Cleo Page, jedna z největších hudebních hádanek poválečné westcoastové bluesové scény

Naposledy aktualizováno: 18.8.2018

Autor bluesové klasiky Boot Hill, louisianský rodák Cleo Page (25. 5. 1928 – 19. 2. 1979) patří mezi záhadné postavy poválečné bluesové scény v jihozápadních státech Unie a v okolí Los Angeles. Na internetových bluesových fórech si o něm dohledáte jenom pár kusých informací. Mimo data narození a úmrtí nejsou dostupné žádné údaje o jeho životě.

jeden z velkých hudebních rébusů poválečné westcoastové bluesové scény

Bezesporu talentovaný bluesový skladatel, citlivý textař a pozorovatel života v černošských chudinských městských čtvrtích, zpěvák, navíc výtečný kytarista a občasný producent, zůstává i po takřka čtyřiceti letech od odchodu na věčnost pro každého bluesového badatele jedním z nerozlousknutelných oříšků.

Při bližším, bedlivém poslechu zvukových záznamů dostupných na CD discích, Youtube či Spotify je zřejmé, že si Page rozhodně nezaslouží, aby skončil v zapomnění; nikoliv jen díky mimořádně vitálnímu, vášnivému a naléhavému vokálnímu projevu. Pozornost si zaslouží i jeho přesný, pečlivý a současně umírněný styl hry na kytaru.

To je patrné obzvláště na snímcích z pozdní fáze jeho umělecké etapy, na kterých zní opravdové, nefalšované elektrifikované blues, v nebývalé otevřené a surové podobě, jež koresponduje s tématy Cleových textů.

Autor se v nich zamýšlí nad neřešenými problémy nechvalně proslaveného losangelského černošského ghetta Watts. Ať to jsou navrátivší se vězni z výkonu trestu nebo konfliktní situace v mezilidských vztazích, vyvolané žárlivostí, drogami, alkoholem a sexuálním násilím.

opouštím mississippi

Záhadná a značně nepřehledná situace okolo Pageova hudebního odkazu je způsobena dobovým koloritem a nesmyslným chováním tehdejších nezávislých hudebních labelů. Dnešní ekonomika pro podobné jednání používá termín nízkonákladovka.

Maličké nezávislé firmy se ve snaze ušetřit, a také se vyhnout případným soudním sporům, se rozhodly vydávat gramodesky pod smyšlenými uměleckými jmény, často vytvořenými z náhodně vybraných jmen v telefonním seznamu. Podobné praktiky využívala většina společností, u kterých nahrával i Cleo.

Teprve až londýnská gramofirma JSP Records, známá svým pečlivým přístupem a nadšením při záchraně dávných bluesových a jazzových vykopávek, se v roce 1979  postarala o vydání jediné důstojné Pageovy vinylové kompilace The Blues Of Cleo Page „Leaving Mississippi“.

Sestavil ji Shanny Stedman z nahrávek pořízených v průběhu sedmdesátých letech dvacátého století v různých losangelských studiích. Po snímcích pátral v archívech společnosti A Goodie Train (U.S.) Recordings a jejich pobočného vydavatelství Las Vegas Records.

Kritik Jim DeKoster v magazínu Living Blues bez váhání označil Pageovu výběrovou LP desku jako „jednu z nejpozoruhodnějších bluesových nahrávek minulého roku.“ V roce 2010 kompilaci zařadil bez určení pořadí mezi třicet bluesových alb ze sedmdesátých let, které pravděpodobně unikly v době vydání pozornosti fanoušků a přesto si jejich zájem zaslouží.

bez zbytečných příkras a kudrlinek

V historii JSP Records šlo teprve o třetí dlouhohrající titul v pořadí. Až na jednu předělávku od Big Billa Broonzyho je složen výhradně z Cleových autorských skladeb.

Page si pro svoje nahrávací frekvence v sedmé dekádě vybíral pouze anonymní studiové spoluhráče – nebyl mezi nimi jen výtečný a velice přesný bubeník, ale hlavně hráč na Hammond Organ B-3, jenž vedle klávesového partu supluje i roli baskytaristy. Doprovází zpěváka/kytaristu velice prostým způsobem, bez zbytečných kudrlinek a příkras. Přesto, jeho stále dokola opakované, jednoduchoučké klávesové riffy, okamžitě přilákají posluchačovu pozornost.

Výběr se v roce 2007 dočkal druhého vydání, tentokrát již na na CD disku, pod zkráceným názvem Cleo Page Leaving Mississippi u japonského labelu P-Vine Records. Reedice je sice vybavena osmistránkovým bookletem a obsahuje anglické texty všech skladeb. Nicméně, průvodní text je napsaný v Japonštině.

Navíc, reedice nezahrnovala pilotní singl vydaný JSP Records v roce 1979 souběžně s LP deskou. Raritní sedmipalcová deska nabízela řádně výbušnou Áčkovou stranu s pikantním dvojsmyslným textem k blues I Love To Eat It – Hamburger (pozn. hamburger je slangový výraz pro ženské pohlavní ústrojí). Na B-stranu byla vybrána skladba Goodie Train, jež se premiérově objevila již na obskurní pětačtyřicítce o sedm let dříve.

diskografie plná dohadů a nejasností

První dohledatelné nahrávky, na nichž se objevuje jméno Cleo Page, jsou datovány do června 1955. Tehdy vychází u labelu Federal Records singl s jeho písněmi Aline / A Long, Long Time. Nazpíval je Ernest Johns za doprovodu seskupení C. Page Orchetra.

