Naposledy aktualizováno: 27.6.2023
Bettye LaVette (29. 1. 1946, Muskegon, Michigan, USA, narozená jako Bety Jo Haskins) je zapomenutá a znovuobjevená interpretka nejvyšší kvality (dvakrát nominace na Grammy).
Kariéru odstartovala jako šestnáctiletý talent v roce 1962
Bettye LaVette je impozantní zpěvačka a interpretka, jejíž kariéra není poseta kdoví kolika alby, je jednoznačným záchytným bodem pro milovníky hudby, která se pohybuje na pomezí několika žánrů. Je lhostejné, zda se pustí do skladby z oblasti country, rocku, popu, jazzu nebo blues – vždy se dokáže dostat k jádru písně, přetavit ji v čistokrevné rhythm’n’blues a vyždímat z ní emoce do posledního písmenka.
Její úplně první deska My Man, He’s A Loving Man je z roku1962, kdy bylo Bettye šestnáct let a natočila ji pro Atlantic Records. Tehdy se jmenovala prostě Betty Lavett. „To ‘e’ jsem přidala až po třech letech, protože jsem si myslela, že to bude působivější,“ ačkoli Lavett/Lavette je pouze umělecké jméno.
Pak přešla od Atlanticu k Johnnie Mae Matthewsovi, na něhož, coby kmotra detroitského soulu, nedají dopustit třebas The Temptations. Po písni You’ll Never Change Bettye podepsala smlouvu s vydavatelstvím LuPine. Většina z toho, co tehdy natočila. tenkrát zůstalo jen na magnetofonových páscích, protože společnost zkrachovala. Alespoň dvě nahrávky Witchcraft In The Air a You Killed My Love se ale nakonec dostaly na výběrovou LP desku The Original Sound of Detroit specializované značky Ember/Speciality.
Let Me Down Easy je dodnes jednou z nejsoulovějších skladeb všech dob
Od roku 1965 zpívá s kapelou Dona Gardnera a Dee Dee Forda. Don měl podepsanou smlouvu s labelem Calla Records a jeho nadějná zpěvačka u nich dostává šanci. Výsledkem je píseň Let Me Down Easy. Jednou z nejsoulovějších skladeb všech dob napsal Dee Dee Ford, ale pod pseudonymem Holloway. Prý tenkrát zažil hluboké zklamání v milostném vztahu.
Bettye svým zastřeným, bolestným projevem vykouzlila tak opravdový a dojemný příběh, že je nemožné si představit, že by se někoho hluboce nedotkl. Působivé aranžmá pro varhany, smyčce a vibrafon napsal Dale Warren, budoucí spolupracovník Isaaca Hayese a Davida Portera; klíčových tvůrců memphiských Stax Records.
Následovalo pár singlů, některé byly poměrně úspěšné, pak však Bettye smlouva skončila a velký hráč na hudebním dvorku – label Atlantic Records zavětřil znovu. Převzal LaVette podruhé do své stáje, tentokrát jako součást vydavatelství Ollieho McLaughlina, Karen Records a vyprodukoval další várku sedmipalcových vinylů. Byly mezi nimi písně Almost, Hey Love a What Condition My Condition Is In. Jenže, Bettye se vzepřela slavnému soulovému producentovi Jerrymu Wexlerovi a následoval vyhazov od tehdejšího vydavatelského gigantu.
Na tomto místě je důležité napsat, že nebude posledním. LaVette vše později ohodnotí laxně: „Chtěli, abych udělala nahrávku Burta Bacharacha ‘Don’t Make Me Over’, ale já odmítla s poukazem na to, že je to příliš lehké! Byla jsem taková malá paličatá coura.“
V divokých „šedesátkách“ Bettye jela naplno
V divokých „šedesátkách“ Bettye jela naplno a užívala si svého mladí a zájmu mužů. Jejím náručím a klínem prošla řada tehdejších černošských hvězd. Když se jí její sestra zeptala, jak je možné, že měla sex se Solomonem Burkem, dostalo se jí drsné Bettyeniny odpovědi: „Stačí, když si na něj sedneš.“
V té době ji pomohl countryový švihák Kenny Rogers. V roce 1968 ho zaujal Bettyenin singl What Condition My Condition Is In u Karen Records. Šlo o předělávku hitu Just Dropped In (To See What Condition My Condition Was In), na němž Kenny hrál se skupinou The First Edition. Zavolal svému bratrovi Lelanu Rogersovi ze společnosti Silver Fox Records a mladičkou zpěvačku mu doporučil.
