Naposledy aktualizováno: 27.3.2018
Americký jazzový pozounista Bill Hughes (28. 3. 1930 – 14. 1. 2018, narozen jako William Henry Hughes) hrával mnoho let ve velké kapele Count Basie Orchestra. V jejím čele stanul v letech 2003 – 2010.
Školní začátky s tatínkovým trombonem
Bill Hughes se stal členem kapely Counta Basieho poprvé v září 1953. Když po více jak padesáti letech opouštěl svoje místo v souboru, zanechal za sebou úctyhodnou hudební dráhu uznávaného instrumentalisty a respektovaného kapelníka v jednom z největších světových big bandů.
Rodilý Texasan se v devíti letech přestěhoval s rodiči do Washingtonu D.C. Tatínek tenkrát získal práci u vládní organizace, zabývající se vývojem bezpečnostních systémů pro ochranu státních budov, transportu peněžní hotovosti a identifikaci oprávněných osob. Ve volných chvílích hrával na trombon v pochodové kapele.
Malému Billovi se hra na pozoun zalíbila a neustále u otce žadonil, aby mu nástroj půjčil. Rychle se naučil jej zvládnout a po několika měsících založil vlastní školní orchestr, se kterým často vystupoval na nejrůznějších akcích pořádaných washingtonskou černošskou komunitou.
V roce 1952 ukončil studia farmaceutické fakulty na Howard University a nastoupil do národního zdravotnického institutu National Institutes Of Health. Během studií hrával v univerzitním orchestru Howard Swingmasters, ve kterém se potkal s kontrabasistou Eddiem Jonesem a saxofonistou Frankem Wessem; jeho budoucími spoluhráči v Basieho kapele.
Dal přednost hudbě před farmakologií
V průběhu roku 1953 začal Count Basie budovat zcela nový orchestr, kterému hudební kritika i fanoušci přezdívají New Testament Band. Mimo letitého člena big bandu, kytaristy Freddieho Greena, byl složený výhradně z nových muzikantů. Mimochodem, byl to právě nesmírně talentovaný saxofonista a kolega ze studií Frank Wess, který Hughese Hraběti doporučil.
Billova láska k hudbě se ukázala být tak silná, že se v okamžiku, kdy přišlo Basieho osobní pozvání do orchestru, raději vzdal životní jistoty, kterou skýtala lukrativní kariéra lékárníka a přijal místo v oblíbeném big bandu. Hughesova manželka Dolores později manželovo rozhodnutí okomentovala slovy: „Není mnoho lidí, kterým se naskytne příležitost dělat v životě to, co je baví a ještě za to být placen.“
Bill Hughes nastupuje k Basieovcům v září 1953. Hraje na tenorový trombon v pozounové sekci, jejímiž členy jsou Benny Powell a Henry Coker. Jazzoví kritici hodnotí toto trombonové trio jako vůbec nejlepší v jazzové historii.
Po čtyřech letech Bill přeruší hudební kariéru a rozhodne se pomoci manželce s péčí o rodinu. Až do roku 1963 pracuje na americkém poštovním úřadě U.S. Postal Service.
Žesťová konkláva Trombones
Mezitím se v roce 1956 podílí na tehdejší dobu poměrně netradičním počinu devíti Basieho muzikantů, jenž vychází u Savoy Records pod názvem Frank Wess, Henry Coker, Bill Hughes, Jimmy Cleveland, Benny Powell: Trombones.
Jednalo se o další pokus producenta Ozzieho Cadeny rozvést hudební přístup, se kterým pracoval rok předtím na titulu Jay & Kai (1955, Savoy Records); tehdy jen s trombonovým duem J.J. Johnson a Kai Winding.
Cadena plánoval vytvořit alternativu k běžně využívanému modelu dobové orchestrace, proslavené díky big bandu Stana Kentona, který nechal hrát žesťové nástroje ve středně hlubokých polohách.
