Blog o moderní hudbě, tipy na zajímavá alba, profily skupin a hudebníků, představení hudebních vydavatelství, hudební producenti, recenze, koncerty
V roce 1969 byl Miroslav Vitouš (6. 12. 1947) již respektovaným průkopníkem rodícího se fusion stylu a jedním z nejžádanějších hráčů na kontrabas na newyorské jazzové scéně. Na své muzikantské konto si již samozřejmě připsal řadu úspěchů. Nehleděl však jen na kariéru uznávaného spoluhráče, ale vyhlížel i příležitosti, jak zahájit dráhu sólového umělce.
Pokračování textu Miroslav Vitouš: Infinite Search (1970, Embryo Records)
Album Trompeta Toccata (1965, Blue Note Records) bylo bohužel labutí písní texaského trumpetisty Kennyho Dorhama jakožto kapelníka. Kennymu se ale podařil husarský kousek, když si jedno ze svých nejlepších alb schoval až na samý závěr sólové dráhy. Velice zdařile na něm kombinuje hard bop, afro-latinu, modální jazz a bossa novu. Další LP desku s novým materiálem už nikdy nenahrál.
Pokračování textu Kenny Dorham: Trompeta Toccata (1965, Blue Note Records)
Julian Edwin “Cannonball” Adderley (15. 9. 1928 – 8. 8. 1975) byl jedním z nejlepších altsaxofonistů dvacátého století. Jeho hudební putování k posluchačsky srozumitelnějšímu jazzu, byť prozatím akustickému, vyvolávalo u mnohých žánrových příznivců obrovské vzrušení. Svých čtyřicet šest let života prožil se sešlápnutým plynovým pedálem až na podlahu.
Na dvoudiskovém koncertním záznamu Further Explorations se sešli tři jazzoví velikáni Chick Corea, Eddie Gomez a Paul Motian. Album zachycuje atmosféru jejich čtrnáctidenního hostování ve slavném newyorském klubu Blue Note Jazz Club v květnu 2010.
Pokračování textu Chick Corea – Eddie Gomez – Paul Motian: Further Explorations (2012, Concord Jazz)
Brilantní pianista Ahmad Jamal (2. 7. 1930 – 16. 4. 2023, narozen jako Fritz Russell Jones) byl pravděpodobně nejvýraznějším jazzovým klavíristou od doby nástupu Theoloniuse Monka. V bopové éře pokračoval v podobném hudebním myšlení, jako by vedl big band, ovšem zhuštěný do kláves svého piana.
Jazzový trumpetista Miles Davis a jeho spoluhráči na LP Kind Of Blue (1959, Columbia) nabídli pětačtyřicetiminutovou odysseu skrze několik skladeb u jejichž poslechu si rozhodně nepřejete, aby vás někdo nebo něco rušilo.
Pokračování textu Miles Davis: Kind Of Blue (1959, Columbia)
Trio klavíristy Billa Evanse s kontrabasistou Scottem LaFarem a bubeníkem Paulem Motianem. Pokud se necháte unášet kaskádou křišťálových tónů, které se linou z Evansova piana, je koncertní album Waltz For Debby (1962, Riverside Records) jednou z nejlepších komorních postbopových záležitostí stvořených pro nedělní poslech.
Éru Johna Coltranea pod křídly Impulse! Records lze nejlépe přirovnat k meziplanetárnímu reji. Jazzová nebeská soustava počátku a poloviny 60. let zažila zrození mnoha kreativních muzikantů se zdánlivě nevyčerpatelným rezervoárem hudebních nápadů – mnoho z nich se protínaly, jiné se naopak vzdalovaly; pár se jich v průběhu let zdárně rozvíjelo, zatímco jiné takřka okamžitě vyhasly. Mnoho těchto myšlenek si našlo cestu do Coltraneových studiových nahrávek s McCoyem Tynerem, Jimmym Garrisonem a Elvinem Jonesem, což potvrzuje i box set The Classic Quartet: The Complete Impulse! Studio Recordings.
Tenorsaxofonista Hal Singer (8. 10. 1919 – 18. 8. 2020, narozen jako Harold Joseph Singer) pomohl svým rhythm’n’bluesovým hitem Corn Bread z roku 1948 definovat zcela novou stylovou cestu populární hudby. Poněkud nespravedlivě bývá hodnocen coby jazzman věrný klasickému swingu, v jehož hře zní podtóny raného rhythm’n’blues.
Jednou z klíčových nahrávek jazzové historie je čtyřdílná suita A Love Supreme. Nahrál ji kvartet amerického saxofonisty Johna „Trane“ Coltranea během jediného prosincového dne roku 1964 a vyšla na stejnojmenné LP desce začátkem roku 1965 u značky Impulse! Records. Prestižní časopis Down Beat ji označil za album roku a Coltranea vyhlásil jazzmanem roku.
Pokračování textu John Coltrane: A Love Supreme (1965, Impulse! Records)
Rodák ze St. Louis se zkušeností se službou u U.S. Marine, absolvovent studia hudební skladby na Washington University a nadšenec do balzamování a vycpávání zvířat, Oliver Nelson (4. 6. 1932 – 28. 10. 1975, narozen jako Oliver Edward Nelson) se po vydání průlomového alba The Blues And The Abstract Truth (1961, Impulse! Records) stal jedním z nejžádanějších jazzových aranžerů. Jeho služeb využívali – vedle pianisty Theloniouse Monka nebo sexofonisty Sonnyho Rollinse – i mnozí filmoví režiséři.
Pokračování textu Oliver Nelson, nejenom Blues a domnělá pravda
Jimmy Garrison (3. 3. 1934 – 7. 4. 1976, narozen jako James Emory Garrison) byl nepochybně jedním z nejdůležitějších, elektrizujících a nadpřirozených akustických jazzových basistů / improvizátorů, jací se kdy narodili.
Pokračování textu Jimmy Garrison, kontrabasista bez tonálního ukotvení