U Silver Fox zůstala až do doby kdy zkrachovali. Vydala u nich další klasickou skladbu He Made A Woman Out Of Me. Singlovou produkci z přelomu let 1969 – 1970 na značkách Silver Fox a SSS International zmapovali po třiceti šesti letech u Sundazed Music. V roce 2006 vydali souhrnnou kompilaci Do Your Duty.
ženská jako já
To vše, a další šťavnaté historky, se fanoušci dočtou v pamětech, které Bettye LaVette vydala pod názvem A Woman Like Me. V knize si Bettye nebere servítky a popisuje zákulisí černošské hudby bez příkras.
Píše o pohlavním zneužívání mladých zpěvaček jejich manažery a úspěšnějšími kolegy, kteří si je s sebou brali na túry jako sboristky, ale také jako svůj soukromý harém.
Bettye nešetří ani svoje souputnice Arethu Franklin (s jejímž manželem a manažerem v jedné osobě se Bettye pod nátlakem vyspala) a především Dianu Ross: „Je to namyšlená čubka s malým hlasovým rozsahem, ale o to většími ambicemi.“
Poslední kopanec do zadele od atlantic records
V roce 1972 se Atlantic ozvali znova. A opět u toho byli Ollie McLuaghlin s Dalemm Warrenem. Sáhli po Heart Of Gold již napsal Neil Young. Z nahrávky se stal menší hit a Bettye Lavette se díky němu opět dostala do hitparády. Dalším želízkem měla být sedmipalcovka Your Time To Cry. Díky tomu ji šéfové Atlanticu nechali natočit její první album a chystali se jej vydat pod názvem Child of The Seventies.
Nahrávalo se ve třech městech a pracovala na něm pod vedením Brada Shapira. Základy vznikly v alabamském v Muscle Shoals Studios. Tamní muzikanti byli opravdu něco výjimečného! Pokračovalo se mekkce soulu v Memphisu v Tennessee, kde se přidaly party dechové sekce. Poslední zastávkou bylo Miami, protože bylo potřeba doplnit smyčce.
Těsně před vydáním ale vedení Atlanticu opět zasáhlo. Zarazilo přípravu alba a Bettye dostala od významného labelu kopanec do zadele potřetí. Po letech přiznala „Když jsem se dozvěděla, že album nevyjde, ležela jsem asi pět dní pod stolem s demižonem vína.“ V rozhovoru z roku 1976 se k tehdejším událostem ještě jednou vrátila: „Myslím, že se mnou prostě zametli. Bylo to opravdu zvláštní, protože společnost za mě dala fakt hodně peněz – asi 40 000 dolarů… poslali mi hromadu letenek na propagační turné a pak mi najednou bez jakéhokoli varování zavolali a požádali mě, abych letenky vrátila, protože nejedu! Vzápětí jsem se dozvěděla, že mi posílají papíry o ukončení smlouvy!“
Následujících čtyřicet let bylo v životě LaVette jednou velkou řadou proher, nenaplněných slibů, zklamání, bojů s drogovou závislostí a alkoholem. „Moje máma pila celý život a dožila se jedeadevadesáti let.“ Bettye také získala zkušenost s prostitucí a pasáky. „Odjakživa jsem makala, ať už za 50, 500 nebo 5000 dolarů. A nikdy jsem si neřekla, že bych radši šla dělat do McDonaldu,“ přiznává.
