Naposledy aktualizováno: 2.10.2018
Talentovanému trumpetistovi, hráči na křídlovku, šikovnému aranžérovi a skladateli Shortymu Rogersovi (14. 4. 1924 – 7. 11. 1994, narozen jako Milton Michael Rajonsky) patří jedno z předních míst v pomyslné encyklopedii Kdo je kdo ve West Coast Jazzu.
Moderní, robustní, bopově znějící zvuk
Shorty Rogers měl pověst vynikajícího muzikanta. Budoval ji již v předválečném období. Tehdy byl členem kapel vibrafonisty Reda Norvo a trombonisty Willa Bradleyho.
Hvězdný statut definitivně získal po návratu z bojišť Druhé světové války. Po odchodu z armády přijal významnou trojroli skladatele-aranžéra-trumpetisty, kterou nejdříve plnil ve „stádu“ Woodyho Hermana (1945 – 1949) a poté v big bandu Stana Kentona (1950 – 1951).
Od roku 1951 vedl svá jazzová comba. Angažmá získali v klubech sídlících na živé losangelské hudební tepně Central Avenue. Na plakátech se objevovali jako The Giants. Složení se amébovitě měnilo. Oscilovalo mezi kvintetem, nonetem a nárazově nabobtnalo až do regulérního big bandu.
Pomohl načrtnout principy west coast jazzu
Rogers byl u jazzových fanoušků nesmírně populární. Chopil se příležitosti a společně se svými spoluhráči nadšeně načrtl základní standardy a hudební principy tzv. West Coast Jazzu.
Primárně šlo o jemnější bělošskou variantu propojení Swingu a Bebopu. Postupně se k němu hrdě hlásilo stále více mladých muzikantských osobností. Vycházeli z pojetí „Birda“ Parkera a potkávali se někde na půli cesty s přístupem Davisova nonetu Birth Of The Cool.
Publikum nacházeli jak u bílých, tak i černošských vysokoškoláků. Postupně je začala objevovat i středostavovská omladina, jež netrpěla předsudky vůči černošskému jazzu a vyhledávala novinky.
významný harmonický pokrok modernistů
Bohužel, již od prvních vystoupení museli jazzoví progresivisté ze Západního pobřeží čelit často přehnané a nevybíravě pomlouvačné kampani ze strany odborné kritiky. Ta považovala nový jazzový styl za strnulý, šablonovitý a bez jakýchkoliv emocí.
S odstupem více jak šedesáti let se ukazuje, jak tragicky se tenkrát hudební publicisté mýlili. Dnes se West Coast jeví být jen reakcí na někdy zbytečně komplikované bebopové postupy. Přibližně na konci první poloviny padesátých let 20. století se westcoastovému společenství dostalo zasloužené satisfakce a nečekané popularity.
V lednu 1952 vychází u Capitol Records desetipalcové album s názvem Modern Sounds by Shorty Rogers And His Giants. Jeho protagonisté společně začínali hrát coby členové kapely Lighthouse All Stars vedené Howardem Rumseym. Pravidelně vystupovali v klubu Lighthouse Café na kalifornské Hermosa Beach. Byl mezi nimi mj. klavírista Hampton Hawes. Tahle muzikantská parta spolu držela i v dalších letech. Poměrně intenzivně a pravidelně spolupracovali na společných i sólových projektech.
Z dnešního pohledu je titul Modern Sounds by Shorty Rogers And His Giants především důležitým dobovým zvukovým dokumentem, jak významného harmonického pokroku modernisté mezitím dosáhli.
Cool and crazy
Jednou z nejlepších Rogersových klasických westcoastových nahrávek je desetipalcové vinylové album z roku 1953 Shorty Rogers And His Orchestra Featuring The Giants: Cool And Crazy (RCA Victor Records).
Hraje na něm tehdejší sedmnáctičlenná sestava Obrů se saxofonisty Artem Pepperem, Budem Shankem, Bobem Cooperem, Jimmym Giuffrem, trumpetisty Harrym ‚Sweets‘ Edisonem, Maynardem Fergussonem, hornistou Johnem Graasem, tubistou Gene Englundem, pianistou Marty Paichem, kontrabasistou Curtisem Councem a bubeníkem Shellym Mannem.
Nahrávka se dočká reedice o tři roky později pod názvem Shorty Rogers And His Giants: The Big Shorty Rogers Express (1956, RCA Victor Records). LP deska byla rozšířená o čtyři nové snímky, na níž se podílela lehce modifikovaná sestava The Giants.
Minimálně kvarteto skladeb, které se na na obou titulech objevily – dusavá Short Stop, na lesním rohu postavené Coop De Graas a Sweetheart Of Sigmund Freud nebo emotivní Infinity Promenade, působí i po letech svěže a jsou dokonalým příkladem Shortyho talentu.
Od pocty Hraběti Basiemu ke spolupráci s Chetem Bakerem a Perezem Prado
Vydání zdařilého titulu předcházela pocta swingovému pianistovi a kapelníkovi Countu Basiemu Shorty Rogers Courts The Count (1954, RCA Victor Records). Rogers také aranžérsky vypomůže trumpetistovi Chetovi Bakerovi na jeho titulu Chet Baker & Strings (1954, Columbia).
Připomenutí si zaslouží i jeho spolupráce s kubánským varhaníkem a kapelníkem Perezem Prado na koncepčním albu Voodoo Suite (1955, RCA Victor Records)
Poté se na trhu objeví dlouhohrající deska Shorty Rogers And His Giants: The Swinging Mr. Rogers (1955). Supervizi nad ní převzal Nesuhi Ertegun, šéf jazzového oddělení Atlantic Records.
