté dekády minulého století.
Kapelníkem u Chucka Willise a první sólové singly
Další Royovou štací byla kapela Chucka Willise, ve které již plnil roli kapelníka. Není pochyb, že Willis, bluesový křikloun z Atlanty, mezi jehož hity pro dceřinou společnost Columbia z let 1952-54 patřily My Story, Don’t Deceive Me (spotify link), You’re Still My Baby a latinsky laděná I Feel So Bad, byl velký talent.
Nejlépe se mu asi dařilo při interpretaci tzv. bigbítových balad, v nichž se mísily vlivy popu a blues. Některé z jeho desek pro label OKeh Records mají obrovský bluesový feeling, zejména tam, kde Gaines dostal příležitost předvést svoje kytarové mistrovství.
Zpěváka s turbanem na hlavě Roy Gaines doprovází do doby, než Chuck v roce 1958 prohraje svůj boj s vředy. To již vycházely Royovy první singly většinou u menších nezávislých vydavatelství Chart, Groove nebo DeLuxe, stejně jako ty, které nahrával s Chuckem Willisem v Atlantě.
Objevily se na nich písně Loud Mouth Lucy (spotify link), Right Now Baby, All My Life (spotify link), Isabella, You’re Right I’m Left (nezaměňovat s Elvisovou deskou u Sun Records s podobným názvem), která vyšla s alternativními B-stranami I’ll Come Back To You či výborně nazpívanou baladu Stolen Moments (spotify link) a Anna Bella. Royovi se s nimi nicméně nepodařilo proniknout do oficiálních žánrových žebříčků. „Nikdy jsem na těch singlech nevydělal žádné peníze,“ dodával i po letech zklamaně.
Gainesovův originál pro opravdové milovníky padesátek
V roce 1958 se Roy pokouší dosáhnout rock’n’rollové nesmrtelnosti. Pro RCA Victor nahrává skladbu Skippy Is A Sissy (If This Ain’t Love) (spotify link), kterou v New Yorku produkoval bývalý šéf Rainbow Records Eddie Heller. Je to Gainesovův originál, kterého si od něj i dnes opravdoví milovníci „padesátek“ nejvíce cení.
„Skippy mě provází celý život. Neujala se tak, jak jsme doufali. Kdyby se pořádně rozjela, celý můj život by byl jiný. Protože to bylo udělané na způsob Little Richarda, Elvise Presleyho, Chucka Berryho a Bo Diddleyho,“ vysvětloval. „Prostě jsem se snažil dělat písničky jako Little Richard. Víte, Little Richard a všichni ti rock’n’roloví kluci, co tenkrát vyjeli.“
Studiový profík a jednoznačně první volba producentů Duke/Peacock Records
V padesátých letech se účastnil mnoha jazzových a bluesových nahrávacích sessions. Objevil se na sedmipalcových vinylových kotoučích nejenom bluesové křiklounky Big Mama Thornton (The Fish / Laugh, Laugh, Laugh), memphiské bluesové legendy Juniora Parkera (Driving Me Mad / There Better Not Be No Feel), soulmana Joea Bensona (Somebody Told Me / Rock And Roll Jungle) nebo kytaristy Brownieho McGhee (Living With The Blues / Be My Friend).
Zahrál si v kapelách jazzového tenorsaxofonisty Colemana Hawkinse (LP deska Blues Wail : Coleman Hawkins Plays The Blues) či dlouholetého zpěváka big bandu Counta Basieho „Mr. Five By Five“ Jimmyho Rushinga (album If This Ain’t The Blues).
V roce 1958 Gaines hrál mj. s pianistou Malem Waldronem a basistou Vinniem Burkem ve studiové kapele, s níž zpívala Billie Holiday v pořadu Jazz Party – jejím posledním veřejném vystoupení.
Šestá dekáda znamenala smršť hudebních příležitostí
Šedesátá léta přinesla Royovi doslova smršť hudebních aktivit. Hostoval u The Jazz Crusaders, na jejichž albu The Freedom Sound (1960, Pacific Jazz Records) se mu podařilo najít rovnováhu mezi kreativním hard bopem a snadno srozumitelným soul-jazzem.
Navštěvoval Monterey Peninsula College, kde studoval hudební teorii. Ve studiu se popral se skladbou Colea Portera What Is This Thing Called Love z roku 1929, která nakonec doslova vykoupal ve smyčcovém aranžmá.
Absolvoval turné po Austrálii s Earlem Grantem a v roce 1964 hrál na Monterey Jazz Festivalu. V letech 1966-69 zkřížil své cesty s Geniem soulu Rayem Charlesem. Vedle náročných koncertních turné nahrál mj. kytarové party pro Charlesovo album Doing His Thing. „Ano, psal jsem písně pro Raye Charlese,“ potvrdil. „Nahrál mou píseň No Use Crying na jeho album Crying Time. Šlo na dračku. Mých desek si nikdy téměř nikdo nevšiml.“
Později působil v doprovodných orchestrech na koncertních štacích Harryho Belafonteho, Arethy Franklin, Stevieho Wondera, Gladys Knight, Della Reese, Bobbyho Darina, Everly Brothers, Diany Ross, The Supremes a dalších.
Na konci šesté dekády si vyzkoušel nejenom calypso, ale také country či písně od boba dylana
Na konci převratné dekády, jež proměnila Ameriku, se vydal na výlet ke stylu calypso. V jeho zájezdovém pořadu Calypso Cu-Be-Ar Revue vystupovala zpěvačka Rita Graham a na jeho značce Cu-Be-Ar vyšel singl s bluesově-calypso hybridní verzí klasického amerického zlidovělého žalozpěvu Black Gal. Skladba pochází z 19. století. Je známá také jako In The Pines a Where Did You Sleep Last Night?