Návrat do detroitu v roce 1974
Na možnost nahrát a vydat nějaké gramodesky musela čekat pět let. Byla to jedna z pojistek Atlanticu. Možná nechtěli, aby LaVette konkurovala Arethě Franklin a Robertě Flack? To se již nikdy nedozvíme. „Nemohla jsem pět let žádnou z těch věcí, které jsem pro Atlantic připravila, nahrát. Takové jsou nahrávací smlouvy – i když to byly moje vlastní skladby!“ postěžovala si v roce 1976.
Příležitost znovu vydat něco na singlech se naskytla v roce 1975, když se potkala s Billem Craigem z Epic Records. To se již přestěhovala z Kalifornie, kde nezavadila o práci “po čtrnácti letech v showbyznysu jsem musela na konkurzu stát s ostatními ve frontě”, zpátky do Detroitu.
U Epic vydala dva singly Thanks For Loving Me / You Made A Believer Out Of Me a You’re Man Of Words, I’m A Woman Of Action / Behind Closed Doors. S výsledkem byla celkem spokojená, byť Behind Closed Doors nazpívala až po delším rozmýšlení. Sestavila si stálou doprovodnou kapelu Seven Below Zero a vyrazila na turné. Věřila, že má navíc. „Ale abych byla upřímná, opravdu chci udělat album, aby lidé viděli, čeho jsem schopná. Protože, upřímně řečeno, ta rhythm’n’bluesová nálepka byla velmi omezující a bránila mi ukázat, co umím,“ přiznala LaVette.
Můžeš mi lhát
Na začátku osmdesátých let vychází komplet Tell Me A Lie (1982, spotify link) u tehdy již pozvolna skomírajícího Motownu. Kdyby nahrávky vyšly o deset let dříve, zřejmě by měly jakousi šanci. Takhle jen potvrdily bezradnost vydavatelské firmy a neujasněné směřování produkce i samotné interpretky. Producent Steve Buckingham předložil Bettye seznam třiceti skladeb a ta si z nich vybrala deset, které nazpívala.
Někdejší detroitská továrna na hity se po přesunu do Los Angeles stala jen vlastním stínem a nevýznamným diskotékovým kolovrátkem… přes to je album významným dokumentem tehdejších LaVettiných snah udržet se v závěsu za čelem pelotonu. Emocemi nabité nahrávky svým mrazivým vokálním stylem stále přivádějí fanoušky i kritiky do okamžité extáze.
Záslužná činnost evropských fanoušků na čele s Gillesem Petardem
Povědomost o této jedinečné interpretce udržovali pouze fanoušci v Evropě a ve Velké Británii. Považovali si již od vydání písně Let Me Down Easy. Jednomu z nich, Gillesu Petardovi, v roce 1999 Bettye přehraje ze staré kazety onu nevydanou nahrávku svého dlouhohrajícího debutu.
Gilles se okamžitě rozhodne kontaktovat Atlantic, úspěšně se s nimi dohodne na licenční smlouvě a vydá album z roku 1972 pod názvem Souvenirs na svém labelu Art And Soul.
Atlantic zareaguje až v roce 2006. Připraví vlastní verzi původně zamýšlené LP desky Child of The Seventies (spotify link), rozšířenou o bonusy v podobě singlových písní z počátků Bettyeniny kariéry.
definitivní restart kariéry v roce 2002
Všeobecný respekt si získá teprve v roce 2002 s albem A Woman Like Me (spotify link) připraveném pro Blue Express Records, které se dočkalo největší bluesové pocty – ceny W. C. Handyho za comebackové album roku. The New Yorker o ní píše jako o „poslední velké černošské lidové zpěvačce,“ The Minneapolis North Star dodává, že „LaVette je nejvíce emocionální zpěvačka R & B na světě.“
Právě díky propagačnímu turné k desce A Woman Like Me pořádaném Mikem Kappusem z agentury Rosebud Agency se tahle „zpěvačka bez manažera, bez skutečné nahrávací smlouvy, která nikdy neměla pořádné prodeje a o níž nikdo nikdy neslyšel“ dostává do hledáčku Andyho Kaulkina, prezident špičkového alternativního vydavatelství ANTI- Records.