Již tehdy výrazně zredukované The Giants tvoří pouhá pětice skvělých instrumentalistů. Ke klavíru usedl Pete Jolly, setrvali Jimmy Giuffre, Curtis Counce a Shelly Manne. Nahrávalo se v březnu 1955 v Hollywoodu. Z osmi snímků dodnes překvapí především výtečná Not Really The Blues. Neočekávaným instrumentálním hitem se stala Martians, Go Home.
Konec zlatého období West Coastu
Obry v roce 1958 doplní oktet hráčů na perkuse. Rogers si tak vyzkouší tehdy nesmírně populární afrokubánský jazz. Nahrávky vychází na albu Afro-Cuban Influence (RCA Victor Records).
O čtyři roky později fanouškům nabídne svoji představu pojetí Música popular brasileira na LP desce Bossa Nova pro sinatrovské Reprise Records.
Mezitím vydává sérii komerčních nahrávek, ať již s hudbou z filmů Čaroděj ze země Oz a Tarzan, Opičí muž (Wizard of Oz and Other Harold Arlen Songs [1959, RCA Victor Records], Shorty Rogers Meets Tarzan [1960, MGM Records]) nebo přepracované motivy z baletu Louskáček od ruského klasického skladatele P. I. Čajkovského (Swingin‘ Nutcracker [1960, RCA Victor Records]).
Tvůrce filmové hudby
Poté coby aktivní muzikant opouští na dvě desetiletí jazzovou scénu. Těžiště další práce spatřoval především v aranžování a ve skládání televizní a filmové hudby. Dobový tisk spojoval jeho odchod s koncem tzv. „zlatého období West Coastu.“
Co obnáší spolupráce s filmovým průmyslem si vyzkoušel již o dekádu dříve. Spolupracoval na dvou zajímavých filmech. Nejdříve měl složit hudbu pro road movie Wild One (1953, česky Divoch) s Marlonem Brandem, který si jej osobně vyžádal. Columbia Pictures dalo nakonec přednost Leithovi Stevensovi a ze Shortyho hudby zůstalo pouze několik fragmentů.
V roce 1955 si zahrál roli kapelníka jazzového comba, se kterým vystupuje hlavní postava Frankie Machine, ztvárněná Frankem Sinatrou, v nezvykle realisticky natočeném dramatu z prostředí drogově závislých Man With The Golden Arm.
odkládaný Návrat na jazzová pódia
V šedesátých letech, a celou následující dekádu, Shorty nabízí především svoje aranžerské služby. Mezi klientelou jsou např. slavné zpěvačky Peggy Lee, Lena Horne, Helen Humes a Carmen McRae.
Typickým „zakázkovým šuntem“ zavání práce pro „producentskými prášky vyhoněnou“ pop skupinu The Monkees.
Ve výčtu bizarností můžeme směle pokračovat, byť připouštím, že existuje řada fanoušků, kteří podobné snímky vyhledávají – a tak Rogerse najdeme podepsaného pod nahrávkami herečky a kabaretní zpěvačky Frances Faye, či na albu coververzí A Spoonful Of Jazz (1967, World Pacific Jazz) poprockových Lovin‘ Spoonful, jíž měl na svědomí Shortyho věrný parťák Bud Shank.
Dalšími Rogersovými vděčnými abonenty jsou jazzový trumpetista Bobby Bryant, se kterým spolupracuje na albu Jazz Excursion Into Hair (1969, World Pacific Jazz) s hudbou ze slavného broadwayského muzikálu nebo swingová bubenická extratřída Buddy Rich (Buddy & Soul [1969, World Pacific Jazz]).
Pro mnohé bude velkým překvapením setkání s bělošským bluesrockovým kytaristou Harveym Mandelem, jemuž Rogers pomohl při natáčení LP desek Righteous (1969, Philips) a Baby Batter (1971, Janus).
Byl inspirací i pro gustava broma
V roce 1982 vyráží společně s britským National Youth Jazz Orchestra na turné po Spojeném království. V následujícím roce sestaví nové jazzové combo se svým souputníkem; altsaxofonistou Budem Shankem a společně čile koncertují.
Jedním z jejich společných nejzajímavějších projektů jsou nahrávky na CD disku Eight Brothers. Vychází v roce 1992 pod hlavičkou Shorty Rogers – Bud Shank And The Lighthouse All Stars u labelu Candid Records.
Shorty Rogers umírá v roce 1994 na zhoubný melanom.
Lubomír Dorůžka ve své knize Panoráma jazzu (1990, Mladá fronta) o něm mj. napsal: „K nejvlivnějším z nich patřil trumpetista a aranžér Shorty Rogers, rovněž odchovanec orchestru Woodyho Hermana. Jeho vlastní ‚střední big band‘ s lesním rohem a tubou se stal mimo jiné v polovině padesátých let i vzorem pro našeho Gustava Broma.“
Ukázky:
Short Stop
– https://youtu.be/GDSLgfTSpDE
Coop de Graas
– https://youtu.be/S8CToJPe3nY
Infinity Promenade
– https://youtu.be/K-vOezvDW_Y
Apropos
– https://youtu.be/hIFmHGVZeQ8
Martians Go Home
– https://youtu.be/hct84B9omxc
Chega de Saudade
– https://youtu.be/AbC8KLhUTc8
Shorty Rogers and Bill Perkins – Live at the Royal Palms Inn
– https://youtu.be/ek9nVfTiq5E
