Naposledy aktualizováno: 27.12.2018
Černošský zpěvák, houslista, kytarista a pianista Don „Sugarcane“ Harris (18. 6. 1938 – 30. 11. 1999, narozen jako Don Francis Bowman) patří mezi pozoruhodné postavy bluesové, jazzové a rockové historie.
Vzorem pro všechny následovníky ve hře na elektrifikované housle
Rozhlasový showman a sběratel gramofonových desek Barry „Dr. Demento“ Hansen označil Dona „Sugarcane“ Harrise za „jednoho z největších rock’n’rollových instrumentalistů a průkopníka rock’n’rollové houslové hry.“
Odstartoval vlnu nebývalého zájmu po začlenění houslistů hrajících na amplifikovaný nástroj do arzenálu mnoha rockových skupin. Byl velkým vzorem nejenom pro Jerryho Goodmana z amerických fusion skupin The Flock, resp. Mahavishnu Orchestra, ale např. i pro Davida Crosse nebo Darryla Waye a Eddieho Jobsona; členy anglických progrockových seskupení King Crimson a Curved Air či Jethro Tull nebo UK.
Jen pro pořádek a aby bylo tzv. jasno – mezi bluesmeny drží prvenství ve hře na elektrifikované housle Lonnie Johnson. Dnes prakticky zcela zapomenutý kytarový virtuos a navíc výtečný zpěvák.
Drogové delikty, kam se podíváš
Ale vraťme se zpátky k Donovi. Jeho kariéru dlouhodobě ohrožovaly doslova sebedestruktivní zlozvyky a s tím spojené drogové delikty, které ho existenčně a zdravotně pustošily. Přesto opakovaně prokázal nevšední interpretační univerzálnost.
Přesvědčil hudební fanoušky i kritiky, že je schopen lehce zvládat živá vystoupení i spolupracovat ve studiu prakticky s kýmkoliv… lhostejno, zda to byly skupiny hrající různé formy blues, jazzu a rocku nebo brilantní komplexní hudbu Franka Zappy.
Zmínit můžeme i vyjádření známého britského hudebního publicisty, jazzového producenta a skladatele Leonarda Feathera: „Harris je skutečně jedinečný. Na elektrifikované housle hraje různými styly, které upomínají nejenom Stuffa Smithe, ale i Jeana-Luc Pontyho. Jeho drsný, neuhlazený zpěv září v bluesových, rhythm’n’bluesových a rockových písních. Může tak vyvolávat asociace s Jamesem Brownem… Harris se pravděpodobně zařadí mezi velká jména jazzové i rockové scény.“
Deset let důkladné klasické přípravy
V rodné Pasadeně studoval více jak deset let klasickou houslovou hru. Později se potkává se zpěvákem, kytaristou a houslistou L. C. „Good Rockin'“ Robinsonem, který jej zasvětí do tajů blues.
Na podzim 1954 se ještě coby Don Bowman připojí ke školnímu doo-wopovém kvintetu The Squires, který se zformoval ze žáků střední školy John Muir High School.
Do skupiny ho přivedl dobrý kamarád Dewey Terry – sám velice slušný kytarista, jehož velkým vzorem byl Guitar Slim. V dalších letech se Dewey dopracoval k vlastnímu pojetí a dnes je chápán coby jeden z nejoriginálnějších hráčů mezi rhythm’n’bluesovými „axemany“.
Don Bowman v sextetu zpívá druhý tenor a hraje na piano. Nastoupil právě včas, aby se mohl podílet na nahrávací sekvenci, na níž vznikají nahrávky pro debutový singl Lucy Lou / A Dream Come True vydaný v říjnu 1954 na maličkém, začínajícím labelu Kicks Records.
The Squires nahrají v následujících čtrnácti měsících slušnou řádku písní. Bowman dostává šanci i coby první zpěvák. Sólově zpívá v Pledging My Love, Ling Ting Tong, Stingy Little Thing, Don’t Drop It a v přepracovaném hitu swingového shoutera Joea Williamse Every Day I Have The Blues.
Snímky se postupně objevují na sedmipalcových samplerech vydávaných u nízkonákladových Dig This Records. Nahrávací společnost, společně se sesterskou Mambo Records, patřila Larrymu Maedovi, majiteli lisovny gramofonových desek, ve které si přivydělávali dva ze členů The Squires coby baliči desek a skladníci.
