Naposledy aktualizováno: 14.1.2019
Klávesista, zpěvák a hudební producent George Duke a.k.a. Dawillie Donga (12. 1. 1946 – 5. 8. 2013) byl jedním z nejtalentovanějších hudebníků jeho generace.
Býval prvním na seznamu spoluhráčů
George Duke býval oblíbeným a často vyhledávaným spoluhráčem mnoha významných hudebních hvězd. Vystupoval a nahrával např. s Milesen Davisem, Quincym Jonesem, Arethou Franklin nebo Stanleym Clarkem. V posledních dvaceti letech života se zaměřil především na práci ve studiu a také produkci hudebních nahrávek.
Vypomohl několika zajímavým zpěvačkám a zpěvákům. Jsou mezi nimi mj. Rachelle Ferrell, Gladys Knight, Jill Scott, Dee Dee Bridgewater, Michael Jackson, Jeffrey Osborne, Smokey Robinson nebo Aneta Baker.
Na přelomu tisíciletí intenzivně pracuje s Diannu Reeves. Výsledek je na albech In The Moment: Live in Concert (2000) a The Calling: Celebrating Sarah Vaughan (2001) pro prestižní Blue Note Records. Po zásluze byly oceněny udělením gramofónků Grammy Awards.
Klasicky vzdělaný pozounista a skladatel
Dukeův zájem o hudbu a hudební kariéru podnítila jeho matka. Jako čtyřletého caparta ho vzala na koncert Duke Ellingtona. Cenné zkušenosti získal během angažmá u Cannonballa Adderleyho a Franka Zappy.
Klasicky vzdělaný muzikant vystudoval hru na trombon na sanfranciské konzervatoři. Současně docházel na hodiny komponování. Absolvoval dvouaktovou operou Tzina.
Ještě během studií si přivydělává v kapele zpěváka, a svého budoucího celoživotního přítele, Ala Jarreau. Vystupovali pravidelně v hudebním klubu Half Note. George nemohl chybět na židličce u tamního piana, když na pódiu hostovali saxofonisté Dexter Gordon nebo Sonny Rollins.
Ve druhé polovině šedesátých let již Duke koncertoval s vlastním jazzovým kvartetem. Z té doby pochází i jeho první sólové album The George Duke Quartet Presented By The Jazz Workshop 1966 Of San Francisco pro značku SABA. Kromě toho doprovázel trumpetisty Kennyho Dorhama a Dizzyho Gillespieho při jejich koncertních štacích v okolí San Francisca.
Krátká, ale intenzivní spolupráce s Pontym
V roce 1969 George zaujal francouzský houslista Jean-Luc Ponty. Vyhledá ho a nabídne mu svoje služby při Jean-Lucově americkém turné. Dukeova kapela s Pontym se tehdy dostane i do nahrávacího studia.
Natočí dvě studiová alba Electric Convention (1969, World Pacific Jazz) a King Kong: Jean-Luc Ponty Plays The Music Of Frank Zappa (1970, World Pacific Jazz). Nádavkem ještě připraví koncertní záznam The Jean-Luc Ponty Experience With The George Duke Trio (1969, World Pacific Jazz).
Hrál jednu z klíčových rolí v zappových ukrutnostech
Do Zappových Mothers of Invention poprvé nastoupí jen na několik měsíců na přelomu šesté a sedmé dekády 20. století. Tehdy stále patřil ke kmenovým hráčům big bandu Dona Ellise. Ještě než se znovu připojil k Mistrovým Matkám invence byl v letech 1973 – 1975 členem kvintetu Cannonballa Adderleyho.
Na výslovné Zappovo přání začne více tíhnout ke hře na elektronické klávesové nástroje. Z gramofonových nahrávek, na kterých se George Duke podílel, můžeme doporučit zappovskou sérii alb, počínaje Chunga’s Revenge (1970, Bizarre Records), přes Waka/Jawaka (1972, Bizarre Records), Grand Wazoo (1970, Reprise Records), Apostrophe (1974, Discreet) až do One Size Fits All (1975, Discreet).
Duke na nich předvádí nejenom brilantní klávesovou ekvilibristiku, ale stává se i důležitou součástí Frankových koncertních show a spolupachatelem pověstných pódiových ukrutností. Kus z toho uchovalo výborné koncertní dvojalbum Zappa / Mothers – Roxy & Elsewhere (1974, Discreet).
Frank Zappa mu za věrné služby oplatil alespoň výpomocí na albu Feel (1974, MPS Records). Natočil kytarový part v milenecké písni Love, byť není zmíněn mezi zúčastněnými muzikanty.
Vše podstatné uslyšíte v „jeho duši“
To se již George vrací k sólové dráze. Krátkodechý kvartet The Billy Cobham/George Duke Band byl jen jakousi přestupní stanicí. Kapela po sobě zanechala zajímavou koncertní fusion LP desku „Live“ On Tour In Europe (1976, Atlantic).
Hráli v ní i knírkatý kytarista John Scofield a basista Alphonso Johnson, hrající na bezpražcovou baskytaru nebo Chapman Stick, což tehdy nebylo zcela běžné.
Duke byl vždy neuvěřitelně pracovitý. Od poloviny sedmdesátých let minulého století natočil více jak třicet pět sólových alb kvalitního, převážně instrumentálního rhythm’n’blues, soulu a funku.
Patří mezi ně klasická žánrová alba Faces In Reflection (1974) a The Aural Will Prevail (1975). O dva roky později přichází s důležitou funkovou kolekci Reach for It (1977, Epic). Na konci sedmého desetiletí začal experimentovat s různými hudebními styly, jak je slyšet z LP desky Follow The Rainbow (1977).
Inspiruje se i brazilskými rytmy. Se zpěváky Florou Purim, Miltonem Nascimentem a perkusionistou Airto Moreirou nahrává asi svoji nejslavnější kolekci A Brazilian Love Affair (1979). Poslední album Dreamweaver (2013, BPM Records) vyšlo jen několik týdnů před Georgeovým náhlým úmrtím.
Nejdůležitější období jeho sólové tvorby zdokumentoval čtyřdiskový komplet My Soul (MPS Records) z roku 2008, s podtitulem The Complete MPS Fusion Recordings. Případným zájemcům nabízí přehledně uspořádaný a reprezentativní studijní materiál k tématu George Duke..
Ukázky:
Hip Pockets (The Billy Cobham/George Duke Band)
– https://youtu.be/oDeB7xyj3XU
Reach for It – https://youtu.be/_P2a9YL1aeU
No Rhyme, No Reason – https://youtu.be/vwFSbFRuYdk
Missing You – https://youtu.be/-4SES7WsoIw
Waiting s Rachelle Ferrell – https://youtu.be/F9RENywt-vc