Následujících čtrnáct let je ve znamení tvrdé práce. Tahle ženská, která doposud zabodovala s pouhými šesti písněmi během několika desítek let kariéry, se opravdu rozjela. Napíše knihu vzpomínek, nahrává a především intenzivně veřejně vystupuje. Její snímky dostávají řadu ocenění a i ona sama je nominována na několik cen.
V roce 2006 ji Rhythm and Blues Foundation udělí Pioneer Award. O dva roky později získává cenu v rámci cen Blues Music Award pro Best Contemporary Female Blues Singer. Další pocta Soul Blues Female Artist of the Year získá v roce 2016.
Zásadní podíl joe Henryho
Od svých padesáti šesti let nahraje šest vyrovnaných studiových alb. První čtyři, jimiž si vydobyla uznání a respekt odborné kritiky, fanoušků, ale také kolegů z branže, připraví pro ANTI-.
Ještě před začátkem natáčení měla většinou již jasno, jakou si zvolí jednotící koncepci. U Anti- debutovala s I’ve Got My Own Hell To Raise (2005, spotify link), na němž měl zásadní podíl producent Joe Henry, který pro značku již produkoval Grammy oceněné album Solomona Burkeho Don’t Give Up On Me (2002, spotify link).
Henry si původně myslel, že by pro ni napsal vlastní materiál. Nakonec on i Bettye přistoupili na návrh, že si vyberou ze seznamu skladeb asi se sto položkami, na němž byly věci, které si samy složily ženské interpretky, jako Catherine Ann Maciejewski (Just Say So), Dolly Parton (Little Sparrow), Lucinda Williams (Joy) nebo Fiona Apple (Sleep To Dream).
Nahrávání mělo vždy jednotící koncepci
Následující kolekci The Scene Of The Crime (2007, spotify link), ovlivněnou jižanským soulem dala dokupy ve spolupráci s kapelou Drive-by Truckers ve slavném alabamském studiu FAME Studios v Muscle Shoals.
Třetí v pořadí Interpretations: The British Rock Songbook (2010, spotify link) obsahovalo překopávky slavných hitů ze šedesátých let, které proslavily ostrovní rockové kapely, zařazené americkými médii do tzv. “Britské vlny”.
S producentem Craigem Streetem vytvořili pro Thankful N‘ Thoughtful (2012, spotify link) kolekci známých i zcela zapomenutých písní ve vkusném stylu, ve kterém smísili prvky prostého, rurálního blues, jižanského soulu a současného rocku.
Páté Worthy (2015, spotify link) vychází u prestižních londýnských indies Cherry Red Records. Bettye na něm obnovila produkční spolupráci s Joem Henrym. Zřejmě přesně věděla, proč to dělá. O rok později se nahrávka dočkala nominace na cenu Grammy pro nejlepší bluesové album.
Kolekci Things Have Changed (2018, spotify link) vydává jazzový label Verve Records. LaVette, věrna svým tradicím, je pojala koncepčně. Zařadila na ní pouze covery skladeb, které si vybrala z písňového katalogu Boba Dylana.
Černá ptáčátka
Na rok 2020 připravila albovou novinku Blackbirds (Verve Records, spotify link). Všechny skladby, které jsou na novinkové kolekci zařazeny, původně proslavily černošské zpěvačky, jako Nina Simone, Billie Holiday nebo Dinah Washington. V jejích očích jsou černá ptáčátka, stejně jako ona. „Všechny tři jsou první černošské zpěvačky, které jsem znala a poslouchala,“ svěřila se Bettye LaVette.