Maed si na sérii výběrových SP a EP desek testoval komerční potenciál mladých, začínajících vokálních skupin. Na začátku padesátých let se jich na nárožích ulic v černošských čtvrtích Los Angeles vyrojilo neuvěřitelné množství. Mnohdy marně čekaly na svoji vysněnou šanci – zpívaly zadarmo nebo třeba za hrst drobných.
The Squires, věční čekatelé na úspěch
V dubnu 1955 se The Squires dočkají prvního úspěšného samostatného singlu Sindy / Do-Be-Do-Be-Wop-Wop, se kterým zabodují na místním doo-wopovém žebříčku Cash Box Los Angeles, byť hudební kritici nahrávky hodnotí jako průměrné.
Přibližně v té době se historie Mambo Records uzavírá. Larry Maed namísto nich nastartuje značku Vita Records.
The Squires se na novém labelu dopracují k celkem třem malým gramodeskám – Me And My Deal / Sweet Girl, Heavenly Angel / Sweet Girl a Venus / Breath Of Air. Singl Dreamy Eyes / Dangling With My Heart, na kterém se naposledy podíleli Don a Dewey, vychází pod hlavičkou The Squires již u labelu Alladin Records.
Větší kus koláče pro duo Don & Dewey
Na jaře 1956 kapela zkouší nový letní program v sídle zpěvačky Effie Smith Criner a jejího manžela Johna Crinera. Znají se ze studiové frekvence, na níž Effie vypomáhali ve dvou skladbách určených na singl Guiding Angel / You Ought To Be Ashamed.
O pauze na kávu si Don a Dewey střihnou společný duet. Criner zbystří a oba přesvědčí, „že pokud se osamostatní coby duo, čeká na ně podstatně větší kus koláče, než když by zůstali členy sextetu.“ V té době začne Don Bowman používat umělecké jméno Don Harris.
V květnu 1956 vychází dvojici Don & Dewey první rhythm’n’bluesový singl Miss Sue / My Heart Is Aching na labelu manželů Crinerových Shade Records, naležícím pod mateřské Spot Records.
Prakticky vzápětí vychází čistě instrumentální pětačtyřicítka se skladbami Slummin‘ / Fiddlin‘ The Blues. Dewey na nich hrál na klavír, zatímco Don obsluhoval elektrické housle a kytaru. Rytmiku tvořili kontrabasista Adolphus Alsbrook a bubeník Ray Martinez.
Criner se bohužel neukázal jako příliš zdatný businessman, byť se staral o obchodní záležitosti dvou úspěšných doo-wopových kapel The Valiants a The Olympics. Oba singly zůstaly víceméně nepovšimnuty a záhy zcela zapadly.
V péči Specialty records a Roberta „Bumps“ Blackwella
O rok později duo podepisuje novou nahrávací smlouvu s producentem Robertem „Bumps“ Blackwellem z významného rock’n’rollového a rhythm’n’bluesového labelu Specialty Records. Skvěle se uvedou v dubnu 1957 více než solidně přijatým debutem Jungle Hop / A Little Love.
Ze strany prestižního vydavatelství se jim dostává poměrně obstojné podpory a stálé péče, byť jejich gramodesky nejsou obchodně žádným ternem. U Specialty vydají za necelé tři roky celkem šest společných singlů. Z nich zaznamenal výraznější ohlas alespoň Koko Joe / The Letter z roku 1958.
Přibližně v té době Don připojí ke svému jménu přezdívku Sugarcane, kterou mu na základě úspěchů u žen vymyslel slavný rhythm’n’bluesový kapelník a producent Johnny Otis. Don & Dewey s ním procestovali, coby součást jeho show, snad všechny koncertní štace na západním pobřeží USA.
V roce 1960 se objevuje první Donova sólová sedmipalcová gramodeska vydaná pod jménem Sugarcane & His Violin – They Say You Never Can Miss / Elim Stole My Baby (Boo Hoo). Parťák Dewey Terry na ní hraje klavírní part. Ve studiové sestavě nacházíme trumpetistu Joea Wilsona, altsaxofonistu Jackieho Kelsa a multiinstrumetalistu Mela Browna (kytara, basa, bicí).
V doprovodné kapele Little richarda
Další čtyři roky se Don s Deweym protloukají jak se jen dá. Nakrátko přijímají role doprovodných muzikantů v kapele rock’n’rollového pompadura Little Richarda. Znali se s ním ještě z dob jeho působení u Specialty Records.
Jen pro pořádek připomeňme, že mezi bluesmeny drží prvenství ve hře na elektrifikované housle Lonnie Johnson. Dnes prakticky zcela zapomenutý kytarový virtuos a navíc výtečný zpěvák.
