Ruth Brown, pomohla vybudovat Atlantic Records

Naposledy aktualizováno: 9.1.2019

Absolutní královnou americké rhythm’n’bluesové scény v padesátých letech dvacátého století byla zpěvačka Ruth Brown (12 .1. 1928 – 11. 11. 2006, narozena jako Ruth Alston Weston). V průběhu jejího nejúspěšnějšího období, mezi lety 1950 – 1954, si právem vysloužila přezdívku Miss Rhythm.

Pomohla vystavět vydavatelský dům Atlantic Records

Již na prvních hitových snímcích interpretuje pravověrný, stylově opravdový rock’n’roll. Ten, který až mnohem později objevili, a za podpory celostátních médií proslavili, bělouši Bill Haley, Pat Boone nebo Elvis Presley.

V letech 1951 – 1954 to byly statisíce prodaných gramofonových desek s nahrávkami bluesového shoutera Big Joe Turnera, vokální skupiny The Clovers a Ruth Brown, které napomohly raketově zvýšit prodeje do té doby ne příliš obchodně úspěšnému, nezávislému hudebnímu labelu Atlantic Records a proměnit ho v absolutní rhythm’n’bluesovou vydavatelskou jedničku.

Tehdy se v hudební branži začalo mluvit o firmě bratrů Ertegünů, „jako o vydavatelském domě, který pomohla vystavět Ruth Brown.“

Ruthin osobitý, řízný a dychtivě nakřáplý falset, jenž často protáhla na konci hlásek k dráždivě působícím zvoláním a vzlykům, se skvěle hodil do písňového repertoáru vybudovaném z rytmického mamba, raného rocku, popu a jiných černošských tanečních stylů, který pro ni připravovali jedni z tehdejších nejtalentovanějších rhythm’n’bluesových skladatelů a špičkových producentů.

po obligátních začátcích v církevních sborech k hořké zkušenosti u luckyho millindera

Se zpěvem začínala ještě coby malá holčička ve dvou církevních sborech. Jednak v a capella chóru severokarolinských baptistů, jejichž členkou byla rodina Ruthiny maminky a rovněž za doprovodu piana a varhan v metodickém episkopálním souboru, kam ji přivedl její otec – kazatel ve virginském Portsmouthu.

V šestnácti obelstí rodiče výmluvou, že odjíždí do New Yorku navštívit strýce. Namísto toho se v sále tamního Apollo Thetre zúčastní amatérského pěveckého klání a soutěž vyhraje.

Po dokončení střední školy se takřka okamžitě osamostatňuje a odchází z domova. Nejdříve zpívá v menších klubech nebo v pobočkách národní podpůrné organizace U.S.O., nakonec se přidá ke kapele, se kterou pravidelně koncertuje v Big Track Dinner ve městě Norfolk, ležícím nedaleko od domu jejích rodičů. Tehdy se potkává se svým prvním manželem, trumpetistou Jimmym Brownem.

V poválečných letech se objevuje v okolí Detroitu. Spolupracuje s combem vedeným trumpetistou Chicem Alvarezem, bývalým členem orchestru Stana Kentona. Chico ji doporuči zkušenému kapelníkovi Luckymu Millinderovi. Po několika týdnech ji ale Millinder z kapely nekompromisně vyhodí.

Ze dna plnou parou vpřed do čela rhythm’n’bluesových žebříčků

Ruth se ocitá na dlažbě. Je bez peněz a bez práce. Štěstí zkusí ve Washingtonu, kde ji zpěvák Tommy Mosely doporučí promotérce a manažerce Blanche Calloway, sestře jazzového zpěváka a kapelníka Caba Callowaye. Ta ji nejdříve zařadí do programu klubu Crystal Cavern, jehož je vlastníkem. Ruth se okamžitě stává hlavním klubovým tahákem. Blanche může již po několika týdnech zahájit vyjednávání s dvěma hudebními labely o tom, který z nich získá mladičkou pěveckou naději do své stáje.