S první ženou Hanka Williamse Audrey, která mu nějakou dobu dělala manažerku, se věnoval country na singlu s písněmi Ella Speed / I Doubt It. Vrátil se do Los Angeles a pracoval se Steviem Wonderem na nahrávkách pro jeho velice povedené album My Cherie Amour (spotify link) u Tamla Records – pobočného labelu Motownu.
Pro velké newyorské vydavatelství natočil coververzi písně Lay Lady Lay od Boba Dylana. Produkoval ji Billy Davis Jr. ze skupiny The 5th Dimension a aranžmá připravil uznávaný Marty Paich. Pro Gainesovi nejvěrnější příznivce bude zajímavější píseň Make It Easy, která byla na B straně. Roy ji složil společně s bratrem Gradym a jejich starým kamarádem trumpetistou Joem Scottem, s nímž spolupracovali ještě v dobách Duke/Peacock Records.
Podivná sedmdesátá léta a pozvolný nástup stagnace v sólové kariéře
Uprostřed sedmé dekády přijímá pozvání od jazzového pianisty a varhaníka Milta Bucknera. V roce 1975 spolu nahrají Bucknerovu LP desku Green Onions (1975) a na oplátku Royovu Superman pro francouzskou značku Black And Blue.
O rok později vypomáhá jinému skvělému bluesovému kytaristovi Albertu Kingovi na albu Albert (1976). Následující rok znovu nahrává pro vydavatelství Black & Blue s americkým swingovým bubeníkem Panama Francisem jeho dlouhohrající kolekci Panama Story (1977).
Gaines hojně spolupracoval s producentem Quincy Jonesem. Hrál v jeho studiovém orchestru na četných televizních a filmových nahrávkách, včetně filmu The Color Purple, pro který napsal píseň Don’t Make Me No Never Mind (spotify link).
Film natočil režisér Steven Spielberg podle stejnojmenného románu Alice Walkerové, oceněného Pulitzerovou cenou v roce 1982. Znamenal zlom nejenom ve Spielbergově kariéře, ale také pro Whoopi Goldberg, která v něm zahrála svoji průlomovou roli.
Čtrnáct let nevydal jediné sólové album
Nicméně Gainesova sólová nahrávací kariéra na čas ustrnula. Ještě roce 1982 natočil společně muzikanty z Crusaders – basistou Keithem Jonesem a kytaristou Barrym Finnertim – velice solidní LP desku Gainelining pro Red Lightin‘ Records. Potom se na dalších čtrnáct let sólově zcela odmlčel.
Změna přišla v roce 1996. Tehdy si založil vlastní vydavatelskou společnost Black Gold Records. Všechna jeho alba z posledních let jasně dokládají, že se nikdy neopustil své texaské bluesové kořeny.
K blues se Roy Gaines naplno přihlásil, když vydal desku Lucille Works For Me! (1996). V roce 1998 následoval Bluesman For Life u fanouškovské značky JSP a v roce 2000 pocta jeho hudebnímu hrdinovi Walkerovi s titulem I Got the T-Bone Walker Blues u Groove Note.
Na přelomu tisíciletí vydal u Severn disk New Frontier Lover (2000), zatímco německá značka Crosscut nabídla In the House: Live At Lucerne Vol. 4 (2002) se záznamem Royova vystoupeni ve švýcarském Luzernu.
O rok dříve vyšla další interesantní koncertní nahrávka – určená pouze pro japonský trh – Roy Gaines & Mitsuyoshi Azuma: Guitar Clashers From Gainesville, Tokyo u tamního výběrového a respektovaného labelu P-VINE Records.
Byla to pořádná jízda
Gainesova dvojice alb vydaná ještě za jeho života, Tuxedo Blues (2009) a The War is Over (2014), vyšla opět u Black Gold. Na prvním s ním hostuje klasický swingový big band. V roce 2018 Roy vystoupil na Playboy Jazz Festivalu v Hollywood Bowl s osmnáctičlenným orchestrem.
V témže roce se objevil na Central Ave Jazz Festivalu v Los Angeles, na koncertě v přímém přenosu stanice KSDS 88.3 a na Legendary Blues Cruise. To již jezdil s devítičlennou partou, v níž sedělo pět hráčů na dechové nástroje.
Coby uctívaný losangeleský bluesový kmet se mohl za svou plodnou kariérou ohlížet s hrdostí. „Byla to pořádná jízda,“ řekl. A pokračoval o něco kritičtěji, byť se zdravým nadhledem: „Já sám jsem nikdy nezažil ten opravdový, skutečný velkolepý úspěch, kromě doby, kdy jsem byl s Chuckem Willisem. A nezažil jsem to ani pod svým jménem. Prožíval jsem to prostřednictvím něho. Užil jsem si v téhle branži pár vrcholných okamžiků, ale nedala mi to, co jsem jí dal já. Řeknu to takhle. Tvrdě jsem pracoval, člověče, abych se o to pokusil. Nestalo se to, ale pracoval jsem na tom.“
Ukázky:
Skippy Is A Sissy (If This Ain’t Love)
– https://youtu.be/RKDN0f4ytds
De Dat De Dum Dum
– https://youtu.be/lIPgwURvOVQ
Black Gal
– https://youtu.be/0ee_eh9ajV8
It’s Midnight Baby
– https://youtu.be/DIGpETove3Y
Rhino Jazz Festival 2015 Full Performance
– https://youtu.be/9gJJOyXtxI8
