Naposledy aktualizováno: 28.3.2019
Americká zpěvačka, producentka a někdejší muzikálová herečka Dee Dee Bridgewater (27. 5. 1950, narozena jako Denise Eileen Garrett) patří již několik desetiletí ke stálicím světové hudební scény.
Od malička jsem žila hudbou
Dee Dee Bridgewater si vydobyla renomé spontánním vokálním projevem a neobvyklým, dravě extrovertním frázováním v klasických jazzových, rhythm’n’bluesových nebo soulových standardech. Zároveň dokázala úspěšně propojit hudební odkaz svých malijských předků s láskou ke swingu a blues.
„Od malička jsem žila hudbou. Při zpěvu jsem tančila a často i plakala dojetím. Moje rodinné kořeny sahají až do západní Afriky, někam na kmenová území obývané lidem Peul,“ zmínila v příloze k albu Red Earth – A Malian Journey (DDB/EmArcy Records).
Holčička s uchem „přilepeným“ na reproduktoru rozhlasového přijímače
Narodila se v Memphisu v jižanském státě Tennessee, ale již coby malé děcko se s rodiči přestěhovala do průmyslového městečka Flint v Michiganu.
Vztah k rodnému Jihu udržovala i poslechem hudebního vysílání legendární memphiské rozhlasové stanice WDIA. Ta byla již od svých počátků zaměřena výhradně na černošskou populaci.
Každý večer si naladila její vysílací frekvenci a s uchem „přilepeným“ na reproduktoru rozhlasového přijímače poslouchala příval černošské muziky. Ostatně, ve WDIA začínal jako rozhlasový disc-jockey s přezdívkou Matt The Platter Cat její otec, jenž mimochodem hrával solidně na trubku.
Od jazzových začátků, přes muzikálovou noblesu k disco music
Veřejně zpívat začala v polovině šedesátých let dvacátého století na tanečních zábavách v okolí středního Michiganu. V roce 1969 se s vysokoškolskou kapelou University of Illinois Big Band ocitne v tehdejším komunistickém Sovětském Svazu.
První profesionální zkušenosti sbírala na začátku dalšího desetiletí v řadách legendárního big bandu vedeného trumpetistou Thadem Jonesem a bubeníkem Melem Lewisem. Pokračovala spoluprací s dalšími velikány, jako byli Dizzy Gillespie, Max Roach, Dexter Gordon a Sonny Rollins.
Vypomohla s vokály na LP desce Lean On Him (1972, Mainstream Records) saxofonisty Buddyho Terryho a zúčastnila se experimentální freejazzové koncertní seance bubeníka Roye Brookse s kapelou The Artistic Truth, jež vyšla na titulu Black Survival „The Sahel Concert“ At Town Hall (1974, Im-Hotep Records).
V roce 1974 ji v Japonsku vychází debutová LP deska Afro Blue (Trio Records). Nahrávky vznikaly v tokijském studiu AOI Studios. Vedle jejího tehdejšího manžela trumpetisty Cecila Bridgewatera na nich hraje i jeho bratr saxofonista Ron a český kontrabasista George Mraz.
V té době vystupuje v různých broadwayských i nezávislých muzikálových produkcích. Za ztvárnění úlohy čarodějnice Glindy v inscenaci The Wiz ji byla udělena divadelní cena Tony pro nejlepší herečku ve vedlejší roli.
úprk za azylem do Paříže
Na přelomu sedmé a osmé dekády nějakou dobu koketovala i s komerčním discem a pop music, jak dokumentují např. dvě alba Bad For Me a Dee Dee Bridgewater připravená během dvouletky 1979 – 1980 pro label Elektra Records. V konečném výsledku tyto kroky vedly k odlivu zájmu jinak poměrně věrného jazzového publika a Dee Dee se prakticky ze dne na den vytratila z očí a myslí amerických fanoušků.
S úbytkem příležitostí k výdělku vzrůstá její deziluze a pocit bezvýchodnosti. Únik před nakupenými problémy do Evropy, a konkrétně na začátku léta 1986 do Paříže, pro ni znamenal doslova vysvobození.
Tehdy se začala znovu obracet k jazzu. Jedním z impulsů pro návrat bylo účinkování v představení Lady Day, v němž zpívala úlohu svého velkého vzoru – fenomenální Billie Holiday. U britských divadelních kritiků jí to vyneslo až k ocenění od nadace Laurence Oliviera pro Best Actress in a Musical.
Návrat na jazzové pozice a Pocty Horace SilvErovi, elle fitzGerald a Duke ellingtonovi
Od roku 1993 převzala kontrolu nad svým repertoárem a realizací vlastních nahrávek. Spoléhá se pouze na své producentské dovednosti a úsudek.
Prvním zdařilým dílem bylo výtečné album Keeping Tradition (Polydor/Verve) s covery standardů, jako Just One of Those Things nebo Autumn Leaves či Lullaby of Birdland. Americká jazzová veřejnost díky tomu postupně objeví dávno zapomenutý vokální drahokam.
V následujícím čtvrtstoletí jí vychází vyrovnaná série titulů, jež se pravidelně objevovaly na nominačním seznamu pro udělení cen Grammy. Mezi nejpovedenější jistě patří album z roku 1995 Love And Peace: A Tribute to Horace Silver (Verve Records), na němž si v nahrávkách Song For My Father a Nica’s Dream zahrál i samotný oslavenec; hardbopový pianista Horace Silver.