Na tomto místě můžeme odcitovat ze vzpomínek jednoho ze zakladatelů renomovaných Atlantic Records Ahmeta Ertegüna: „Byl jsem rozhodnutý za každou cenu Ruth podepsat. Ochomítal se okolo ní i nějakej chlápek z Capitol Records. Blanche, její manažerka, se rozhodovala mezi Capitolem, tehdy je táhl – Nat King Cole – a malým, začínajícím labelem, který stihl vydat teprve sedm singlů. Zapojil jsem všechny své přátele, kteří Blanche několik dní přemlouvali, aby nám dala šanci – a ona se rozhodla, že nám ji dá.“

Po podpisu kontraktu Ahmet vše bez váhání nachystal k úspěšnému startu. Pozval Ruth v říjnu 1948 do New Yorku na první nahrávací frekvenci. Vše ale dopadlo jinak, jak opět vzpomíná boss Atlanticu: „Okamžitě jsme zajistili termín v Apollo Theatre s kapelou Dizzyho Gillespieho a zamluvili frekvence v newyorském nahrávacím studiu. Blanche s Ruth cestou do NYC v autě havarovaly. Ruth ležela celých devět měsíců v nemocnici. Zaplatili jsme všechny účty za léčbu, byť jsme tehdy nebyli v právě skvělé finanční situaci. Doufal jsem, že se brzy uzdraví a především, byl jsem nesmírně šťastný, že s ní budeme spolupracovat.“

Při zpětném hodnocení její životní pouti se zdá, že se autonehoda stala zlomovým okamžikem v Ruthině uměleckém životě. Krátce po vyléčení vtrhla na tehdejší mohutně se rozvíjející rhythm’n’bluesovou a taneční scénu způsobem, který dodnes fascinuje obrovským úsilím, nezměrnou pracovitostí a snahou vytěžit maximum z bohem naděleného talentu.

O jejím zápalu svědčí i to, že byť ještě chodila o berlích, zúčastnila se v dubnu 1949 studiové frekvence bluesmana Texas Johnnyho Browna se skupinou Amose Milburna, na které nazpívala svoji vlastní skladbu Rain Is A Bringdown. Nahrávka se dočkala vydání až v roce 1979, kdy se objevila na LP desce Ruth Brown And Her Rhythmakers: Sweet Baby Of Mine vydané na švédském specializovaném labelu Route 66 Records.

Spolupráci s Atlanticem odstartuje 25. května 1949

Spolupráci s Atlanticem oficiálně odstartuje 25. května 1949 srdceryvnou baladou So Long (6. místo na žebříčku), kterou předtím zpopularizovala Little Miss Cornshucks. Doprovází jí orchestr jazzového veterána, kytaristy Eddieho Condona. Byl to v pořadí teprve druhý firemní hit s umístěním v TOP 10.

Na úvodní sérii čtyř singlů I’ll Get Along Somehow, Happiness Is A Thing Called Joe, Sentimental Journey a Where Can I Go? se Ruth prezentuje coby zpěvačka písňových balad ve stylu Dinah Washington. Ostatně, Dinah, a také Billie Holiday, patřila mezi její tehdejší pěvecké idoly. Přes veškerou snahu bylo produkčnímu týmu definitivně jasné, že nespolupracují s jazzovou zpěvačkou. Tudíž se rozhodli pro radikální změnu stylu.

Na konci následujícího roku Ruth nazpívá svoji první hitparádovou jedničku, rockově svižnou Teardrops From My Eyes. Ta se v konečné roční bilanci stane druhou nejprodávanější nahrávkou roku 1951, hned v závěsu za Sixty Minute Man od The Dominoes.

Ve studiu ji doprovází orchestr vedený jejím budoucím manželem, tenorsaxofonistou Willisem „Gator Tail“ Jacksonem, jenž se mj. zúčastnil prací na hitu Blue Velvet od The Clovers. Na konečném mixu se výrazně podílí i producent Jesse Stone.

„Pro Atlantic pracoval skladatel Rudy Toombs,“ zavzpomínala Ruth Brown. „Jednoho dne přišel do studia a pod paždím držel velkou obálku, v níž byly popsané notové papíry. Já jsem tehdy vystupovala v nočních podnicích a zpívala jsem většinou jen balady. Rudy předal notový zápis písničky Teardrops From My Eyes do rukou Herba Andersona (spoluzakladatele Atlantic Records) a ten okamžitě rozhodnul, že ji mám nazpívat. V těch dobách nemohli zpěváci mluvit do toho, co budou zpívat. Tehdy jsem nevěřila, že by mohly Teardrops uspět.“ Nahrávka, mj. první singl Atlanticu vydaný na sedmipalcové gramodesce s rychlostí otáčení 45 rpm, nakonec vydržela na žebříčku od listopadu 1950 do března následujícího roku.

míle a míle daleko od baladických začátků aneb nastává zlaté období 1951 – 1954

V roce 1951 Ruth vyráží na koncertní turné, které ji zavane až do segregovaných koncertních sálů na Jihu Unie. Na Teardrops naváže dvěma poměrně zdařilými nahrávkami I’ll Wait For You a I Know (osmá resp. sedmá pozice na žánrové hitparádě).