Rytmika v sestavě Eddie Jones (basa), Kenny Clarke (bicí), Ronnell Bright (piano) a Freddie Green (kytara) doprovázela sólistu, v tomto případě flétnistu Franka Wesse, ve čtyřech delších skladbách, které zaranžoval Frank Foster. Jako kontrast k flétně aranžer postavil trombonovou konklávu, složenou z Billyho Hughese, Bennyho Powella, Jimmyho Clevelanda a Henryho Cokera.
Definitivní návrat k hraběti
Basiemu se mezitím opět začalo dařit. V roce 1963 se rozhodl big band přebudovat a rozšířit o další hráče. Billy Hughes se vrací jako náhrada za odcházejícího Powella.
Zároveň začne hrát na basový trombon, u něhož zůstane až do konce muzikantské kariéry. „Tušil jsem, že to nebude tak snadné, jak jsem si myslel a bylo to tak,“ vyprávěl v roce 1981.
Bill si zahrál na několika Basieho rozhodujících poválečných albech, mezi nimiž ční Count Basie Swings, Joe Williams Sings (1955, Clef Records), April In Paris (1957, Verve Records) nebo Everyday I Have the Blues (1959, Roulette Records) mapující první etapu Hughesovy spolupráce s Hrabětem před šestiletou pauzou.
Po návratu ke hraní se podílel na výsostně zajímavé LP desce Afrique (1971, Flying Dutchman Records), revoluční poctě soudobému jazzu, kterou s Basieho kapelou připravil aranžér a saxofonista Oliver Nelson.
Předtím nahrával snímky pro album s Frankem Sinatrou, vydaném jako Sinatra At The Sands (1966, Reprise Records), vypomáhal na kompilaci beatlesáckých cover verzí Basie’s Beatle Bag (1966, Verve Records) a natočil hudební materiál například na LP desky High Voltage (1970, MPS Records) nebo 88 Basie Street (1983, Pablo Records) a řadu dalších.
S kapelou procestoval celou zeměkouli a odehrál mnoho úspěšných koncertů a vystoupení před vděčným publikem, stejně jako před významnými osobnostmi.
V orchestru zůstal i po Countově odchodu na věčnost v roce 1984. Byl jedním z posledních pamětníků, kteří měli tu čest být vybráni samotným Basiem.
Kapelník Count Basie Orchestra
V roce 2003 umírá dosavadní šéf big bandu Grover Mitchell. Na kapelnické stoličce jej, pro někoho možná překvapivě, nahradil právě Bill Hughes. „Myslím si, že by Basieho potěšilo, když by věděl, že se dalším kapelníkem stal Bill,“ hodnotil změnu bývalý člen kapely Benny Powell a pokračoval. „Je asi posledním, koho byste tipovali coby budoucího šéfa. Nikdy se výrazně neprosazoval; při problémech vždy zachoval klid a rozvahu. Kapelu vede velmi důstojně a ve velkém stylu.“
Mezi Billovy velké muzikantské vzory vždy patřil J.J. Johnson. Přesto se u něj nikdy výrazně neprojevily sólové ambice. Hughesův význam a přínos pro orchestr spočíval v jeho loajalitě a ve vyrovnané, stabilní hře. Přesně takový byl i jako člověk. K okolí se choval zdvořile, přátelsky, přívětivě a vždy si zachovával důstojnost.
Doprovázel hvězdné zpěvačky, jako byly Sarah Vaughan, Ella Fitzgerald, Lena Horne nebo Rosemary Clooney. Do jeho muzikantského portfolia patřili, vedle již zmíněného Franka Sinatry, také zpěváci Tony Bennett, Sammy Davis Jr. a Nat King Cole.
Přátelé o něm tvrdí: „Prožil dlouhý a dobrý život.“
Ukázky:
Trombones:
Lo-Fi – https://youtu.be/INkMFKoA4mU
Count Basie/Joe Williams:
Alright, Okay, You Win – https://youtu.be/38oiJc9Wltg
Count Basie:
April In Paris – https://youtu.be/wCmcoZktZG4
Step Right Up – https://youtu.be/EEnZ20PC51M
In a Mellow Tone (Live) – https://youtu.be/-0v0RJqpu0g
Count Basie Orchestra Live 2009:
Hey Jim – https://youtu.be/mHSUgEil_FM