Inspiraci nalezla díky písni Blackbird liverpoolských The Beatles. Poprvé ji zpívala o deset let dříve během vzpomínkové akce na pódiu arény Hollywood Bowl v Los Angeles. V její verzi je příběh vyprávěn v první osobě, rytmus je pozvolnější a aranžmá využívá doprovod velkého smyčcového orchestru.
Některé příznivce Fab Four možná překvapí skutečnost, že ji do té doby neznala a naučila se ji jen pár dní před tím. Skladbu ji doporučil její manžel Kevin Kiley. „Kevin mi ji přehrál a já mu řekla, ‚Dost bych se divila, kdyby lidi tušili, že měl Paul McCartney namysli Černošku a boj za lidská práva,'“ vysvětlovala v rozhovorech novinářům.
LaVette!
Do Bettyena osobitého a svůdného chrapláku se promítly během let životní zkušenosti a moudrosti, čímž získal na důvěryhodnosti. Potvrzuje to i novinka LaVette! (spotify link) z června 2023 s písněmi Randalla Brambletta. Možná, že většině lidí Bramlettovo jméno nic neříká, ale těm, kteří se pohybovali v prostředí takových kapel, jako jsou Allman Brothers Band, Sea Level, Robbie Robertson, Bonnie Raitt či Elvin Bishop, se při pouhém zaslechnutí toho jména rozblikají kontrolky.
La Vette! je rozhodně ohromující album. Zaslouží si pozorný poslech a nadhled, protože je tak bohaté na nuance, že přináší ohnivou paletu a opojné vůně z velké hudby. Svůj podíl mají i pozvaní muzikanti; opravdová muzikantská elita včetně Stevea Winwooda, Raye Parkera Jr., Jona Baptista, Pina Palladina či Johna Mayera.
V úvodní See Throught Me nás sice přesvědčuje, že jí dochází síly. Její elektrizující hlas ji usvědčuje z omylu. V Hard To Be A Human – s barytosaxofonem a groovem v duchu Fela Kutiho afrobeatových jamů – zpívá o lidstvu jako o nedokonalém výtvoru, ale rozhodně jí to neuvěříme. Vždyť již při osnování jiného řešení v Plan B požádá o „šampaňské a joint,“ protože by jí udělaly dobře.
Někteří zpěváci zpívají…a pak je tu Bettye
V roce 2008 dominuje akci s názvem Kennedy Center Honors, kde doslova všem „ukradne show“, když zazpívá skladbu od The Who „Love, Reign o’er Me“. Sledujte, co LaVettino vystoupení dělá s autory skladby Pete Townshendem, Rogerem Daltreym, ale třeba i s Barbrou Streisand!
Veliké pocty se Bettye LaVette dočká v roce 2009, když ji přijde pozvánka, aby zazpívala na inauguračním galakoncertu prvního afroamerického prezidenta USA Barracka Obamy. „Někteří zpěváci zpívají…a pak je tu Bettye, která nejen že zazpívá píseň, ale ještě v ní žije. Stál jsem tak blízko, že jsem jí to viděl v očích,“ říká Jon Bon Jovi, který s ní na této akci zpíval duet.
Bettye není skvělá pouze v původním materiálu, ale dokáže tvůrčím způsobem doslova „překopat“ řadu známých nahrávek a vtisknout jim svůj punc. Ostatně, sama o svém pojetí „předělávek“ říká: „Já se znám, nemůžu zpívat něco, co mi nejde z pusy…, když to tak cítím, tak to zkrátka udělám. Dolly Parton sice ve své skladbě Little Sparow zpívá ‘But, oh I’m not a little sparrow’, ale já tam funkově zpívám ‘Hey, I ain’t no sparrow’. Vím, že to Dolly vůbec nevadí a můj přístup ji zaujal.“
Pokud hledáte bluesovou a soulovou zpěvačku, s projevem. z něhož vycítíte lidskost, pokoru, prožitek, ale zároveň interpretační jistotu a vnitřní sílu – nahrávky Bettye LaVette by Vás mohly zaujmout.