K němu náleží i o dva roky mladší kolekce Dear Ella (1997, Verve Records) – pocta Elle Fitzgerald vychází několik měsíců po skonu ikony moderní hudby a velmistryně ve scatu. Dee Dee se za ní dočká Grammy v kategorii Best Jazz Vocal Album a aranžer Slide Hampton převezme ocenění Best Instrumental Arrangement Accompanying Vocalist za orchestraci coververze skladby Cotton Tail.
S podporou Hollywood Bowl Orchestra a jeho uměleckého vedoucího a dirigenta Johna Mauceriho v mezidobí nazpívá poděkování jednomu z nejtalentovanějších jazzových komponistů Dukeu Ellingtonovi – Prelude To A Kiss. The Duke Ellington Album (1996, Philips Records).
Rozjezd vlastního hudebního vydavatelství
V roce 2005 Dee Dee nastartuje činnost vlastního labelu DDB Records. Debutuje kolekcí francouzsky zpívaných písní na albu J’ai Deux Amours (2005, DDB/EmArcy Records). S Verve Records se rozloučila již o tři roky dříve LP deskou This Is New (2002), na níž nabídla výběr jedenácti skladeb z díla meziválečného německého židovského skladatele Kurta Weilla.
Zároveň přijímá nabídku na producentskou spolupráci s major labelem Universal Music Group. Mezi její akvizice i nové spolupracovníky patří např. mladičký floridský trumpetista Theo Crocker, jemuž vypomohla s albem Afro Physicist (2014, DDB Records) a společně přijali pozvání na vystoupení v rámci Newport Jazz Festival 2014.
Plodná je i kooperace s big bandem New Orleans Jazz Orchestra pod vedením louisianského skladatele a trumpetisty Irvina Mayfielda. V roce 2015 vychází u OKeh Records jejich společná nahrávka Dee Dee’s Feathers.
Posluchačům na ní předložili jakousi společnou vizi nově budovaného New Orleans, v němž má samozřejmě svoje místo i hudba. Vedle klasických Saint James Infirmary nebo Big Chief natočili zbrusunové skladby Congo Square nebo C’est ici que je t’aime.
Návrat do země s červenou půdou
Dee Dee se v roce 2004 rozhodne vystopovat odkud pocházeli její předci. Ti, stejně jako miliony dalších Afričanů, skončili v rukách obchodníků s otroky a byli převezení v lodích coby levná pracovní síla na bavlníkové plantáže na Jihu USA. Stopy ji přivedly až do dnešního Mali.
Na území kdysi spadajícím pod písemnými záznamy doložený státní útvar Říše Ghana, jež existoval od 4. do 10. století našeho letopočtu, objevila silnou a výrazově nesmírně zajímavou hudební komunitu kasty griotů.
O tři roky později se do západní Afriky vrátila. Tamní lidé, jejich kultura, okolní příroda a především temně rudá barva hlíny ji přitahovali a inspirovali. „První den pobytu jsem se ráno probudila v hotelu a z okna jsem uviděla tu úžasnou krajinnou scenérii. Všudypřítomná červená půda a uprostřed toho se vinula řeka Niger. V té chvíli jsem měla jasno. Došlo mi, proč mi přišla zdejší hudba tak povědomá a že jsem vlastně doma.“
Ve Studio Bogolan ležícím ve městě Bamako nahrála v doprovodu místních hudebníků převážnou většinu snímků inspirovaných tradiční malijskou hudbou, kmenovými příběhy, jazzem a Afrobeatem, jež vychází na albu Red Earth – A Malian Journey (2007, DDB/EmArcy Records) .
V rodném memphisu
Dee Dee se nevrací pouze k africkým kořenům, ráda připomíná sobě a hudební veřejnosti svůj pěvecký a muzikantský původ – lhostejno, zda na dalším Grammy vyznamenaném počinu Eleanora Fagan (1915-1959): To Billie With Love From Dee Dee Bridgewater (2010, DDB/EmArcy Records) nebo na prozatím posledním zápisu do její diskografie Memphis… Yes, I’m Ready (2017, OKeh Records).
Kolekci memphiských soulových mílníků obohatila svým úžasně vřelým vokálem, ať již v hitůvce B.A.B.Y. z repertáru Carly Thomas nebo procítěně odvedenou gospelovou (Take My Hand) Precious Lord, či když sáhne po Why? (Am I Treated So Bad) od Staple Singers.
Bobbyho „Blue“ Blanda připomíná v jeho parádním čísle I’m Going Down Slow, tragicky zesnulého Otise Reddinga naopak v Try A Little Tenderness. A to jsme vědomě nezmínili třebas Ala Greena nebo „běláska“ Elvise Presleyho.
Samozřejmě nesmíme opomenout její angažmá ve fondu Food and Agriculture Organization (FAO) jež se datuje od roku 1999. Jde o iniciativu zrozenou na půdě Spojených národů za účelem pomoci zemědělcům v chudých částech světa a pro boj s hladem. Jako by se tím uzavřely životní osudy potomků Afričanů, unesených z rodné země a uvržených v Novém světě do jařma.
Ukázky:
Love Vibrations (1974)
– https://youtu.be/CBjVTV-ncmw
Lullaby Of Birdland
– https://youtu.be/nfcAaXdFXlo
Song For My Father
– https://youtu.be/otcHh-90eo4
Cotton Tail
– https://youtu.be/1NacvItebJ8
September Song (Jazz à Juan 2003)
– https://youtu.be/IaCpDkB_oPU
J’ai Deux Amours
– https://youtu.be/A0DL7J4_D00
Bad Spirits (Bani)
– https://youtu.be/ZFXkawqnG7g
God Bless The Child
– https://youtu.be/rcha6kLhh9E
I Can’t Get Next To You
– https://youtu.be/mIsrwDT93ZM