Mezitím jim v roce 1962 vychází dva singly. Na jednom z nich – Don’t Ever Leave Me / Heart Attack, si s nimi zahrál výborný rhythm’n’bluesový a budoucí funkový kytarista John „Guitar“ Watson.
Po ukončení angažmá u Richarda, s nímž Don natáčí také jeho velice dobře přijatou LP desku Little Richard Is Back (1964, VeeJay Records), sestaví alespoň barovou kapelu.
Nezadržitelná cesta do zapomnění
Vystupují dvě sezóny v lasvegaském hotelu Dunes, jehož součástí je i casino. Zároveň podepisují několik jednorázových nahrávacích kontraktů se značkami Fidelity, Elko a USA Records, díky nimž vydají dohromady tři SP desky.
To již ale byly kroky vedoucí do úplného uměleckého zapomnění. Malé lokální vydavatelské společnosti neměly dostatečně silné finanční zázemí, aby dokázaly duo propagovat a nabídnout jejich gramodesky rozhlasovým disc-jockeyům k zařazení do vysílání.
V roce 1967 se oficiálně duo Don & Dewey rozchází. Společnou singlovou produkci nejlépe zrekapitulovala albová kompilace They’re Rockin‘ ‚Til Midnight, Rollin‘ ‚Til Dawn! (1970, Specialty Records).
Paradoxem jejich kariéry je skutečnost, že se mnohem větších úspěchů dočkají covery původních písní v podání jiných interpretů. Nejprve zabodují Dale & Grace se svojí verzí I’m Leaving It All Up To You, s níž se umístí na prvním místě pop hitparády v roce 1963.
Rok na to se do TOP 20 dostane Farmer John v podání The Premiers. Skladbu později přepracuje kanadský rockový fenomén Neil Young. Podobně uspějí již dříve zmínění The Olympics s písní Big Boy Pete nebo The Righteous Brothers s předělávkou Justine.
Ke společnému hraní se Harris s Terrym vrátí až o tři dekády později. Vděčné publikum nalezli především na Starém kontinentě ve Francii a Velké Británii. Po návratu do USA se objevovali mj. v show Chucka Berryho. Dewey později vzpomínal, že spolu vydrželi hrát, dokud Don vážně neonemocněl na plicích.
Terry držel společnou značku Don & Dewey i po úmrtní svého parťáka a spolupracovníka na konci 20 století. Vystupoval v triu se zpěvákem a klávesistou Ronem Shyem a bubeníkem Donem Hendricksem. Dewey umírá v šedesáti pěti letech 11. května 2003.
Restart donovy kariéry
V roce 1969 se Don „Sugarcane“ Harris znovu vrací na koncertní scénu. Tentokrát všechny fanoušky a hudební publicisty překvapí coby mimořádný, stylově vyhraněný houslista.
Do své hry zabudoval to nejlepší z rozmanitých hudebních světů. Bezpečně se opírá o svoji jedinečnou klasickou techniku a s neuvěřitelným citem a vkusem ji obohacuje o jazzové a bluesové prvky.
U nás mu byl muzikantským cítěním asi nejblíže Jiří Kabeš z The Plastic People Of The Universe, který hrou na violu výrazně ovlivnil celkový zvuk legendy českého undergroundu.
Harris samozřejmě vyráží na vlastní klubová turné po tichomořském pobřeží USA. Hlavní zdroj finančních příjmů mu ale plyne z práce nájemného studiového muzikanta. Bohužel, v té době se dostává do konfliktu se zákonem kvůli drogovému deliktu.
Kauci zaplatil frank zappa
Z vězení se dostane na kauci, kterou za něj zaplatí jeho velký fanoušek ještě z padesátých let – Frank Zappa. Don poté nastupuje do koncertní a studiové sestavy legendárních The Mothers Of Invention. Frankovi věrní fanoušci považují nahrávky z přelomu šesté a sedmé dekády za jedno z nejzajímavějších Mistrových tvůrčích období.
Podílel se nejenom na snímcích pro Frankovo dodnes vyhledávané a oblíbené sólové album Hot Rats (1969, Bizarre Records), ale i na nahrávkách zařazených na dvě retrospektivní LP desky Burnt Weeny Sandwich (1970, Bizarre Records) a Weasels Ripped My Flesh (1970, Bizarre Records).
Don přispěje mj. svým tvrdě rockovým houslovým partem do skladby Willie The Pimp, na níž zpívá Captain Beefhearta. Zazáří v Little Richardově coveru Directly From My Heart To You a především se zapíše do rockové historie nádherným sólem ve slavné Little House I Used To Live In.