Fanouškům se znovu výrazně připomene v roce 1952. Nejdříve vychází singl 5-10-15 Hours (opět od Toombse), celkově třetí nejlépe prodávaná nahrávka roku, na níž spolupracoval i pianista Van „Piano Man“ Walls. Ruth se na ní definitivně vzdálila na míle daleko od svých baladických začátků.

Následovala píseň Daddy Daddy v duchu lehoučkého tanečního mamba. To v té době kralovalo americkým hudebním žebříčkům. Poprvé s ním přišly jazzové orchestry pod vedením Davea Barboura a Stana Kentona.

Obrovskou vlnu fanouškovského zájmu a hladu po mambu odstartoval až losangelský rhythm’n’bluesový kapelník a bubeník Johnny Otis, když v roce 1951 vydal skladbu Mambo Boogie. Neexistoval rhythm’n’bluesový umělec nebo soubor, bluesmana Johna Lee Hookera nevyjímaje, jež by tehdy neměl mambo v repertoáru. Ruth Brown sama později vydala další velice úspěšnou nahrávku Mambo Baby.

Před vánočními svátky 1952 Ruth nazpívá svoji vůbec nejslavnější a nejžádanější píseň (Mama) He Treats Your Daughter Mean. Na konci roku se Ruth objeví v Apollo Theatre po boku Tinyho Bradshawa a Tinyho Kennedyho.

Reklama v březnu 1953 v magazínu Billboard

Singl s (Mama) He Treats Your Daughter Mean se v obchodech objeví 17. ledna 1953. O tři týdny později se usadí na prvním místě rhythm’n’bluesového žebříčku a dosáhne na 23. místo v celonárodní pop hitparádě.

Ruth mezitím vyráží na zájezdovou šňůru s Countem Basiem a Billym Eckstinem. S koncem turné skončila i nadvláda Mama. Na čele pelotonu ji vystřídala Hound Dog v podání křiklounky Big Mama Thornton.

Autorský tým okolo Ruth připraví v květnu 1953 hitovou skladbu Wild Wild Young Men. Na její podporu Brown odjede společné turné s The Clovers, zpěvákem Wynoniem Harrisem a saxofonistou Louisem Jordanem. Wild Wild nakonec obsadí nejvýše třetí místo. Herba Abramsona si mezitím povolá Strýček Sam a v čele produkčního týmu ho nahradí nová posila Atlanticu Jerry Wexler.

V průběhu tradičních předvánočních studiových frekvencí vzniká snímek Love Contest. Ten se sice v lednu 1954 dočká vysokého ohodnocení od kritické obce magazínu Billboard „… za dokonalou ukázku zpěvaččina talentu a inteligentní písňový text, doprovázený zajímavým rytmickým základem… ,“ ale v celonárodní prodejní sítí zcela zapadne. Zopakakuje se stejná situace, jako v případě předchozího singlu The Tears Keep Tumbling Down z listopadu 1953, jenž se dočkal úspěchu jen v některých oblastech jižních států Unie.

Atlantic Records zareagují v březnu 1954 obnoveným vydáním čtyři roky staré verze Sentimental Journey, ale fanoušky, i přes poměrně masivní reklamní kampaň, tento kalkul nepřitáhne.

A tak se o měsíc později objeví novinka Hello Little Boy, pocházející z loňského předvánočního nahrávání. Vpravdě revoluční, energií nabitý snímek, jenž předběhl minimálně o dva roky dobu, opět neuspěje.

Ruth mezitím objíždí kluby na Západním pobřeží USA. Skladba Hello Little Boy se dočkala v roce 1961 přepracování od velice zajímavé, byť dnes zcela zapomenuté, bluesové zpěvačky Mildred Anderson na jejím albu Person To Person, vydaném u Prestige Records.

Smolnou sérii neúspěšných singlů ukončí až Oh, What A Dream, kterou speciálně pro Ruth napsal zpěvák Chuck Willis. Vychází na začátku srpna 1954 a na vysněnou první příčku rhythm’n’bluesové hitparády se dostává o měsíc později. Její popovou verzi „pro naše bílé holky a kluky“ nazpívají Patti Page a Mary Dell.

V říjnu 1954 dochází i na další Ruthino mambo. Dobře přijatá pětačtyřicítka Mambo Baby, na jejíž druhé straně vychází gospelová Somebody Touched Me, je její jubilejní desátou nahrávkou, která dosáhla do TOP 10.