Do konce roku 1955 si Cleo ještě připsal na konto další tři vydané autorské skladby. Snímků Home On Alcatraz / Cryin‘ Emma v podání Rolling Crew With Orchestra se ujali u Aladdin Records. Třetí, společně napsaná se slavným kalifornským rhythm’n’bluesovým producentem a bubeníkem Johnnym Otisem, se objevila na B straně singlu kapely Preston Love And His Orchestra.

Otis s Pagem autorsky spolupracovali i následující rok. Tehdy vyšla u Dig Records na singlu zpěváka Little Arthura Matthewse skladbička Bad Bad Bulldog, na níž hrála vynikající muzikantská sestava (včetně pianistky Devonie Williams, kytaristy Jimmyho Nolena nebo Johnnyho Parkera na basu) pod názvem Johnny Otis Orchestra.

V průběhu stejné studiové frekvence nazpíval Robert McKirby ještě Pageovu píseň I’ve Been Blind Blind. Ta se ale dočkala vydání až o čtyřicet let později v rámci série Legendary Dig Masters. Společně se snímky dalších Otisových svěřenců a spolupracovníků je k dohledání na kompilaci Dapper Cats, Groovy Tunes & Hot Guitars (1992, Ace Records).

Pánové Curley (Curler) Page a Sly Williams přichází na scénu

Jaké byly další Cleovy životní a muzikantské osudy v letech 1956 – 1970 je stále předmětem vášnivých debat a dohadů mezi bluesovými nadšenci. Někteří z nich váhají, zda mu mají připsat dva singly, za nimiž stojí seskupení Curley (nebo Curler) Page And Band, vydané v roce 1958 resp. 1963 u Dalton/Sutton Records. Všechny čtyři skladby East Imperial / Curly’s Wail a Boot Hill / I Believed In A Woman jsou autorsky podepsané jmény Cleo Page a C. Page. A tak se zdá být vše jednoduché a jasné…

Bohužel, situaci s jednoznačnou identifikací těchto nahrávek ztížila kompilační LP deska Jimmy Witherspoon: Stormy Monday And Other Blues (1963, Sutton Records), na níž jsou identické verze singlových nahrávek Boot Hill / I Believed In A Woman tentokrát připsané umělci jménem Sly Williams.

dva singly s DUem Reynolds – Jones a produkce nahrávek Franka huttona

Na počátku sedmé dekády Cleo připraví k vydání dva singly. V té době pracuje společně s kytaristou Wilburem Reynoldsem a perkusionistou Guym Jonesem (Mauricem), hrajícím na jedinečný perkusivní nástroj Boo Bams. Konstrukcí je nejblíže podobný marimbě.

První deska vychází v roce 1970 pod hlavičkou kapely Pages Of Time na labelu CB Records a jsou na ní skladby Boo Bam / Pages Of Time.

Druhá sedmipalcová placka vychází o rok později na značce Wonder Records pod Cleovým jménem. Přináší překvapení v podobě výrazného rytmického doprovodu ve dvoudílné skladbě Black Man [Too Tough To Die]. Pageovy humorné komentáře se v ní prolínají s ostrým, břitkým textem plném kleteb a výhružek.

Souběžně s vlastními aktivitami vyprodukuje v roce 1972 singl s písničkami Big Man / Old Man Me u Goodie Train Records pro dnes zcela neznámého soulového zpěváka Franka Huttona. Identický malý vinyl, na němž zpívají doprovodné vokály chlápci pojmenovaní jako Exposures, vyšel napoprvé s chybně uvedeným sólistovým jménem Frank Hutson.

Skladatelský odkaz Cleo page žije dál

Cleova skladba Boot Hill s jeho fenomenálním kytarovým sólem se v průběhu let stane bluesovým standardem. První cover verze se dočká již v roce 1966 na eponymním albovém debutu chicagského blues bandu Siegel-Schwall Band, byť je jako autor uveden Jimmy Witherspoon.

V roce 1984 skladba vychází na LP desce Guitar Slinger (Alligator Records) texaského kytaristy Johnnyho Wintera a v roce 1991 otevírá posmrtně vydané kompilační album The Sky Is Crying (EPC Records) jiného bělošského kytarového hrdiny; Stevie Ray Vaughana.

V jedenadvacátém století se skladba objevila v cover verzích na albech A Smile To My Soul (1997, Dureco Records) z dílny holandského kytaristy Juliana Sase, jenž našel inspiraci právě v albínovi z Texasu a Strange Phenomena (2008, vlastní náklad) amerického studiového kytarového kouzelníka Chrise Juergensena. Prozatím naposledy skladbu natočil a vydal na svém koncertním CD disku Cookin‘ With Gas (2011, vlastní náklad) „sekyrář“ Texas Slim.

Ukázky:

Black Man Part 1
– https://youtu.be/4VS7othqFA8
Leaving Mississippi
– https://youtu.be/cZTyf5N0daU
Goodie Train
– https://youtu.be/6L3xoTGVnqs
California Style
– https://youtu.be/lWkLhiO4m4s
Boot Hill
– https://youtu.be/8Tl9a6-q4ls
Red Nigger
– https://youtu.be/Lc1WxtVZd7E
California Prison Farm
– https://youtu.be/jowtEJlYwHA

Rolling Crew: Home On Alcatraz
– https://youtu.be/TWExYwEMQoQ

Little Arthur Matthews Featured with Johnny Otis Orchestra:
Bad Bad Bulldog
– https://youtu.be/bk0fWijHdGY

Curly Page And Band
East Imperial / Curly’s Wail or Curley Rock
– https://youtu.be/fnAEbOqeMI0

Sly Williams
Boot Hill
– https://youtu.be/lU24aGx2rsU
I Believe In A Woman
– https://youtu.be/QqynydCzRPc

Frank Hutton/Frank Hutson
Old Man Me
– https://youtu.be/RAYCqYIYf1g