Objevil se také na prvním albu „druhé generace Mothers“, se kterými Zappa v roce 1970 putoval po evropských koncertních sálech. Nahrávky vychází na Frankově sólové LP desce Chunga’s Revenge (1970, Bizarre Records).
S Johnnym Otisem a jeho show
Ve stejném období natáčí v produkci Johnnyho Otise a jeho syna Shuggieho eponymní debut Sugarcane Harris (1970, Epic Records). Zadní strana obálky je zajímavá díky grafickému řešení od undergroundového umělce Ricka Griffina.
S kapelou Johnny Otis Show vystoupí v létě 1970 na slavném montereyském jazzovém festivalu. Úžasnou atmosféru zachycuje koncertní film Monterey Jazz Festival 1970 v režii Normana Abbotta.
Poněkud konzervativnější festivalové publikum bylo zaskočeno nejenom Donovou agresivní houslovou hrou a divokým, nespoutaným pěveckým projevem, ale také jeho pódiovými kousky, které vylepšoval seskoky z pódia s houslemi v ruce nebo vytvářením mohutné hlukové vazby.
USA Union, Mayallovi američtí Bluesbreakers
Sugarcane se nakrátko stal významnou součástí společných plánů „dědečka britského blues“ Johna Mayalla a baskytaristy Larryho Taylora, kteří se chystali na začátku roku 1970 vybudovat novou verzi The Bluesbreakers; složenou výhradně z amerických muzikantů.
Jejich první volbou byl kytarista Harvey Mandel, se kterým Taylor působil v tehdy velice úspěšných Canned Heat. Posledním členem kvarteta se stal Harris.
V červnu 1970 jde nová sestava The Bluesbreakers do nahrávacího studia. Výsledkem uvolněné tvůrčí atmosféry je vynikající album USA Union (1970, Polydor Records).
Propojení Mandelova pestrobarevného, zvukově mnohovrstevnatého kytarového světa s Harrisovými dynamickými, freneticky hranými party elektrických houslí albu zajistí 22. místo na žebříčku Billboardu, což je v Mayallově bohaté kariéře dodnes nepřekonaný hitparádový úspěch.
Ostatně, Mayall se o Donovi pochvalně zmínil v dobovém rozhovoru pro Melody Maker: „Sugarcane je legenda. Vždy se mi líbil starý singl dua Don & Dewey s písní Soul Motion, vydaný na pro mě neznámé obskurní značce (pozn. autora: šlo o jeden ze dvou singlů u Rush Reecords). Tehdy nikdo netušil, kdo je tím báječným houslistou – dnes vím, že jím byl Don Harris. Donovi je třicet dva let a fanoušci ho znovu objevují zásluhou Franka Zappy.“
Bluesbreakers poté vyráží na netrpělivě očekávanou koncertní šňůru. Na kvintet je doplňuje bubeník Paul Lagos. Živá vystoupení ale postupně přinášejí rozčarování. Magické kouzlo Donovy a Harveyho spolupráce na pódiu nefunguje tak, jako ve studiu. Na vině byly i časté technické problémy s četnými kytarovými zvukovými efekty, se kterými Mandel rád pracoval.
Mayall sestavu o rok později raději rozpouští, byť s ní ještě v listopadu 1970 pořídí pár snímků pro ambiciózně pojaté dvojalbum Back To The Roots (1971, Polydor Records).
Období bez zkoušek, Pure Food And Drug Act
Po vyhazovu od Mayalla se pokusí sestavit vlastní Sugarcane Harris Band. Rytmiku tvoří někdejší Richardův a Otisův bubeník Paul Lagos a starý známý basista Larry Taylor. Přidává se k nim kytarista Randy „Rare“ Resnick.
Po několika klubových vystoupeních odchází Taylor. Nahradí ho Victor Conte a sestavu doplní Harvey Mandel, další propuštěněc z Bluesbreakers.
Skupina se pojmenuje Pure Food And Drug Act (dále PFDA). V té době se tvrdohlavý Sugarcane rozhodl zcela rezignovat na společné zkoušení. Snažil se svoji houslovou hru co nejvíce osvobodit a nasměrovat ji k freejazzovému pojetí.
Každé koncertní vystoupení PFDA proto bylo jiné a vždy jedinečné. Dlouhé improvizované instrumentální pasáže a sóla střídaly uhrančivé duely mezi bicími a houslemi. Celé to připomínalo cosi drsně živočišného a primitivního. Hudba se odkazovala až někam k počátkům lidské civilizace.