V listopadu se Mambo Boy stává další jedničkou žebříčku a uzavírá tak pro Ruth úspěšnou druhou polovinu roku 1954, v níž se svými prodejními výsledky výrazně přiblížila k další tehdejší hvězdě Faye Adams.

rok 1955 patřil rayovi charlesovi a lavern baker

Atlantic Records poskytly masivní mediální podporu svým hvězdám na začátku roku 1955

V lednu 1955 se Ruth a Willisovi narodí syn a zároveň jí vychází nový singl Bye, Bye Young Men. Novince se vůbec nedaří a do žebříčku se nedostane. Zůstává pouze v nabídkovém listu pro rozhlasové disc-jockeye.

Po krátké, několikatýdenní mateřské dovolené se vrací na koncertní pódia. Společně se zpěvačkou Lavern Baker a orchestrem Counta Basieho vystoupí ve slavném klubu newyorském klubu Birdland.

Management Atlanticu pokračuje v mohutné reklamní kampani. Začátkem března se Ruth poprvé objeví v televizním vysílání show Stevea Allena.

Časově je vše sladěno s obnovenou premiérou úspěšného singlu (Mama), He Treats Your Daughter Mean. O pár dnů později jí Ahmet Ertegün a Jerry Wexler předají na koncertní akci v Apollo Theatre zlatou desku za pět milionů prodaných gramofonových desek.

Na konci dubna 1955 vychází novinka v podobě dvojité A-strany I Can See Everybody’s Baby / As Long As I’m Moving. Obě písně jsou poněkud překvapivě nazpívané v duchu nahrávek Big Joe Turnera. Jejich autorem je Jesse Stone.

Ještě v roce 1955 Ruth nazpívá několik duetů s hvězdným rhythm’n’bluesovým zpěvákem Clydem McPhatterem. Z nich uspěje pouze jediný snímek Love Has Joined Us Together, který se usídlí na osmé příčce žebříčku.

Ruth si sice udržela poměrně solidní postavení, ale rok 1955 jednoznačně patřil její kolegyni Lavern Baker a především Rayovi Charlesovi, který ještě o rok dříve pro Ruth natáčel v newyorském hudebním studiu některé klavírní party.

ústup z výsluní čeká na mnoho zavedených hvězd rhythm’n’bluesové scény

Ruth Brown: Gospel Time (1962, Philips Records)

Masivně nastupující rock’n’rollové hvězdy vytlačí ze žebříčků řadu zavedených rhythm’n’bluesových stálic. Podobně dopadne i Ruth Brown.

Až do jara 1957 marně čeká na výraznější žebříčkový úspěch. Ten přichází s asi její nejslabší nahrávkou; skladbou Lucky Lips ze skladatelské dílny producentských mágů dua Leiber & Stoller.

Singl se dostane do rhythm’n’bluesový žebříček mezi TOP 6 a podruhé v Ruthině kariéře i do popové TOP 30. U nás skladbu nahráli pod názvem Šťastná ústa rock’n’rolloví pionýři z Vinohrad – skupina Sputnici (zpěv Tomislav Vašíček, český text Eduard Krečmar).

Ve dvouletce 1958-1959 nejdříve nazpívá píseň Bobbyho Darina This Little Girl’s Gone Rockin‘, s níž skončí sedmá v žánrovém přehledu a díky ní znovu nahlédne i do TOP 30 popové hitparády.

Pod produkčním dohledem Leibera se Stollerem natočí několik jejich skladeb, včetně I Can’t Hear A Word You Say nebo Papa Daddy. Posledním žebříčkovým úspěchem pod křídly Atlanticu je singl s coverem Don’t Deceive Me, původně od Chucka Willise, nazpívaný za doprovodu obřího smyčcového orchestru a pěveckého sboru.

odchod na rodičovskou dovolenou

Ruth odchází z Atlanticu v roce 1961. Během více jak deseti let strávených u úspěšné firmy se jejích šestnáct singlů umístilo mezi TOP 10 nejprodávanějších rhythm’n’bluesových singlů. Z nich pět dobylo místo nejvyšší.

Období úspěšné spolupráce s Atlantic Records nejlépe zmapovaly dvě alba Ruth Brown (1957) a Miss Rhythm (1959). Kolekce z prosince 1959 Late Date with Ruth Brown působí poněkud rozpačitě. Tvořily ji výhradně jazzové a muzikálové standardy, nazpívané v doprovodu big bandu, rozšířeného o smyčcovou sekci.

