Naposledy aktualizováno: 1.5.2018
Philadelphský bubeník a místní jazzová instituce Mickey Roker (9. 3. 1932 – 22. 5. 2017, narozen jako Granville William Roker, Jr.) zůstal věrný Hard bopu i v letech, kdy již u fanoušků ztratil příchuť nového, neprobádaného stylu a zařadil se mezi významné inspirační zdroje na vývojové cestě žánru.
bahamské calypso v duši
Mickeyho rodiče pocházeli z Baham a usadili se v Miami. Právě ostrovní calypso, v podání muzikantů z přistěhovaleckých rodin, bylo prvním hudebním stylem, se kterým se malý Mickey Roker setkal.
Součástí každoročních novoročních oslav bahamské komunity byl průvod Junkanoo Parade, v němž Bahamci pochodovali v kostýmech z krepového papíru po ulicích města za doprovodu bubnů a píšťal.
Mickey dostával k Vánocům ručně vyrobený malý papírový bubínek, který později nahradila plechová dětská hračka. V devíti letech mu umírá matka. O posledních společných vánočních svátcích mu stihne nadělit skutečný pochodový buben.
Roker si na událost vzpomíná: „O jedněch Vánocích jsem od maminky dostal kovový bubínek. Následující rok jsem pod stromečkem našel opravdový buben. Člověče, v té chvíli jsem mohl umřít a vystoupat na nebesa, jak jsem byl šťastný. Byl to opravdový pochodový buben. Dodnes jsem přesvědčený, že to byl můj nejlepší vánoční dárek.“
Po smrti matky se o Mickeyho stará babička. Přestěhuje se za ní do Philadelphie. V domácnosti žije i strýc Walter James Bowe, který je vášnivým jazzovým fandou. Koupí synovcovi první bicí soupravu, pár gramofonových desek s bebopovou bubenickou hvězdou Philly Joe Jonesem a učí Mickeyho bubnovat.
V polovině padesátých let Roker slouží v armádě a po návratu do civilu začne hrát s philadelphskými rhythm’n’bluesovými a jazzovými kapelami. V roce 1961 odjíždí do New Yorku, aby zkusil štěstí na velké hudební scéně.
The stroker bez schopnosti číst notový zápis
Roker býval vášnivým hráčem biliardu. Jeho specifická technika šťouchu mu vynesla přezdívku The Stroker, kterou pro něj vymyslel saxofonista Jimmy Heath. Trombonista Julian Priester podle Mickeyho přezdívky pojmenoval skladbu, kterou na konci šedesátých let nahrál trumpetista Lee Morgan.
O muzikantskou generaci starší hardbopové legendy Art Blakey a Max Roach byly samozřejmě mnohem známější. Přesto Mickey patří mezi uznávané moderní jazzové bubeníky, byť na počátku kariéry hrál pouze podle sluchu a čtení z not se musel doučit za pomoci učitele.
v šedesátých letech patřil mezi nejžádanější spoluhráče
V šedesátých letech je Mickey doslova na roztrhání. Vybrala si ho jak zpěvačka Nancy Wilson, tak vibrafonista Milt Jackson. Dalšími zájemci v řadě byli například pianisté Ray Bryant, Junior Mance nebo saxofonisté Sonny Rollins, Stanley Turrentine a Gigi Gryce.
Zúčastnil se studiových frekvencí, na nichž fusion klávesová hvězda Herbie Hancock nahrál jedno ze svých nejlepších sólových alb Speak Like A Child (1968, Blue Note).
Mickey úzce spolupracoval s Dukem Pearsonem; pianistou, producentem a tzv. A&R šéfem u Blue Note Records. V průběhu let 1964 – 1970 společně připravili devět dlouhohrajících desek, z nichž by neměla uniknout pozornosti Sweet Honey Bee (1967, Blue Note), na níž Mickey nejlépe prokazuje svoji schopnost plynule přecházet mezi latinskými a swingovými rytmy. Nahrávalo se ve studiu zvukaře Rudyho Van Geldera a ve studiové sestavě hrají například kontrabasista Ron Carter, tenorsaxofonista Joe Henderson a trumpetista Freddie Hubbard.
V červenci 1970 vystupoval ve známém kalifornském klubu Lighthouse Café na Hermosa Beach s kvintetem trumpetisty Lee Morgana, v němž hráli Jymie Merritt (basa), Harold Mabern (piano) a Bennie Maupin (tenorsaxofon, flétna, basklarinet). Koncertní záznam sestříhaný ze tří večerů vyšel jako vinylové dvojalbum Live At The Lighthouse (1971, Blue Note, spotify link). Byla to zároveň poslední dlouhohrající deska vydaná ještě za Morganova života.
Deset let s trumpetistou Dizzym Gillespiem
Odborná veřejnost si zvláště považuje jeho necelou dekádu trvající spolupráci s designerem bebopového kánonu; trumpetistou Dizzym Gillespiem v sedmdesátých letech dvacátého století.
V roce 1975 vychází výborné LP Dizzy Gillespie Y Machito: Afro-Cuban Jazz Moods (1976, Pablo Records), na němž se podíleli kubánští jazzmani v čele se zpěvákem, skladatelem a perkusionistou Frankem „Machito“ Grilo.
O rok později je Mickey součástí doprovodného kvartetu ve složení kontrabasista Al McKibbon, pianista Tommy Flanagan a kytarista Joe Pass na Dizzyho titulu Carter, Gillespie, Inc. (1976, Pablo Records) s altsaxofonistou Bennym Carterem.
Dizzy mu ostatně sám vyslovil uznání slovy: „Nikdy si nemusíte dělat starost, že byste se během hry ztratili. Jakmile Mickey začne hrát groove, můžete si v průběhu sóla odskočit na výlet třeba do Paříže a až se vrátíte, budete vždy na správném místě.“
Nejsem dobrým sólistou
V roce 2011 se v jednom rozhovoru Mickey označí za sice výborného bubeníka, ale velice špatného sólistu, což samozřejmě nikdy nebylo ničemu na škodu. Na začátku poslední dekády minulého století nejdříve zastoupil na turné ke čtyřiceti letům existence, a poté natrvalo nahradil, Connieho Kaye, dlouholetého člena Modern Jazz Quartetu.
Později se usadí znovu ve Philadelphii. Postaví si vlastní combo a stává se hlavním tahákem v místním klubu Ortlieb’s Jazzhaus v průmyslové čtvrti Northern Liberties. Často si zve k pohostinskému vystoupení další jazzové veterány, jako byli saxofonisté Bootsie Barnes a Eric Alexander. Navíc vypomáhá jiné klubové kapele, vedené pianistou a varhaníkem Shirley Scottem.
Ukázky:
Dizzy Gillespie Y Machito – Pensativo
– https://youtu.be/mKSBw2UVq2o
Duke Pearson Sextet – Sudel
– https://youtu.be/s6Ms4cWzH98
Lee Morgan: The Stroker – https://youtu.be/nMAyiIUACN8
Lee Morgan: The Beehive – https://youtu.be/myG1ZjcVPm0
Dizzy Gillespie, Sonny Rollins, Hank Jones, Rufus Reid, Mickey Roker
– https://youtu.be/A3SF5iq7iDQ
Joe Pass, Milt Jackson, Ray Brown & Mickey Roker
Joe’s Tune – https://youtu.be/xDorWO9zmX0