Kapela po sobě bohužel zanechala pouze jedinou LP desku; koncertní nahrávku Choice Cuts (1972, Epic Records) s démonickou, takřka desetiminutovou verzí beatlesovské Eleanor Rigby.
Fusion jazzové období
V sedmdesátých letech se Don soustředil především na své sólové aktivity. Natáčel solidní LP desky s převážně fusion-jazzovým materiálem pro západoněmeckou značku MPS Records.
Mezi jeho nejlepší alba patří společná práce s houslisty Jean-Lucem Pontym, Michalem Urbaniakem a Nipso Brantnerem vydaná pod názvem New Violin Summit (1972) .
Dvojalbu směle konkuruje trojlístek Harrisových vlastních titulů Fiddler On the Rock (1971), koncertní záznam berlínského vystoupení Sugar Cane’s Got The Blues (1973) mj. s anglickým bubeníkem Robertem Wyattem a kytaristy Terje Rypdalem (hrál v coveru skladby hardbopového pianisty Horace Silvera Song For My Father) a Volkerem Kriegelem nebo se členy PFDA natočené Cup Full Of Dreams (1974).
Pokračuje v úzké spolupráci s Harveym Mandelem. Objeví se na jeho dvou sólových počinech The Snake (1972, Janus Records) a Shangrenade (1973, Janus Records), ale i na zcela zapomenutém debutovém pokusu Solo (1973, Dharma Records) rockového drsňáka; zpěváka Kena Littlea, na němž Mandel pracoval coby co-producent.
Dostává prostor na Zappově veleúspěšném sólovém majstrštyku Apostrophe (‚) (1974, Discreet Records). Tentokrát po boku fenomenálního francouzského fusion houslisty Pontyho.
Účastní se řady nahrávacích sessions s Johnem Mayallem (namátkou alba Ten Years Are Gone [1973, Polydor], New Year, New Band, New Company [1975, ABC Records], Banquet In Blues [1976, ABC Records]), nově naváže spolupráci s bluesmany Johnem Lee Hookerem (Born In Mississippi [1973, ABC Records]) nebo Sonnym Terrym a Browniem McGheem (Sonny & Brownie [1973, A&M Records]).
Ozdoba reggae-punkových excentriků Tupelo Chain Sex
Na počátku osmdesátých let se stává tahákem a tajnou zbraní losangelského excentrického punkového comba Tupelo Chain Sex, s nímž vydá čtyři oficiální LP desky What Is It (1982, Selma Records), Ja-Jazz (1983, Selma Records), Spot The Difference (1984, Selma Records) a 4! (1989, Cargo Records) zaplněné hudebním materiálem, v němž se mísí prvky psycho-billy, reggae dubu s jump-swingem a salsou.
Ve druhé polovině osmé dekády Don znovu bojuje s démonem alkoholu a propadá závislosti na narkotikách. Logicky přichází problémy se zákonem. Díky tomu se stále méně zapojuje do hudebního života kapely a koncertně prakticky nevystupuje.
Zemřel na krevní sraženinu v plicích ve svém losangelském bytě 30. listopadu 1999.
Ukázky:
Don SugarCane Harris:
Sugarcane & His Violin: They Say You Never Can Miss
– https://youtu.be/31mMQ4fr2Bk
Keep on Driving
– https://youtu.be/VmhVis9KIyg
Song For My Father
– https://youtu.be/O5XAAB_kGR8
Tupelo Chain Sex:
Revolution Will Be Televised
– https://youtu.be/WkxHL60ZrIg
The Squires:
Lucy Lou
– https://youtu.be/LxdRl3y4UZE
Sindy
– https://youtu.be/ula6WXnfgtQ
Don & Dewey:
Miss Sue
– https://youtu.be/Iqk6sdW6BYo
Slummin‘
– https://youtu.be/w4wcibZy2lw
Jungle Hop
– https://youtu.be/1Kkod0tpvPc
Soul Motion
– https://youtu.be/Pp5Oklxiqjk
Frank Zappa:
Willie The Pimp
– https://youtu.be/eKYGaEafv4g
Directly From My Heart To You
– https://youtu.be/PdZKJOVH2WM
Little House I Used To Live In
– https://youtu.be/aMTpSz6OVe8
John Mayall:
You Must Be Crazy
– https://www.youtube.com/watch?v=vpN7SZCv9W4&t=358s
Night Flyer
– https://youtu.be/nMKLXqcR9ss