Přibližně na rok a půl Brown zakotví u Philips Records, kde ji vychází dvě LP desky Along Came Ruth (1962) a Gospel Time (1962). Na první z nich nabídla fanouškům cover verze rhythm’n’bluesových hitů jako Sea Of Love nebo Cry Cry Cry. Zatímco na druhou nazpívala tradiční gospelové písně. Na začátku následujícího roku se rozhodne věnovat se především rodině a výchově dětí.

občasné připomenutí se na cestě do fanouškovského zapomnění

Ruth Brown: Black Is Brown And Brown Is Beautiful (1969, Skye Records)

V průběhu dlouhých deseti let dobrovolné odmlky prakticky upadne do hudebního zapomnění. Připomene se jen několika dlouhohrajícími tituly. Nejdříve se na trhu objeví LP deska Ruth Brown ’65 (1964, Mainstream Records), v reedici vychází pod názvem Softly.

O čtyři roky později se podílí na společném titulu vydaném s výtečným big bandem křídlovkáře Thada Jonese a bubeníka Mela Lewise s názvem Big Band Sound of Thad Jones/Mel Lewis Featuring Miss Ruth Brown (1968, Solid State Records).

Zkusí si i moderní styly, když nazpívá kolekci soulových předělávek písní jako This Bitter Earth producenta Clydea Otise, beatlesácké Yesterday nebo Please Send Me Someone To Love od Percyho Mayfielda na LP desce Black Is Brown and Brown Is Beautiful (1969, Skye Records).

úspěšný comeback především v úloze herečky

Ruth Brown: Blues On Broadway (1989, Fantasy Records)

Její jméno se začne znovu pravidelně objevovat v uměleckém světě až od počátku sedmdesátých let, a po celou následující dekádu, ve zcela překvapivých úlohách rozhlasové DJ, televizní a filmové herečky (sitcom Hello Larry, taneční filmová komedie Hairspray z roku 1988). Za roli v broadwayském muzikálu Black And Blue obdržela ocenění pro nejlepší muzikálovou herečku Tony Award.

V rámci pozvolného návratu na hudební scénu postupně podepisuje nahrávací smlouvy u několika labelů. Jsou mezi nimi značky Dobre Records, Fantasy Records, Ichiban Records nebo Bullseye Blues Records.

Za pozornost rozhodně stojí alba Blues On Broadway (1989, Fantasy Records) s výběrem standardů z předválečné éry tradičního jazzu, dále Fine And Mellow (1991, Fantasy Records) představující návrat do slavné éry počátků rhythm’n’blues ve čtyřicátých a padesátých letech.

Neméně zajímavé jsou R+B=Ruth Brown (1997, Bullseye Blues Records), kompilace znovu nazpívaných starších a novějších písní z jejího repertoáru, či o dva roky mladší A Good Day For The Blues (1999, Bullseye Blues Records) na němž spolupracovalo několik špičkových neworleanských muzikantů.

boj za rovné a spravedlivé odměňování v hudebním průmyslu

V roce 1987 stála u zrodu nadace Rhythm And Blues Foundation, jejímž posláním bylo dosáhnout změnu legislativy na poli autorských práv, jejich ochrany a vytvoření finančních záruk pro vyplácení tzv. tantiém umělcům.

Ruth Brown: R+B=Ruth Brown (1997, Bullseye Blues Records)

Celou záležitost inicioval její dlouholetý fanoušek Howell Begle. Advokát, který se s Ruth setkal v zákulisí po skončení koncertu, aby ji požádal o podepsání několika vinylových LP desek. Ruth se mu svěřila, že již dvacet let nedostává od Atlantic Records žádné licenční poplatky (prohlašovali, že jim dluží spoustu peněz).

Vzal si její případ na starost. Od hudebního giganta soudně vymohl značnou finanční kompenzaci nejen pro Ruth, ale také pro další rhythm’n’bluesové veterány The Drifters, The Coasters nebo Big Joe Turnera.

Ruth Brown umírá v listopadu 2006 v Las Vegas na následky rozsáhlého infarktu a záchvatu mrtvice. Patřila mezi několik málo interpretů, kteří v písních „mluví sami za sebe.“ Byl to typ zpěvačky, která dokázala fanoušky potěšit přirozeným citem pro rytmus a nesmírnou muzikálností.

Ukázky:

Počet přečtení: 1 319

Be sociable and share